ECLI:CZ:US:2003:2.US.467.03
sp. zn. II. ÚS 467/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele M. H., zastoupeného advokátem JUDr. J. Š., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2003, sp. zn. 15 Co 279/2003, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se svým podáním ze dne 26. 9. 2003, doručeným Ústavnímu soudu dne 29. 9. 2003, domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni. Tvrdí, že jím odvolací soud zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod). Podáním ze dne 29. 10. 2003 svou ústavní stížnost doplnil o další tvrzení.
Ústavní soud si k projednávané věci vyžádal spis Okresního soudu v Klatovech, sp. zn. 7 C 19/2001, z něhož zjistil, že rozsudkem uvedeného soudu ze dne 26. 3. 2003, čj. 7 C 19/2001-108, byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti České republice - Ministerstvu zdravotnictví a České republice - Ministerstvu vnitra, jíž se domáhal zaplacení částky 94.960.000,- Kč. Soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2003, čj. 15 Co 279/2003- 139, nyní napadeným ústavní stížností, bylo rozhodnutí soudu I. stupně potvrzeno. Krajský soud taktéž rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ústavní soud z uvedeného spisu i doplňku ústavní stížnosti ze dne 29. 10. 2003, rovněž zjistil, že stěžovatel podal souběžně s ústavní stížností proti témuž rozhodnutí Krajského soudu v Plzni dovolání (založeno na č.l. 148 spisu). Nejvyšší soud v projednávané věci doposud nerozhodl.
Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Krajský soud v Plzni, a vedlejší účastníky řízení, Českou republiku - Ministerstvo zdravotnictví a Českou republiku - Ministerstvo vnitra, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Plzni odkázal ve svém vyjádření na obsah napadeného rozhodnutí a konstatoval, že jím nedošlo k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele.
Česká republika - Ministerstvo zdravotnictví se přípisem, čj. 29028/20003, PRO/188/1978, svého postavení vedlejšího účastníka řízení vzdala, a Ústavní soud s ní proto nadále jako s účastníkem nejednal.
Česká republika - Ministerstvo vnitra se, ač doloženě vyzvána, k obsahu ústavní stížnosti nevyjádřila.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"]. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Ze sdělení Ústavního soudu, publikovaného pod č. 32/2003 Sb. a rozeslaného dne 3. 2. 2003, tedy před podáním posuzované ústavní stížnosti, plyne, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Také lhůta k podání ústavní stížnosti má být počítána od doručení tohoto rozhodnutí. Jinými slovy, Ústavní soud v uvedeném sdělení vyjádřil názor, že rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, je v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání až rozhodnutí o dovolání, a to bez ohledu na způsob vyřízení.
Posledním opravným prostředkem v projednávané věci je dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, resp. rozhodnutí o něm. Projednávaná ústavní stížnost směřuje proti shora uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, jež rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, v projednávaném případě není. Pokud by snad Ústavní soud v dané fázi ústavní stížnost věcně projednal, rozhodnutí o posledním opravném prostředku, tedy rozhodnutí o dovolání, by jeho rozhodnutím zůstalo nedotčeno. To by bylo v rozporu s ústavně chráněným principem právní jistoty (čl. 1 odst. 2 Ústavy).
Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§75 odst. 2 písm. a)] nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle §75 odst. 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm. b)]. Ústavní soud naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.
S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen projednávaný návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2003 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj