ECLI:CZ:US:2003:2.US.42.03
sp. zn. II. ÚS 42/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy senátu JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, o ústavní stížnosti M. K., zastoupené JUDr. J. C., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 24. 9. 2002, č. j. 35 Co 379/2002-151, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v České Lípě, č. j. 15 C 913/2000-139, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka žádá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 24. 9. 2002, č. j. 35 Co 379/2002-151. Tímto rozsudkem byl zčásti potvrzen a zčásti nedotčen rozsudek Okresního soudu v České Lípě, č. j. 15 C 913/2000-139, kterým bylo zčásti vyhověno žalobě stěžovatelky na náhradu blíže specifikovaných částek z titulu příspěvku na stravování a na náhradu za vánoční kolekce. V zamítavé části nebylo vyhověno její žalobě na náhradu příspěvku na divadelní představení ve výši, na příspěvky na pohoštění pro zaměstnance při dni učitelů, ke konci školního roku, při vánoční a mikulášské besídce pro zaměstnance. Důvodem náhrady škody mělo být to, že se stěžovatelkou jako kuchařkou a vedoucí školní jídelny byl neplatně rozvázán pracovní poměr a stěžovatelka se proto rovněž domáhala nároků, které byly spojeny s neplatně rozvázaným pracovním poměrem za dobu od 3. 4. 1998 do 9. 1. 2000. Žalovaný (ČR - Okresní úřad v České Lípě) namítal, že na taková plnění nemá zaměstnanec nárok. Soudy však došly k závěru, že tomu tak není. Tento závěr ovšem stěžovatelka nezpochybňuje a s ohledem na poslání Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti se není třeba jejich argumentací zabývat. Dospěly však k závěru, že sporné příspěvky jsou vždy účelově vázány na konkrétní akci (divadelní představení, účast na besídce apod.). Těchto akcí se zaměstnanec může, ale nemusí účastnit. Nárok na úhradu vznikne pouze v případě účasti, kterou nelze automaticky dovodit z existence pracovního poměru. Proto požadovaly, aby stěžovatelka prokázala, že se uvedených akcí zúčastnit chtěla a že jí to bylo znemožněno v důsledku neplatného skončení pracovního poměru. Důkazní břemeno však podle názoru odvolacího soudu neunesla. Musela by prokázat, že se chtěla zúčastnit konkrétních akcí v uvedeném období např. tím, že se na ně dostavila a byl jí znemožněn vstup. Stěžovatelka sice navrhla provedení důkazů formou výslechu svědků, že se těchto akcí v minulosti zúčastňovala. K důkazu jejích tvrzení však podle obecných soudů bylo třeba, aby projevila skutečnou vůli se těchto akcí zúčastnit, což se z důkazů jí navrhovaných nedalo doložit. Šlo by pouze o prokázání jisté pravděpodobnosti. Stěžovatelka také netvrdila, že se těchto akcí zúčastnit chtěla a žádné důkazy v tomto směru nenavrhla.
Proto obě rozhodnutí stěžovatelka napadla ústavní stížností, ve které tvrdí, že okresnímu soudu navrhla důkaz, který nebyl proveden a v odůvodnění rozsudku nebylo zdůvodněno, proč se tak stalo. Dovolává se přitom judikatury Ústavního soudu v otázkách tzv. opomenutých důkazů a tvrdí, že obecné soudy nepostupovaly dle zákona, upřely jí právo na spravedlivý proces a postupovaly proto protiústavně a obě rozhodnutí by proto měla být zrušena.
Ústavní soud nejdříve hodnotil formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka byla řádně zastoupena advokátem na základě zvláštní plné moci, vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svých práv a Ústavní soud byl k projednání ústavní stížnosti příslušný. Proto mohl Ústavní soud posoudit důvodnost ústavní stížnosti na základě podání stěžovatelky a předloženého stejnopisu rozhodnutí. Na tomto základě dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je povolán ke zrušení rozhodnutí soudů jenom tehdy, mají-li za následek odnětí základního práva, v daném případě ústavně i mezinárodněprávně zaručeného práva na spravedlivý proces. Základní právo na soudní ochranu je zachováno, jestliže obecný soud dodržuje základní zásady spravedlivého procesu rozpracované na úrovni běžných zákonů v procesních předpisech.
Ústavní soud dospěl k závěru, že v daném případě o tzv. opomenutý důkaz jít nemůže. Především stěžovatelka napadá rozhodnutí okresního soudu, nikoli soudu krajského. Postup okresního soudu ve vztahu k dokazování mohla napadnout odvoláním, což také učinila. Odvolací soud se poté vypořádal se všemi okolnostmi případu a přiléhavým způsobem odůvodnil, proč v postupu okresního soudu ohledně výslechu pracovnice ekonomického oddělení školského úřadu nespatřoval porušení procesních práv stěžovatelky. Nelze se proto dovolávat judikatury Ústavního soudu, která je založena na tom, že o důkazu nebylo vůbec rozhodnuto nebo se jím soud nezabýval. Ústavní soud přitom stojí na stanovisku, že z jeho judikatury nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny navržené důkazy, které by účastníci řízení navrhovali (srov. nález sp. zn. III. ÚS 61/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, nález č. 10).
Ústavní soud zdůrazňuje, že mu obecně nepřísluší přehodnocovat závěry učiněné na základě dokazování prováděného obecnými soudy. Výjimku může představovat jedině zjištění zcela excesivního postupu, jenž představuje ignorování základních zásad spravedlivého procesu, jež charakterizují soudní činnost. Samo nesprávné právní posouzení (ať v neprospěch nebo ve prospěch stěžovatelky) nemůže být důvodem zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem, a to proto, že není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením standardních práv fyzických osob. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) může zasáhnout pouze v případě, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, tj. pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Takové protiústavní porušení práva na spravedlivý proces nebylo v daném řízení zjištěno.
Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k namítanému porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu. Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly také v rámci ústavních principů hlavy páté Listiny (čl. 36 odst. 1 Listiny), sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, zejména když ji prakticky vůbec neodůvodnila a zejména se ani nepokusila vyvrátit závěr soudu, že by provedení důkazu bylo v daném případě nadbytečné a její situaci nijak neměnící. Proto nezbylo než návrh jako zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb., mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2003
Vojtěch Cepl
předseda senátu