ECLI:CZ:US:2003:2.US.404.03
sp. zn. II. ÚS 404/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Č. o. s., zastoupené JUDr. H. M., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc ze dne 31.3.2003, č.j. 40 Co 169/2003-288, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc, kterým bylo změněno ve výroku odstavce II. usnesení Okresního soudu ze dne 17. 12. 2002, č.j. 15 C 233/92-267, o náhradě nákladů řízení mezi stěžovatelkou a 2. žalovaným tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit 2. žalovanému na nákladech řízení před soudem 1. stupně částku 10.055, 50 Kč do 3 dnů od právní moci usnesení.
S uvedeným výrokem stěžovatelka nesouhlasí, neboť dle jejího názoru 2. žalovaný svým zaviněním způsobil, že stěžovatelka byla nucena v restitučním řízení žalovat i jeho, a měl by si proto hradit náklady řízení před obecnými soudy. Druhý žalovaný, Č. s. t. v., se totiž svým postupem v roce 1991 a 1992 a v průběhu celého restitučního řízení kvalifikoval jako právní nástupce Č. s. t. v., ačkoliv nemovitý majetek zrušeného Č. s. t. v. přecházel na místní tělovýchovné jednoty přímo na základě usnesení mimořádného sjezdu Č. s. t. v. ze dne 25. 3. 1990 jako na právní nástupce, bez ohledu na datum registrace na MV ČR. Judikatura obecných soudů přitom v těchto věcech byla až do vydání rozsudku Nejvyššího soudu ČR, publikovaného pod č. 34/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nejednotná. Dle stěžovatelky soud nezajistil spravedlivý výsledek sporu, neboť ve věci byla na místě aplikace ust. §147 odst. 1 a §150 o.s.ř.
Z obsahu připojeného usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc ze dne 31. 3. 2003, č.j. 40 Co 169/2003-288, Ústavní soud ověřil, že výše uvedeným prvostupňovým usnesením byl schválen smír uzavřený mezi stěžovatelkou a 1. žalovaným (T. j. S. Š.), jehož obsahem je dohoda o navrácení majetkových práv k předmětným nemovitostem, a bylo rozhodnuto, že stěžovatelka a 2. žalovaný nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení (ve vztahu k 2. žalovanému byla žalobu zamítnuta již pravomocným rozsudkem ze dne 27.6.2001). Odvolací soud usnesení o nákladech řízení k odvolání 2. žalovaného změnil, neboť ve vztahu k němu nebyla stěžovatelka úspěšná a neprokázala důvody hodné zvláštního zřetele pro výjimečné nepřiznání nákladů úspěšnému účastníkovi. Aplikace §150 o.s.ř. z důvodů majetkových nebyla tvrzena a okolnost, že v době podání žaloby existovala nejednotná judikatura ohledně pasivní legitimace ve sporech dle zák. č. 173/1990 Sb., nemůže jít k tíži žalovaného. Pokud stěžovatelka uplatnila žalobu s alternativním petitem, muselo jí být jasné, že ve vztahu k jednomu z žalovaných bude žaloba zmítnuta bez ohledu na závěry soudu ohledně pasivní legitimace. Rovněž v postoji 2. žalovaného, který v rámci procesní obrany tvrdil nedostatek pasivní legitimace, nelze spatřovat důvody pro aplikaci ust. §150 o.s.ř.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost a dospěl k názoru, že je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je požadavek stěžovatelky, aby Ústavní soud přehodnotil závěr odvolacího soudu, který, na rozdíl od soudu prvého stupně, neshledal důvody hodné zvláštního zřetele a nepostupoval podle ust. §150 o.s.ř., jež soudu umožňuje výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti nepřiznat.
Ústavní soud nejdříve předesílá, že jeho úkolem, jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, není posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, pokud jím není porušeno ústavně zaručené právo. Posouzení podmínek aplikace §150 o.s.ř. v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecných soudů, na nichž je, aby uvážily, zda uvedené ustanovení o.s.ř., které je ustanovením použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikují či nikoliv. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je přitom zřejmé, že odvolací soud postupoval zcela v intencích zákona, námitkami stěžovatelky uvedenými ve vyjádření k odvolání 2. žalovaného (totožnými jako v ústavní stížnosti) se zabýval a své závěry odpovídajícím způsobem odůvodnil. Stěžovatelka ani typické okolnosti, jako jsou majetkové poměry, pro které by z důvodů hodných zvláštního zřetele nebyla úspěšnému 2. žalovanému přiznána náhrada nákladů řízení, nenamítala. Rovněž okolnostmi vedoucími ke vzniku sporu se odvolací soud patřičně zabýval a jeho právní závěry, dle kterých nejednotnost judikatury ohledně pasivní legitimace ve sporech dle zák. č. 173/1990 Sb. nemůže jít k tíži 2. žalovaného a že vzhledem k podání žaloby s alternativním petitem a úspěšné obraně 2. žalovaného nelze dovodit existenci specifických důvodů umožňujících aplikaci ust. §150 o.s.ř., není možné hodnotit jako neústavní. Ustanovení §147 o.s.ř. o separaci nákladů, jehož aplikaci stěžovatelka požaduje, se pak vztahuje na procesně zcela odlišné situace (porušení procesních povinností či náhoda na straně účastníka vedoucí ke vzniku nákladů řízení, které by jinak nevznikly). Ze strany Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc se proto nejednalo o libovolný či dokonce svévolný postup soudu, který jediný by ve výjimečném případě mohl být důvodem pro zásah Ústavního soudu. Pouhá skutečnost, že nebyly shledány důvody pro aplikaci ust. §150 o.s.ř., kterou stěžovatelka subjektivně pociťuje jako nespravedlivou, není způsobilá zasáhnout ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2003
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu