ECLI:CZ:US:2003:2.US.452.01
sp. zn. II. ÚS 452/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele Mgr. I. B., zastoupeného advokátkou Mgr. P. P., o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 4. 2001, čj. 1 Co 178/2000-92, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem ze dne 24. 7. 2001, doručeným Ústavnímu soudu dne 25. 7. 2001, domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci. Tvrdí, že jím došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z přiložených listin Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 6. 2000, čj. 24 C 88/99-60, zamítl žalobu stěžovatele, směřující k tomu, aby H. (v původním řízení žalovaný) byla uložena povinnost do patnácti dnů od právní moci rozsudku na vlastní náklad - formou placené inzerce, o minimálním plošném rozměru 5x10 cm, nechat uveřejnit v deníku L. omluvu v rozhodnutí specifikovaného znění. Dále soud zamítl návrh stěžovatele, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 100.000,- Kč. Rozhodl rovněž o nákladech řízení. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 4. 2001, čj. 1 Co 178/2000-92, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Rozhodl též o nákladech řízení.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel podal současně s ústavní stížností proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci i dovolání. Z přípisu Nejvyššího soudu ČR, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 5. 3. 2003, je zřejmé, že dovolání je v současné době vedeno pod sp. zn. 28 Cdo 1234/2002 a že o něm Nejvyšší soud doposud nerozhodl.
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Ze sdělení Ústavního soudu, publikovaného pod č. 32/2003 Sb., plyne, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Také lhůta k podání ústavní stížnosti má být počítána od doručení tohoto rozhodnutí. Jinými slovy, Ústavní soud v uvedeném sdělení vyjádřil názor, že rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, je v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání až rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, bez ohledu na způsob vyřízení.
S ohledem na výše uvedené, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh není přípustný. Posledním opravným prostředkem v projednávané věci je dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, resp. rozhodnutí o něm. Projednávaná ústavní stížnost však směřuje proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jež rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, v projednávaném případě není. Pokud by Ústavní soud v dané fázi ústavní stížnost věcně projednal, rozhodnutí o posledním opravném prostředku, tedy rozhodnutí o dovolání, by jeho rozhodnutím zůstalo nedotčeno, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.
Shora uvedené sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb. bylo rozesláno 3. února 2003. Projednávaná ústavní stížnost byla odevzdána k poštovní přepravě před tímto datem. Ústavní soud proto musel posoudit použitelnost svého sdělení v daném případě s ohledem na princip předvídatelnosti. Stěžovatel podal současně s ústavní stížností i dovolání v dobré víře, s ohledem na dosavadní rozhodovací praxi Ústavního soudu, a nemohl následný vývoj názorů tohoto soudu vyjádřený ve sdělení č. 32/2003 Sb. předvídat. Ústavní soud přesto dospěl k závěru, že v daném případě lze pravidla svého rozhodování obsažená ve sdělení č. 32/2003 Sb. použít, a to vzhledem k tomu, že ústavní práva stěžovatele nejsou tímto postupem nijak dotčena. Nejvyšší soud o jeho dovolání dosud nerozhodl, a stěžovatel proto bude případně moci v budoucnu napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale i rozhodnutí obecných soudů mu předcházející.
Ústavní soud se ovšem zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 písm. zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§75 odst. 2 písm. a)] nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 §75 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm. b)]. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil.
S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen projednávaný návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2003 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj