ECLI:CZ:US:2003:2.US.407.02
sp. zn. II. ÚS 407/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy senátu JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. D., zastoupeného Mgr. R.V., advokátem, proti usnesení Policie ČR, Obvodního ředitelství policie pro Prahu 7, Správy kriminální policie a vyšetřování ze dne 9. dubna 2002, ČVS: OV7 - 1031/2001-28, a usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 ze dne 23. dubna 2002, sp. zn. 2 Zt 1641/2001, a rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. dubna 2002, sp. zn. Nt 247/2002, mimo ústní jednání, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 19. června 2002, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. června 2002, navrhl stěžovatel zrušení usnesení Policie ČR, Obvodního ředitelství policie pro Prahu 7, Správu kriminální policie a vyšetřování, ze dne 9.dubna 2002 (ČVS: OV7-1031/2001-28), jímž bylo dle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání stěžovatele a A. P. pro trestné činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst.1, 2 písm. a) tr. zák., nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §188 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů, nedovolené ozbrojování dle §185 odst. 1, 2 písm,. a), b) tr. zák., usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 ze dne 23. dubna 2002 (2 Zt 1641/2001-131), kterým byla zamítnuta nedůvodná stížnost stěžovatele a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. dubna 2002 (Nt 247/2002) o vzetí stěžovatele do vazby z důvodů §67 písm. a) b) c) tr. řádu.
Stěžovatel tvrdil, že těmito napadenými rozhodnutími vydanými orgány činnými v trestním řízení - stručně shrnuto bylo nezákonným způsobem zahájeno trestní stíhání a omezena osobní svoboda stěžovatele v rozporu s ustanoveními trestního zákona a trestního řádu (obsah rozhodnutí v rozporu s §160 odst. 1 tr. řádu, odůvodnění je nedostatečné, nepřezkoumatelné, zmatečné, nebyl pořízen překlad rozhodnutí dle §28 odst. 2 tr. řádu atd.), dále byl porušen princip zákazu libovůle v rozhodování a porušuje jeho ústavně zaručená práva daná Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to jejím čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, a dále čl. 1 Ústavy ČR. Na základě těchto tvrzení stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí, jak shora jsou označena.
Ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná, dílem nepřípustná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, když za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení [§72 odst. 1 písm. a), §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, shledán nebyl. Trestní stíhání proti němu bylo zahájeno usnesením Policie ČR, Obvodního ředitelství policie pro Prahu 7, Správy kriminální policie a vyšetřování, ze dne 9. dubna 2002 (ČVS: OV7 - 1031/2001-28) po zjištění skutečností v usnesení popsaných. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 7 se v rozhodnutí ze dne 23. dubna 2002 (2 Zt 1641/2001-131, doručeném stěžovateli dne 25. dubna 2002) vypořádalo se všemi námitkami uplatněnými ve stížnosti proti usnesení, kterým bylo trestní stíhání proti stěžovateli zahájeno, a jež opakoval i v ústavní stížnosti, a proto na jeho odůvodnění v dalším lze odkázat.
Stěžovatel totiž nebrojí ani proti samotnému důvodu vznesení obvinění, ale jeho ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jež je součástí jejich nezávislé rozhodovací praxe. Na tomto místě je vhodné připomenout, že jak již bylo uvedeno dříve, Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není součástí soustavy obecných soudů. Ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných procesních norem upravujících to které řízení a jeho zásah je vázán na splnění určitých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 62/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., č. 78, Praha 1996), které však v dané věci nebyly shledány.
Z takto rozvedených důvodů je zřejmé, že k porušení ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele nedošlo, ústavní stížnost proto byla shledána jako zjevně neopodstatněná. Zjevná neopodstatněnost je dána jednak povahou stížnostních důvodů, jednak ustálenou rozhodovací činností Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Podle tvrzení stěžovatele a zjištění Ústavního soudu (č. l. 3) ústavní stížností napadené rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11.dubna 2002, sp. zn. Nt 247/2002, jako pravomocné rozhodnutí v řízení, jehož byl účastníkem, o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona"), bylo mu i obhájci doručeno dne 19. dubna 2002.
Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60-ti dnů ode dne doručení takového rozhodnutí, přičemž tato zákonná lhůta počíná dnem jeho doručení (§72 odst. 2 al. 1 zákona). Jestliže, podle tvrzení stěžovatele, rozhodnutí, proti němuž ústavní stížnost směřuje, mu bylo doručeno dne 19. dubna 2002 (pátek), a jestliže ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě Ústavnímu soudu dne 19. června 2002 (středa), je zřejmé, že se tak stalo 63. den po jeho doručení, a tedy po lhůtě stanovené zákonem.
Takto podaná ústavní stížnost byla proto posouzena dílem jako zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona] a dílem jako opožděná [§43 odst. 1 písm. b) zákona], a o ní jako o takové bylo rozhodnuto odmítavým výrokem jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 8. července 2003
Vojtěch Cepl
předseda senátu