ECLI:CZ:US:2003:2.US.536.02
sp. zn. II. ÚS 536/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele V. L., o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze, čj. 5 C 370/2000, ze dne 26. června 2002, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal osobně dne 31. července 2002 u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou podání nadepsané "Stížnost" proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. června 2002, jímž se řízení o odvolání žalobce zastavuje, adresované Ústavnímu soudu. V podání se domáhal toho, aby Ústavní soud napadené usnesení "změnil tak, že nejen je nařízeno jednání, osvobození od soudních poplatků se vyhovuje a žalobci je přidělen advokát ex offo". Dopisem ze dne 2. srpna 2002, podaným k poštovní přepravě dne 5. srpna 2002 a doručeným Ústavnímu soudu dne 6. srpna 2002, soudkyně Okresního soudu v Jablonci nad Nisou J. K. předložila Ústavnímu soudu soudní spis 5 C 370/2000 spolu s ústavní stížností žalobce V. L. založenou na č.l. 87.
Ústavní soud dopisem ze dne 3. září 2002 (doručení dne 7. září 2002 vykázáno) vyrozuměl stěžovatele o vadách návrhu a vyzval jej k jejich odstranění. Ústavní soud mimo jiné stěžovatele upozornil, že podle §30 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, musí být fyzické nebo právnické osoby v řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem (popřípadě notářem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy) a že v plné moci musí být výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem (§31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Upozornil jej dále, že v ústavní stížnosti je třeba uvést, jaká základní práva nebo svobody byly porušeny a jakým jednáním orgánu veřejné moci k tomu došlo, že návrh na zahájení řízení se podává písemně Ústavnímu soudu v předepsaném počtu stejnopisů v 60denní lhůtě od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, že podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, a konečně že k ústavní stížnosti musí být připojena kopie rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva. Ústavní soud určil stěžovateli k odstranění vad lhůtu 30 dnů ode dne doručení výzvy s tím, že pokud vady nebudou ve lhůtě odstraněny, bude návrh odmítnut podle ustanovení §43 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Na výzvu Ústavního soudu reagoval stěžovatel dopisem datovaným dnem 29. září 2002, v jednom vyhotovení, nazvaným "doplnění a odstranění vad návrhu", který opětovně adresoval Ústavnímu soudu prostřednictvím Okresního soudu v Jablonci nad Nisou. V něm mimo jiné uvedl, že nemůže být zastoupen advokátem pro PID (z kontextu zřejmě plný invalidní důchod), požádal, aby byl u Ústavního soudu zastoupen advokátem (tj. zřejmě aby mu advokáta ustanovil Ústavní soud). Základní právo, které bylo porušeno, spočívá dle stěžovatele v tom, že mu vzhledem k jeho stavu nebyl přidělen advokát a že mu nebyly odpuštěny poplatky (soudní) v plné výši. K podání přiložil kopii svého odvolání k vrchnímu soudu a kopii napadeného usnesení. Dopisem ze dne 10. dubna 2003, který byl přímo doručen Ústavnímu soudu téhož dne, se stěžovatel na Ústavní soud obrací s nepodepsaným a nepříliš srozumitelným podáním, které se týká postupu Advokátní komory a advokátů; přílohou je nepříliš srozumitelný, podepsaný dopis adresovaný České advokátní komoře, nadepsaný "upozornění", se závěrem, že advokátní komora a advokáti brání dovolat se ústavních práv v ČR.
Z ustanovení §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu vyplývá, že soudce zpravodaj, popřípadě jím pověřený asistent v případě, že návrh na zahájení řízení nemá náležitosti podle tohoto zákona, o tom vyrozumí navrhovatele a určí mu lhůtu k odstranění vad návrhu. Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, neodstranil-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě k tomu určené. Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj odmítne návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel byl řádně vyrozuměn o vadách svého návrhu a byla mu určena lhůta 30 dnů od doručení výzvy, tj. od 7. září 2002, k tomu, aby tyto vady odstranil. Základní vadou, od níž se ostatně odvíjely vady další, byla absence povinného zastoupení advokátem při podání ústavní stížnosti a řízení o ní. Jak Ústavní soud již několikrát konstatoval, např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 89/94, smyslem povinného zastoupení advokátem je, aby (s ohledem na mimořádnou závažnost řízení před Ústavním soudem) Ústavní soud jako specializovaný soud nebyl neúměrně zatěžován nekvalifikovanými návrhy a nekvalifikovaným přístupem účastníků k jednání. Příkladem takové situace je právě postup stěžovatele, který se na Ústavní soud obrací prostřednictvím obecných soudů, přestože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a s podáním ústavní stížnosti prostřednictvím obecného soudu není spojen účinek zachování lhůty pro podání ústavní stížnosti, který ani k výzvě Ústavního soudu nesplní formální náležitosti ústavní stížnosti (počet stejnopisů, označení základních práv či svobod, které byly porušeny), atd. Ústavní soud tím nechce vyčítat stěžovateli, který nemá právnické vzdělání, že detailně neovládá procesní předpisy a specifika řízení před Ústavním soudem - zákonodárce si ostatně tento handicap uvědomoval, a proto předepsal povinné advokátní zastoupení. V situaci, kdy zákon Ústavnímu soudu neumožňuje, aby sám určil například nemajetnému stěžovateli advokáta, však nemohl Ústavní soud postupovat jinak, než že poskytl stěžovateli dostatečně dlouhou lhůtu k tomu, aby tuto vadu odstranil, tj. aby například požádal Českou advokátní komoru o určení advokáta. Stěžovatel tak však neučinil ani ve lhůtě 30 dnů, kterou k tomu Ústavní soud stanovil, ani v další, mnohem delší lhůtě, kterou Ústavní soud shovívavě stěžovateli až do dnešního dne poskytl.
Ústavní soud dále konstatuje, že je nadán pouze kasační pravomocí - podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v případě, že návrhu vyhoví, pouze zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci (tj. soudu). Ústavní soud tedy nemůže učinit to, čeho se domáhá stěžovatel, tj. změnit napadené usnesení vrchního soudu, nařídit jednání obecného soudu, osvobodit stěžovatele od soudních poplatků a přidělit žalobci advokáta. K rozhodnutí o těchto věcech jsou příslušné soudy obecné, nikoli Ústavní soud.
Z těchto důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, protože stěžovatel neodstranil vady návrhu ani ve lhůtě k tomu určené, a podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 14. listopadu 2003
JUDr. Pavel Rychetský
soudce zpravodaj