ECLI:CZ:US:2003:2.US.44.03
sp. zn. II. ÚS 44/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., právně zastoupeného Mgr. M. S., proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2002, sp. zn. 2T 318/2000, a dále proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 5 To 353/2002, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností Ústavnímu soudu doručenou dne 21. 1. 2003 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2002, sp. zn. 2T 318/2000, a dále usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 5 To 353/2002, a to pro porušení čl. 90 Ústavy, a dále čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Současně s ústavní stížností stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a že proto nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé.
Napadeným usnesením ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 5 To 353/2002, Krajský soud v Brně zamítl podle ust. §256 tr. řádu odvolání obžalovaného J. F. (v řízení před Ústavním soudem stěžovatel) proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2002, sp. zn. 2T 318/2000, kterým byl stěžovatel uznán vinným jednak dvojnásobným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle ust. §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. (skutky pod bodem 1) a 2) napadeného rozsudku soudu prvního stupně) a dále pak trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle ust. §201 písm. a) tr. zák. (kvalifikace se týkala skutku pod bodem 1). Za tyto trestné činy a taktéž za sbíhající se trestný čin podvodu podle ust. §250 odst. 1, 2 tr. zák., kterým byl stěžovatel uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2001, sp. zn. 6T 328/2001, byl stěžovateli podle ust. §250 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců. Dále podle ust. §49 odst. 1, ust. §50 odst. 1 tr. zák. byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 5 roků. Podle ust. §39 a) odst. 2 písm. c) tr. zák. byl stěžovatel zařazen pro výkon trestu do věznice s ostrahou.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že dokazování ke skutku pod bodem 1) napadeného rozsudku Městského soudu v Brně nebylo provedeno v nezbytném rozsahu, tak aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Podle stěžovatele soud prvního stupně svoje rozhodnutí o vině stěžovatele odůvodnil pouze výpovědí svědka J. J.. V ústavní stížnosti stěžovatel dále polemizuje s obsahem výpovědi tohoto svědka a soudu prvního stupně vytýká, že neprovedl další dokazování. Rovněž odvolací soud podle stěžovatele nesprávně neshledal důvod doplněním dokazování výslechem svědkyně Y. S..
Ústavní soud je nucen především podotknout, že tento soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti uvedené v ústavní stížnosti nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit, a proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
V ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav věci. V této souvislosti je třeba vyjádřit se ke dvěma zásadním námitkám obsaženým v ústavní stížnosti, a to především k námitce stěžovatele ohledně neprovedení dalšího dokazování, zejména výslechem svědkyně Y. S. a dále k nespokojenosti stěžovatele s provedeným hodnocením důkazů:
Ústavní soud již dříve ve své judikatuře několikrát zdůraznil nutnost důkazní postup v trestním řízení přesně a úplně popsat a také logicky a přesvědčivě odůvodnit (např. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 463/2000). Uvedený požadavek zákonodárce vtělil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (ust. §125 tr. řádu). Tak se podle Ústavního soudu v projednávané věci stalo.
K námitce stěžovatele, že obecné soudy neshledaly důvod doplnit dokazování výslechem svědkyně Y. S., Ústavní soud zcela odkazuje na odůvodnění obou napadených rozhodnutí: Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí (na str. 4 rozsudku) uvádí: "Z výpovědi svědkyně Y. S., která využila svého práva a odmítla vypovídat, soud nezjistil nic podstatného k věci..." Odvolací soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí (na str. 2 a 3 usnesení) uvedl: "Předně je třeba poukázat, že ani odvolací soud neshledal důvodu - doplnit dokazování výslechem svědkyně Y. S. Ta byla slyšena v přípravném řízení, a to již 8. 4. 1999 a odmítla vypovídat s tím, že obžalovaný je její dobrý přítel, s nímž v nejbližší době bude uzavírat sňatek. Dosud se tak nestalo a svědectví jmenované nemůže zpochybnit ničeho na tom, jaké jednání obžalovaného a svědkyně J. J. viděl...... Důkaz čtením svědecké výpovědi jmenované svědkyně soud I. stupně ostatně provedl. Ta však v přípravném řízení tvrdila, jak už uvedeno, že se bude za obžalovaného vdávat a využila svého práva a odmítla ve věci vypovídat. Pokud by tak činila až nyní, tj. dokonce po podání prvého odvolání obžalovaným, její tvrzení by nemohla změnit ničeho na správných závěrech soudu I. stupně ohledně skutku pod bodem 1) napadeného rozsudku."
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel rovněž polemizuje s provedeným hodnocením důkazů soudem. K tomuto problému je třeba podotknout, že v souladu s ust. §2 odst. 6 tr. řádu orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy obecného soudu, ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu pouze tehdy, kdyby je sám prováděl.
Ústavní soud ve své judikatuře zaujal stanovisko, podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanoveními tr. řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Uvedené konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v souladu s ust. §2 odst. 5 tr. řádu, provedl dokazovaní v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí a provedené důkazy rovněž v souladu s ust. §2 odst. 6 tr. řádu zhodnotil. Odvolací soud se s takto soudem prvního stupně zjištěným skutkovým stavem ztotožnil a - jak sám uvedl ve svém rozhodnutí - neshledal potřebu dokazování opakovat nebo doplnit. Ústavní soud se ztotožňuje se závěry obou obecných soudů: soud prvního stupně své rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnil, odvolací soud se pak vypořádal se všemi námitkami stěžovatele uplatněnými v odvolání, a proto Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění obou napadených rozhodnutí.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v projednávané věci stěžovatelem namítané porušení čl. 90 Ústavy, nebo čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud posoudil podanou ústavní stížnost jako neopodstatněnou, neshledal důvod k odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu
V Brně dne 18. února 2003