ECLI:CZ:US:2003:2.US.53.02
sp. zn. II. ÚS 53/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci návrhu navrhovatele JUDr. O. K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 14 Co 691/2001, a rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 4. července 2001, sp. zn. 4C 126/99, mimo ústní jednání dne 11. března 2003 soudcem zpravodajem JUDr. Vojtěchem Ceplem, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
V návrhu doručeném Ústavnímu soudu 28. ledna 2002, doplněném 5. a 13. února 2002 a 25. března 2002, se stěžovatel domáhal zrušení potvrzujícího rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 14 Co 691/2001, a rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 4. července 2001, sp. zn. 4C 126/99 -166. Ústavní stížnost odůvodnil tím, že v řízení, v němž se jako žalobce domáhal udělení souhlasu, aby mohl prodat během dědického řízení řadovou garáž ev. č. 303 na st. parcele 2232, zastavěná plocha 23 m2 v k.ú. Ostrov nad Ohří, zapsané na LV č. 260 u Katastrálního úřadu v Karlových Varech, náležející do dědictví po matce účastníků, během dědického řízení, za kupní cenu dle znaleckého posudku s povinností zajistit zaplacenou kupní cenu za prodanou garáž složením do soudní nebo notářské úschovy, podle jeho přesvědčení obecné soudy obou stupňů nesprávně nepřipustily změnu žalobního petitu na projev vůle a nesplnily poučovací povinnost soudu, což je meritem stěžovatelova tvrzení. Dále uvedl, že podal návrh na připuštění dovolání proti rozsudku krajského soudu, ale jeho návrh byl zamítnut. Pravomocným rozhodnutím obecných soudů byla porušena jeho práva na spravedlivý proces zaručený čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V dalších částech tvrdil, že v řízení došlo k řadě pochybení ustanovení o.s.ř. (neprovedení navržených důkazů, nepřesná protokolace, nesprávné obsazení senátu atd.), podjatost soudkyně odvolacího soudu a tří soudkyň obecného nalézacího soudu, průtahy ve věci šest let trvajícího dědického řízení, atd.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení [§72 odst. 1 písm. a), §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu ústavní stížnosti a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 14 Co 691/2001, bylo zjištěno, že se stěžovatel domáhal u odvolacího soudu připuštění dovolání, návrhu vyhověno nebylo, dovolání pak proti tomuto rozhodnutí (14 Co 691/2001) dle tvrzení stěžovatele i ověření Ústavního soudu (č.l. 7) nepodal.
Ve věci tvrzení stěžovatele o průtazích v řízení "šest let trvající dědické řízení", aniž by stěžovatel své tvrzení blíže rozvedl a zdůvodnil, neprokázal, zda se domáhal ochrany zákonem předepsaným způsobem (dle ust. §26 až 35 zák. č. 436/1991 Sb.), a proto se Ústavní soud těmito tvrzeními dále nezabýval. Pokud jde o další tvrzení stěžovatele, Ústavní soud dodává, že pokud stěžovatel měl pochybnosti o nepodjatosti soudkyně odvolacího nebo nalézacího soudu, bylo na místě postupovat dle ustanovení §14 odst. 1 o.s.ř. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti poukazoval i na další pochybení v řízení, jedná se o tvrzení, která stěžovatel neuplatnil v řízení před obecnými soudy, a proto se jimi nelze zabývat ani v řízení o ústavní stížnosti.
S ohledem na uvedené a na znění §239 odst. 2 občanského soudního řádu nutno konstatovat, že ústavní stížnost navrhovatele, který nepodal dovolání, ačkoliv mu citované ustanovení občanského soudního řádu takový procesní prostředek umožňuje, je návrhem nepřípustným (k tomu srov. např. usnesení ve věci III. ÚS 148/99 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 15., díl. III, vydání 1., usn. č. 58, Praha 1999). Proto byl v souladu s §75 odst. 1 a s §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2003
Vojtěch Cepl
soudce zpravodaj