ECLI:CZ:US:2003:2.US.476.01
sp. zn. II. ÚS 476/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele A. S., zastoupeného advokátem JUDr. V. N., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 5. 2001, sp. zn. 15 Co 220/2001, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Z., zastoupeného advokátkou JUDr. V. Š., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni. Domnívá se, že jím došlo k porušení jeho práv, garantovaných čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 30 C 66/2000, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem ze dne 19. 2. 2001, čj. 30 C 66/2000-49, zamítl Okresní soud Plzeň-město návrh stěžovatele, aby vedlejšímu účastníkovi - Z. (dále též "vedlejší účastník") - byla uložena povinnost zaplatit mu částku 9.537.600,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 25. 11. 1998 do zaplacení. Soud dále rozhodl o náhradě nákladů. Stěžovatel svůj návrh odůvodnil tím, že vedlejšího účastníka vyzval k vydání specifikovaných nemovitostí, ten je však nevydal. Obrátil se proto na soud s návrhem na zahájení řízení o vydání věci a uzavření dohody ve smyslu ustanovení §5 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zák. č. 87/1991 Sb."). V průběhu řízení před soudem však dohoda mezi účastníky byla uzavřena (dne 24. 11. 1998). Uzavřením dohody uznal vedlejší účastník oprávněnost nároku stěžovatele na vydání nemovitostí. Vedlejší účastník měl uvedené nemovitosti po celou dobu v držení a nejméně od 28. 11. 1994 je neoprávněně užíval ke svému podnikání, čímž se na úkor stěžovatele bezdůvodně obohatil.
Obecný soud v důkazním řízení ověřil, že zmíněná dohoda byla uvedeného dne mezi účastníky uzavřena. Účastníci se mimo jiné dohodli, že fyzické vydání a převzetí nemovitostí bude uskutečněno do jednoho týdne od rozhodnutí Katastrálního úřadu Plzeň-jih o vkladu dohody o vydání věci do katastru nemovitostí. Katastrální úřad povolil vklad práva rozhodnutím čj. 110V6-1516/98 ze dne 14. 1. 1999 s tím, že právní účinky vkladu vznikly dnem 1. 12. 1998. Obecný soud poukázal na ustanovení §5 odst. 3 a §10 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., podle nichž platí, že povinná osoba má povinnost uzavřít s osobou oprávněnou dohodu o vydání věci nejpozději do 30 dnů po uplynutí lhůty uvedené v odst. 2. Oprávněná osoba, které věc byla vydána, nemůže proti povinné straně uplatňovat jiné nároky související s vydávanou věcí, než jsou uvedeny v tomto zákoně. V projednávané věci nedošlo ve zmíněné třicetidenní lhůtě k vydání nemovitostí. Stěžovatel proto podal návrh na zahájení řízení o uzavření předmětné dohody. Lhůta stanovená v ustanovení §5 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb. je lhůtou pořádkovou. Bylo-li by však prokázáno, že k uzavření dohody ze strany povinné osoby nedošlo v důsledku zbytečných průtahů, mohlo by to mít za následek vyhovění návrhu na přiznání škody, která by vznikla a byla prokázána v případě, že vyzvaná osoba včas svoji povinnost nesplnila. Stěžovatel se však domáhal vydání bezdůvodného obohacení za to, že vedlejší účastník užíval předmětné nemovitosti k podnikání. Uvedený nárok je výslovně vyloučen ustanovením §10 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. Tento zákon pouze umožňuje rozhodnout podle ustanovení §9 odst. 2 o právu oprávněné osoby na náhradu škody, kterou povinná osoba způsobí porušením povinností stanovených v §9 odst. 1 citovaného zákona. Stěžovatel se nemůže ani domáhat vydání bezdůvodného obohacení formou nájemného za období od 8. 11. 1994 do 28. 11. 1998, neboť v předmětném období nebyl vlastníkem předmětných nemovitostí.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. 5. 2001, čj. 15 Co 220/2001-63, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že okresní soud provedl v řízení nezbytné důkazy, jimiž zjistil v souladu s ustanovením §120 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") skutkový stav, jenž byl spolehlivým základem pro rozhodnutí. Z tohoto skutkového stavu vycházel i odvolací soud. Okresní soud na zjištěný skutkový stav aplikoval správná zákonná ustanovení a dospěl ke správným právním závěrům. Na ně odvolací soud v zásadě odkázal. Výjimku představuje závěr soudu prvního stupně o případné náhradě škody. Odvolací soud uvedl, že tato úvaha byla v napadeném rozsudku uvedena nadbytečně a nesprávně, je ve vztahu k ostatním závěrům soudu prvního stupně neorganická, s věcí samou nesouvisí a nemá navíc sebemenší oporu v zák. č. 87/1991 Sb. Další úvahy okresního soudu, včetně odkazu na ustanovení §9 odst. 1, 2 a §10 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., jsou ovšem naprosto správné. Porušení povinností uvedených v ustanovení §9 zák. č. 87/1991 Sb. by zakládalo nárok oprávněné osoby na náhradu škody. Stěžovatel však skutkově ani náznakem netvrdil žádnou ze skutečností v tomto ustanovení uvedených. Jeho skutková tvrzení směřovala výlučně k bezdůvodnému obohacení. Pokud svá tvrzení v odvolání doplnil, lze z nich dovodit, že se domáhal namísto vydání bezdůvodného obohacení náhrady škody, avšak na základě stejných skutkových tvrzení, která uváděl v průběhu celého řízení. Protože stěžovatel ani částečně netvrdil, že by ze strany vedlejšího účastníka došlo k porušení povinností uvedených v ustanovení §9 zák. č. 87/1991 Sb., neměl ani soud prvního stupně poučovací povinnost podle ustanovení §118a odst. 2 o.s.ř. a svůj procesní postup také v odůvodnění správně zdůvodnil.
Stěžovatel napadá v projednávané ústavní stížnosti závěry obecného soudu. Odvolává se na preambuli zák. č. 87/1991 Sb., tedy na účel a smysl uvedeného zákona, jímž je zmírnění některých majetkových křivd, k nimž došlo v období let 1948-1989. Podle čl. II. odst. 1 zák. č. 116/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, bylo možné nároky založené tímto zákonem v čl. I uplatnit do šesti měsíců od účinnosti tohoto zákona, přičemž lhůta 30 dní uvedená v §5 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb. počíná běžet ode dne uplatnění návrhu. Podle uvedeného ustanovení by tak nemovitosti měly být vydány do 28. 12. 1994. Ty však byly vydány na základě dohody až dne 24. 11. 1998, na základě shodných podkladů, aniž by v uvedeném mezidobí docházelo k jakémukoli doplňování. Z toho stěžovatel dovozuje, že se jednalo o ničím nepodložené a nezdůvodněné obstrukce povinné osoby, která po celou dobu čtyř let nemovitosti užívala, chovala se k ní jako vlastník a brala z ní užitky, čímž se v podstatě dopouštěla obdobných křivd, které měl odstranit zákon o mimosoudních rehabilitacích. Povinná osoba (vedlejší účastník) tak jednala v rozporu s účelem a duchem zákona č. 87/1991 Sb. Po celou dobu bezdůvodně a protiprávně bránila stěžovateli ve výkonu vlastnického práva v rozsahu všech jeho atributů, mimo jiné v možnosti věc např. pronajímat jiné osobě, nakládat a disponovat s ní. Soudy postupovaly sice formálně podle zákona, avšak v rozporu s jeho duchem a účelem. Potvrdily tak další křivdu, způsobenou povinnou osobou, neboť vyloučily možnost ji za takový postup majetkově postihnout. Ve světle argumentace soudů by lhůta pro vydání nemovitostí mohla být nekonečně dlouhá. Stěžovatel závěrem odkazuje na nález Ústavního soudu ČR publikovaný pod č. 63/1997 Sb., týkající se interpretace právních předpisů.
Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Krajský soud v Plzni, a vedlejšího účastníka řízení, Západočeské konzumní družstvo Plzeň, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření konstatoval, že nepovažuje stěžovatelova tvrzení stran porušení jeho ústavně zaručených práv za správná. Závěry, jež stěžovatel napadá, soud odůvodnil a trvá na nich. Z obsahu stížnosti se dle názoru krajského soudu podává, že stěžovatel považuje Ústavní soud za třetí soudní instanci. Jeho žalobě nebylo vyhověno obecnými soudy a on očekává "nápravu" od Ústavního soudu. V projednávané věci nejde o případ, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají. Soud dále odkazuje na obsah spisu a na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Souhlasí s tím, aby bylo upuštěno od ústního jednání.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Tvrdí, že v projednávané věci k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo. Vlastnické právo stěžovatele se obnovilo až v okamžiku, kdy došlo ke splnění podmínek stanovených restitučními předpisy a kdy byl povolen vklad stěžovatelova vlastnického práva do katastru nemovitostí, tedy dnem 1. 12. 1998. Před tímto datem nebyl vlastníkem předmětných nemovitostí a nemohlo tak dojít k jakémukoli zásahu do jeho vlastnického práva garantovaného čl. 11 Listiny. Tvrzení stěžovatele, dle něhož vedlejší účastník úmyslně prodlužoval vydání předmětných nemovitostí, je účelově podáno a nezakládá se na pravdě. Průtahy při vydání předmětných nemovitostí byly způsobeny především chováním stěžovatele. Ten uplatnil nárok na předmětné nemovitosti jednak podle zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, vůči Okresnímu úřadu Plzeň-jih, pozemkovému úřadu, jednak souběžně požadoval výzvou ze dne 28. 11. 1994 vydání stejných nemovitostí vůči vedlejšímu účastníkovi. Tím vznikla nepřehledná situace. Nebylo zřejmé, kdo bude předmětné nemovitosti vydávat a podle jakého právního předpisu. V době, kdy došlo ze strany vedlejšího účastníka k vydání nemovitostí, nebylo ze strany Okresního úřadu Plzeň-jih v dané věci ještě vydáno pravomocné rozhodnutí. Vedlejší účastník nemohl nemovitosti vydat, když právo hospodaření k nim vykonával Okresní úřad Plzeň-jih. Souhlas s vydáním pozemků v rámci dohody o vydání věci dle zák. č. 87/1991 Sb. byl ze strany uvedeného úřadu vydán až dne 21. 10. 1998. K vydání došlo bezprostředně po udělení tohoto souhlasu na základě dohody ze dne 24. 11. 1998. Nelze proto mít za to, že by vedlejší účastník vydání nemovitostí úmyslně oddaloval. Rozhodnutí obecných soudů jsou v souladu s právem na spravedlivý proces zaručeným zákonem i Ústavou. Nejsou v rozporu s principem právní jistoty. Nároky stěžovatele na bezdůvodné obohacení jsou přímo zákonem (§10 odst. 1 ve spojení s §9 zák. č. 87/1991 Sb.) vyloučeny. Nelze tedy shledat rozpor mezi zněním zákona a jeho účelem a duchem, který by vedl k rozhodnutí, ve kterém by se obecné soudy mohly a musely odchýlit od jeho doslovného znění. Naopak, rozhodnutí požadované stěžovatelem by bylo zásahem do ústavně garantovaného principu právní jistoty. Nedošlo tedy k porušení čl. 90 Ústavy, ani čl. 36 Listiny.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Ústavní soud předesílá, že stěžovatel pouze polemizuje s právními závěry rozsudků obecných soudů, zejména ve vztahu k aplikaci ustanovení §10 zák. č. 87/1991 Sb. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo, zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud konstatuje, že výše uvedený právní názor obecných soudů nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.
Podle ustanovení §10 odst. 1, věta druhá, zák. č. 87/1991 Sb., nemůže oprávněná osoba, které byla věc vydána, proti povinné osobě uplatňovat jiné nároky související s vydávanou věcí, než jsou uvedeny v tomto zákoně. Z ustanovení §9 odst. 2 téhož zákona vyplývá, že právo na náhradu škody, kterou povinná osoba způsobí osobě oprávněné porušením svých povinností podle §9 odstavce 1 (povinnost s věcmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře; ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže povinná osoba tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného ani přenechat jinému do užívání s výjimkou dohod o odevzdání a převzetí bytu, uzavřených na podkladě dohod o výměně bytu) zůstává ustanovením §10 zákona nedotčeno.
Obecné soudy vyslovily shodný názor, dle něhož stěžovatel skutečnosti uvedené v ustanovení §9 odst. 1 netvrdil. Takové tvrzení nevyplývá konečně ani z ústavní stížnosti. Ústavní soud se proto zaměřil na aplikaci a interpretaci ustanovení §10 zák. č. 87/1991 Sb. obecnými soudy. Zohlednil přitom, že dokonce i stěžovatel připouští, že soudy postupovaly "formálně správně podle zákona". Stěžovatel tak nezpochybňuje, že z ustanovení §10 zák. č. 87/1991 Sb. jasně vyplývá, že žádné další nároky související s vydávanou věcí (výjma těch, stanovených zákonem) nemůže po povinné osobě vymáhat. Tvrdí pouze, že aplikace tohoto ustanovení byla provedena v rozporu s duchem a účelem zákona, jelikož potvrzuje další křivdu, na něm spáchanou.
S uvedeným názorem stěžovatele se Ústavní soud neztotožňuje. Je pravdou, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí použil teleologický výklad právních předpisů, který například upřednostnil oproti výkladu gramatickému. Jednoznačně tedy setrvává na svém názoru, že restituční předpisy je nezbytné interpretovat a aplikovat v souladu s jejich účelem, jímž je mimo jiné zmírnění následků některých majetkových křivd. Ve svém nálezu, sp. zn. IV. ÚS 109/94 (Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, C.H. Beck, 1996, str. 143 a násl.), však při interpretaci jednoho z restitučních zákonů dospěl také k závěru, že pokud z obsahu zákona výslovně vyplývají podmínky, jež je třeba splnit pro získání postavení oprávněné osoby, není možno takto výslovně vyjádřená pravidla chování modifikovat, případně dokonce nerespektovat, s odvoláním na úmysl či vůli zákonodárce, když právě úmysl a vůle zákonodárce našly výraz v normativním textu zákona. Ústavní soud se domnívá, že obdobný závěr je třeba analogicky učinit i v projednávané věci, byť v ní není řešena přímo otázka postavení oprávněné osoby. Zákonodárce v dotčeném právním předpisu, zák. č. 87/1991 Sb., vymezil určitými podmínkami rámec, v němž je možné se při restituci majetku pohybovat. Stanovil mimo jiné, že není možné domáhat se po povinné osobě žádných dalších nároků, vyjma těch, které zákon sám připouští (jako je náhrada škody podle ustanovení §9 cit. zák.). Takto stanovené podmínky je proto třeba respektovat. Ústavní soud a ani obecné soudy nejsou oprávněny dovozovat, že takto naprosto jasně stanovené podmínky není třeba v tom kterém případě respektovat a příkaz zákonodárce obejít, s pouhým odkazem na účel či duch zákona. Tím by nahradily chybějící vůli zákonodárce, což jim však nenáleží. Argument stěžovatele nepovažuje proto Ústavní soud za důvodný. Je třeba dodat, že pokud byl stěžovatel přesvědčen, že ustanovení §10 zák. č. 87/1991 Sb. je v rozporu s ústavním zákonem, měl možnost v souladu s ustanovením §74 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podat současně s ústavní stížností návrh na jeho zrušení. To však neučinil.
Právní závěry obecných soudů jsou dle názoru Ústavního soudu výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nelze dospět ani k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k jakémukoli porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele a neshledal tak žádný důvod, pro nějž by měl napadená rozhodnutí zrušit.
Ze shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2003 Vojtěch Cepl
předseda senátu