ECLI:CZ:US:2003:2.US.448.02
sp. zn. II. ÚS 448/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti A.K., zastoupeného JUDr. J. J., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 1. 1999, č.j. 29 C 519/95-33, Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2002 , č.j. 13 Co 1499/2000-141 a Nejvyššího soudu ČR č.j. 33 Odo 258/2003-172, ze dne 29. 5. 2003, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení a Statutárního města Ostrava, městského obvodu Mariánské Hory a Hulváky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými nebylo vyhověno jeho žalobě, jíž se jako postupník ze smlouvy o postoupení pohledávky domáhal vydání bezdůvodného obohacení.
Ústavní soud nejdříve uvádí, že plénum Ústavního soudu rozhodlo dne 21. 10. 2003 o spojení ke společnému řízení ústavních stížností, dosud vedených pod sp. zn. I.ÚS 421/03 a sp. zn. II. ÚS 448/02, neboť stížnosti spolu skutkově souvisí, jde v nich o totožnou právní problematiku a týkají se týchž účastníků, s tím, že budou nadále vedeny pod sp. zn. II. ÚS 448/02. Ústavní stížnost, původně vedená pod sp. zn. I.ÚS 421/03, byla v rozsahu napadajícím rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 1. 1999, č.j. 29C 519/95-33 a Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2002, č.j. 13 Co 1499/2000-141 odmítnuta z důvodu překážky litispendence, která činí návrh nepřípustným (§35 odst. 2 část věty před středníkem,
ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), neboť tato
rozhodnutí stěžovatel již dříve napadl ústavní stížností, vedenou pod sp. zn. II. ÚS 448/02.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že žalobu proti městu Ostrava, městskému obvodu Mariánské Hory a Hulváky (dále jen žalovaný) na zaplacení částky 1.393.416,- Kč opíral o smlouvu o postoupení pohledávky, kterou dne 24. 10. 1994 uzavřel s I. T., jako postupitelem, a kterou mu byla postoupena jednak pohledávka na vrácení kupní ceny z neplatné smlouvy o převodu vlastnictví k domu č.p. 439 v k.ú. Mariánské hory ve znění dodatku smlouvy ze dne 29. 9. 1991, uzavřené postupitelem se Státním podnikem bytového hospodářství Ostrava 1, ve výši 410.000,- Kč a jednak pohledávka za zhodnocení tohoto domu ve výši 983.416,- Kč. Postupitel svůj nárok na vrácení kupní ceny dovozoval, ze skutečnosti, že jím bylo plněno na základě absolutně neplatné smlouvy o převodu vlastnictví k domu, přičemž na účet Státního podniku bytového hospodářství Ostrava 1 poukázal kupní cenu. Nárok na úhradu nákladů vynaložených na zhodnocení nemovitostí požadoval s ohledem na plnění bez právního důvodu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s právními závěry obecných soudů, dle kterých právo na vrácení kupní ceny nevzniklo vůči žalovanému, ale vůči Státnímu podniku bytového hospodářství Ostrava 1 (dále jen SPBH Ostrava 1), neboť i když ke dni 24. 5. 1991 přešlo ze zák. č. 172/1991 Sb. vlastnictví předmětné nemovitosti na obec, uvedený zákon neupravil přechod závazků, týkajících se nakládání s majetkem, jenž přešel do vlastnictví obce, a proto je smlouva o postoupení neexistující pohledávky neplatná. Stěžovatel je naopak přesvědčen, že na žalovaného přešlo dle zák. č. 172/1991 Sb. nejen holé vlastnictví, ale i všechna práva a povinnosti s předmětem vlastnictví spojená a nikoliv, jak uvádí soudy, že na nového vlastníka přešly jen věci zatížené pouze existujícími právními břemeny, mají-li povahu práv věcných. Stěžovatel proto tvrdí, že ve sporu o vzájemném vypořádání z neplatné smlouvy mezi státem a občanem je pasivně legitimována obec a poukazuje na nález Ústavního soudu ve věci sp.zn. I.ÚS 17/95, ve kterém bylo vysloveno, že pokud oprávněná osoba vyzve osobu k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů oprávněně domnívá, že věc drží, je to třeba považovat za oprávněnou výzvu. I když se uvedený nález týká restituční věci, základ nároku postupitele spočívá "v malé restituci - nápravě křivdy" způsobené mu orgány veřejné moci.
Stěžovatel ani nesouhlasí s právním názorem obecných soudů, které smlouvu o postoupení pohledávky, v části týkající se vrácení částky za zhodnocení domu, posoudily jako neurčitou, a z tohoto důvodu neplatnou. Stěžovatel namítá, že soudy nesprávně vyložily interpretační pravidla §35 obč. zák. Ze smlouvy o postoupení pohledávky vyplývá, že veškeré doklady o rekonstrukci domu, jeho údržbě a úpravách byly zástupci dlužníka předány, a z následné korespondence mezi žalovaným, stěžovatelem a postupitelem je patrné, že věděli, jaká pohledávka byla předmětem postoupení. Podle ustálené soudní praxe je v případě hodnot vynaložených na cizí nemovitost pohledávkou z bezdůvodného obohacení rozdíl mezi hodnotou nemovitosti před adaptací a po ní, a je proto zbytečné specifikovat, jaký náklad a kdy byl vynaložen, neboť výši bezdůvodného obohacení nelze zjistit bez znaleckého posudku.
Nejvyššímu soudu ČR stěžovatel (mimo námitky již uvedené) vytýká, že jeho právní závěr, dle kterého žalovaný tím, že získal majetek podle zákona, a to ve stavu v jakém existoval ke dni účinnosti zákona, se nemohl obohatit, a proto je zamítavý rozsudek zcela správný i ve vztahu k nároku na zaplacení bezdůvodného obohacení vzniklého zhodnocením domu stavebními úpravami, nesprávně vycházel z předpokladu, že stavební úpravy byly provedeny do 23. 5. 1991, kdy byl dům ve státním vlastnictví. Okresní a krajský soud se otázkou, kdy byly stavební úpravy provedeny v důsledku svého jiného právního závěru o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, nezabývaly. Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že i kdyby smlouva o postoupení pohledávky byla platná, nevzniklo bezdůvodné obohacení obci, ale státu, a proto se nedostatek pasivní legitimace vztahuje i na tento nárok. Ke zhodnocení domu a tedy k bezdůvodnému obohacení však došlo jak v době, kdy byl dům ve vlastnictví státu, tak v době, kdy byl ve vlastnictví obce. Postupem obecných soudů, které se tímto druhým nárokem stěžovatele nezabývaly, tak došlo k porušení práva na spravedlivý proces.
Nejvyšší soud ČR ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se otázkou platnosti smlouvy o postoupení pohledávky nezabýval s ohledem na vymezení otázky zásadního právního významu (tj.zda s přechodem majetku na obce podle zák. č. 172/1991 Sb. přecházejí ještě jiná práva a závazky než jen práva věcná a práva, o nichž to stanoví zákon), pouze uzavřel, že není-li žalovaný ve věci pasivně legitimován, není už otázkou zásadního právního významu posouzení aktivní legitimace žalobce, byť by jeho aktivní legitimace byla dána tím, že by smlouva o postoupení pohledávky byla platná. Oporu v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ani nemá domněnka stěžovatele, že Nejvyšší soud ČR vycházel z toho, že stavební úpravy byly provedeny do 23. 5. 1991. Skutkové závěry nepodléhají přezkumu v dovolacím řízení a Nejvyšší soud ČR vycházel ze zjištění, ke kterým dospěly nalézací soudy, tzn., že smlouva je neplatná pro její neurčitost.
Statutární město Ostrava, městský obvod Mariánské Hory a Hulváky ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dle jeho názoru soudy všech stupňů dospěly ke správným závěrům, se kterými se plně ztotožňuje. Zdůraznil, že z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nevyplývá, že smlouva o postoupení pohledávky je platná, když touto otázkou se ani Nejvyšší soud ČR nezabýval.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 29 C 519/95 z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že mezi stranami nebylo sporu o tom, že kupní smlouva uzavřená mezi postupitelem a SPBH Ostrava 1 byla absolutně neplatná a že ze strany postupitele byla kupní cena za nemovitost plněna na účet SPBH Ostrava 1, který si tyto prostředky ponechal. Ve věci bylo provedeno podrobné a důkladné dokazování, kterým bylo mimo jiné zjištěno, že ke dni 24. 5. 1991 došlo ze zák. č. 172/1991 Sb. k přechodu vlastnictví státu (s ohledem na neplatnost kupní smlouvy i vlastnictví předmětné nemovitosti) na obec. Dále bylo zjištěno, že ke dni 30. 6. 1991 došlo k rozdělení SPBH Ostrava 1 na Státní podnik bytového hospodářství Mariánské Hory a Hulváky a Státní podnik bytového hospodářství Moravská Ostrava a Přívoz, přičemž z dokladů o rozdělení plyne, že majetek, majetková práva a závazky byly beze zbytku rozděleny podle územního principu na SPBH Mariánské Hory a Hulváky a SPBH Moravská Ostrava a Přívoz. Majetková podstata SPBH Ostrava 1 při jeho zrušení tak nepřešla na žalovaného, který ani přechodně nevstoupil do postavení SPBH Ostrava 1. Pokud jde o kupní cenu nemovitosti, soudy dospěly k závěru, že postupitelem zaplacené finanční prostředky nepřešly do dispozice žalovaného, a to ani v souvislosti s přechodem vlastnictví předmětné nemovitosti na žalovaného dle zák. č. 172/1991 Sb., neboť podle tohoto zákona přešly na nové vlastníky věci zatížené pouze existujícími, na nich váznoucími věcnými břemeny, mající povahu práv věcných - spjatých s věcí, nikoliv s vlastníkem věci. Za této situace nemohl postupitel platně převést neexistující pohledávku na stěžovatele jako postupníka.
Ze závěrů soudu I. a II. stupně dále vyplývá, že smlouva o postoupení pohledávky je neplatná, i pokud jde o částku představující zhodnocení nemovitosti, a to pro její neurčitost. Postupník a postupitel sice mínili uzavřít smlouvu o postoupení pohledávky v celkové výši 1.393.416,- Kč (včetně částky 983.416,- Kč), šlo tedy o úkon srozumitelný, avšak z hlediska skutkové podstaty závazku neurčitý. Nebylo totiž zřejmé, v jaké výši vznikla pohledávka z titulu rekonstrukce domu, v jaké výši z titulu údržby domu a v jaké výši z titulu plnění daňové povinnosti postupitele. Není ani patrno, v čem údržba a rekonstrukce domu spočívala a ve vztahu ke kterému subjektu (dlužníku) postoupená pohledávka vznikla. (Jako prodávající je ve smlouvě označen SPBH Ostrava 1 a dlužník zmiňovaný ve smlouvě není totožný s žalovaným). Dle názoru soudu s ohledem na absenci těchto údajů nelze uvedené neurčitosti odstranit ani výkladem podle §35 obč. zák. Námitkám stěžovatele, že obsah úkonu byl mezi stranami nesporný, nelze přisvědčit, neboť určitost právního úkonu jakožto podstatná náležitost z hlediska jeho platnosti, musí existovat objektivně, i ve vztahu k jiným osobám než jen účastníkům tohoto úkonu. Stěžovatel tak nebyl aktivně legitimován pro uplatnění pohledávky z neplatné smlouvy o postoupení pohledávky.
Nejvyšší soud ČR, který posuzoval dovolání stěžovatele dle §239 odst. 2 o.s.ř. ve znění před 1. 1. 2001, přičemž otázkou zásadního právního významu bylo, zda s přechodem majetku na obce podle zák. č. 172/1991 Sb. přecházejí ještě další práva než práva věcná, v odůvodnění rozsudku konstatoval, že majetek, který podle zák. č. 172/1991 Sb. přešel na obce, převzaly obce spolu se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku připínají. (K majetku se připínají pouze věcná práva a povinnosti, o kterých to zákon výslovně stanoví, přičemž zák. č. 172/1991 Sb. výslovně nestanovil, že by s majetkem přešla na obec nějaká další práva). Právo na vydání bezdůvodného obohacení, jehož se žalobce domáhá, není ale právem, které by se k majetku připínalo. Z formulace ustanovení §451 odst. 2 obč. zák. zcela jasně vyplývá, že povinnost vydat bezdůvodné obohacení se neváže k věci, ale k osobě, jež se bezdůvodně obohatila. Právní závěr odvolacího soudu, dle kterého žalovaný není ve věci pasivně legitimován, a proto byl potvrzen v plném rozsahu zamítavý rozsudek, je tak správný, a výsledkem řešení otázky zásadního právního významu je, že žalovaný se nemohl v souvislosti se zákonným přechodem majetku bezdůvodně obohatit. (Za této situace není už otázkou zásadního významu posouzení aktivní legitimace žalobce, t.j stěžovatele).
Z výše uvedeného je zřejmé, že podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry obecných soudů, kdy stěžovatel uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly a svá rozhodnutí v souladu s ust. §157 o.s.ř. odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily, a které předpisy aplikovaly. Stěžovatel tak v podstatě staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však, jak bylo výše uvedeno, nepřísluší.
Závěrům obecných soudů, včetně soudu dovolacího, dle kterých v souvislosti s přechodem majetku státu na obec dle zák. č. 172/1991 Sb. nedošlo automaticky k přechodu i jiných, než v zákoně uvedených práv, pak nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. S ohledem na podrobné a přiléhavé odůvodnění napadených rozhodnutí nepovažuje Ústavní soud za nutné se k této problematice duplicitně vyjadřovat. Z odůvodnění rozhodnutí okresního soudu je navíc zřejmé, že, jak bylo tímto soudem zjištěno, kupní cena zaplacená postupitelem byla poukázána na účet SPBH Ostrava I, přičemž v souvislosti s rozdělením SPBH Ostrava I a vznikem nástupnických SPBH, vstoupily nově zřízené státní podniky (pro daný případ SPBH Mariánské Hory a Hulváky, event. jeho další právní nástupce) do majetkových práv a závazků vyplývajících z prodeje domů a pozemků realizovaných SPBH Ostrava I. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že poukaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp.zn. I.ÚS 17/95 je zcela nepřípadný, neboť se jedná o naprosto odlišnou právní problematiku.
Pokud jde o námitky stěžovatele, týkající se částky představující náklady na zhodnocení nemovitosti, Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se rovněž podrobně zabývaly otázkou platnosti smlouvy o postoupení pohledávky, přičemž ani jejich závěru, dle kterého smlouva o postoupení pohledávky je právním úkonem, jehož určitost, jakožto podstatná náležitost z hlediska jeho platnosti, musí existovat objektivně, i ve vztahu k jiným osobám než jen účastníkům tohoto úkonu (což v daném případě s ohledem na pochybnosti ohledně určitosti předmětu smlouvy o postoupení pohledávky a subjektu, který dle smlouvy měl být dlužníkem, nebylo shledáno), z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout. Vlastní posouzení platnosti konkrétního právního úkonu spadá do pravomoci obecných soudů a za situace, kdy jejich právní závěry nelze hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, nelze napadená rozhodnutí považovat za protiústavní a dovolávat se zásahu Ústavního soudu. V této souvislosti Ústavní soud upřesňuje, že, jak vyplývá z jeho dostupné judikatury, i kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil, platí, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud nesouhlasí ani s námitkou stěžovatele, že k porušení práva na spravedlivý proces došlo i tím, že soudy se jeho nárokem na zaplacení částky za zhodnocení domu nezabývaly, neboť neposuzovaly za použití znaleckého posudku rozdíl mezi jeho původní cenou a cenou v době vrácení vlastníkovi. Ústavní soud připomíná, že obecné soudy návrh zamítly z důvodu neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, uzavřené mezi postupitelem a stěžovatelem. Za této situace se obecné soudy oprávněně nezabývaly tím, zda a v jaké výši k zhodnocení nemovitosti došlo.
Ústavní soud neshledal, že by v projednávané věci došlo k stěžovatelem namítanému porušení základních práv a svobod. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Obecné soudy se námitkami stěžovatele náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod a jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2003
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu