ECLI:CZ:US:2003:2.US.543.03.1
sp. zn. II. ÚS 543/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského v právní věci navrhovatele: A. K. L., zastoupeného advokátkou JUDr. Janou Rožnovskou, Advokátní kancelář se sídlem v Brně, Slovákova 11, o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Praha 3, ze dne 20. 7. 2003, čj. SCPP-1568/PH-OPK3-SV-2003, a rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie ze dne 30. 10. 2003, čj. SCPP-5368/C-246-2003, spojeném s ústavní stížností proti uvedeným rozhodnutím, takto:
Vykonatelnost rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Praha 3, ze dne 20. 7. 2003, čj. SCPP-1568/PH-OPK3-SV-2003, a rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie ze dne 30. 10. 2003, čj. SCPP-5368/C-246-2003, se odkládá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 20. 11. 2003, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 11. 2003, se stěžovatel domáhá mimo jiné zrušení shora uvedených rozhodnutí Policie ČR a odkladu jejich vykonatelnosti, aby mu bylo umožněno setrvat na území České republiky do rozhodnutí o ústavní stížnosti. Návrh na odklad vykonatelnosti odůvodňuje tím, že jiné osobě nevznikne žádná újma a rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti není v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Ve veřejném zájmu též není realizovat nezákonné rozhodnutí policie, které nezohledňuje mezinárodní závazky České republiky. Rozhodnutí o vyhoštění by bylo obtížně realizovatelné, poněvadž neexistuje povinnost žádného státu přijmout stěžovatele na své území, s výjimkou státu Konžská republika. Tam však stěžovateli hrozí pronásledování, jak konstatoval Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (dále jen "UNHCR") v Libanonu. Na tom nic nemění skutečnost, že Ministerstvo vnitra ČR jeho právní postavení uprchlíka "nepoznalo".
Ústavní soud při svém rozhodování zohlednil především obsah obou napadených rozhodnutí, jež byla přiložena k projednávané ústavní stížnosti. Rozhodnutím Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Praha 3, ze dne 20. 7. 2003, čj. SCPP-1568/PH-OPK3-SV-2003, bylo stěžovateli podle ustanovení §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pobytu cizinců), uloženo správní vyhoštění s dobou platnosti 1 rok (tj. do 2. 9. 2004). Lhůta k vycestování byla určena do 2. 10. 2003. Podle ustanovení §55 odst. 2 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), byl současně vyloučen odkladný účinek odvolání.
Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí bylo rozhodnutím Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie ze dne 30. 10. 2003, čj. SCPP-5368/C-246-2003, zamítnuto a původní prvostupňové rozhodnutí bylo potvrzeno.
Podle ustanovení §79 odst. 1, věta prvá, zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. o Ústavním soudu"), platí, že ústavní stížnost nemá odkladný účinek. Podle odst. 2 téhož ustanovení Ústavní soud může na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Ústavní soud se proto dále zabýval tím, zda podmínky pro odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí byly v projednávaném případě naplněny.
První, formální, podmínka ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, je v projednávané věci splněna, neboť soud rozhoduje k návrhu stěžovatele, spojenému s ústavní stížností.
Ústavní soud dále shledal, že výkon napadených rozhodnutí může pro stěžovatele znamenat nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
Podle ustanovení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (a obdobně čl. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 7 Listiny základních práv a svobod) nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu. Uvedené ustanovení je Evropským soudem pro lidská práva vykládáno též jako ochrana proti vydání do země, v níž by byl stěžovatel popsanému zacházení vystaven (Soering proti Spojenému království, D. proti Spojenému království či Ahmed proti Rakousku). Totéž vyplývá i z Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení nebo trestání (vyhlášena pod č. 143/1988 Sb., dále "Úmluva proti mučení"). Její čl. 3 odst. 1 stanoví, že žádný smluvní stát nevypoví, nevrátí či nevydá osobu jinému státu, jsou-li vážné důvody se domnívat, že by jí v něm hrozilo nebezpečí mučení. Podle čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků (vyhlášen pod č. 208/1993 Sb.) "žádný smluvní stát nevyhostí jakýmkoli způsobem nebo nevrátí uprchlíka na hranice zemí, ve kterých by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení" (princip non-refoulement). Právo nebýt mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení či trestání i princip non-refoulement patří mezi práva, jejichž derogace není dovolena, a jsou garantována nejen výše uvedenými smluvními instrumenty, ale jsou současně normami obecného mezinárodního práva kogentní povahy. Česká republika je tedy k jejich dodržení vázána současně i čl. 1 odst. 2 Ústavy. Odpovědnost, kterou uvedená ustanovení resp. mezinárodní obyčej zakládají, je objektivní povahy.
Ústavní soud se domnívá, že v daném stádiu řízení, kdy soud doposud neobdržel příslušný spisový materiál a vyjádření účastníků, nelze bez dalšího vyloučit, že by výkonem napadených rozhodnutí mohlo případně dojít k porušení výše vymezeného závazku České republiky. Lze přisvědčit stěžovateli, že v případě výkonu napadených rozhodnutí by mohl být vyhoštěn do Konžské republiky, jíž je občanem. Stěžovatel opakovaně tvrdí, že byl v Konžské republice, jíž je občanem, vystaven pronásledování, což měl potvrdit i UNHCR v Libanonu. Z rozhodnutí odvolacího orgánu též vyplývá, že stěžovatel v řízení před ním tvrdil, že jeho příbuzným byl udělen azyl ve Francii a USA. Stěžovatel v minulosti žádal rovněž o azyl v České republice, který mu rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR ze dne 8. 6. 2001 nebyl udělen s tím, že se na něj nevztahuje překážka vycestování (§91 zákona o pobytu cizinců). Toto rozhodnutí je nicméně v době rozhodování Ústavního soudu již více než dva roky staré. Nelze proto apriori vyloučit změnu rozhodných okolností (s čímž ostatně počítá i české zákonodárství v ustanovení §10 odst. 3, věta první, zák. č. 325/1999 Sb., o azylu, dle něhož cizinec, který v České republice o udělení azylu již žádal, je oprávněn podat žádost o udělení azylu nejdříve 2 roky od pravomocného ukončení předchozího řízení). Z napadených rozhodnutí je sice zřejmé, že v roce 2001 překážky vycestování podle rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR neexistovaly, nikoli však, zda neexistují i v době vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. S případnými aktuálními riziky vyhoštění do Konžské republiky, která obecně nelze vyloučit, se napadená rozhodnutí detailněji nezabývají.
Uvedené informace vedou Ústavní soud k závěru, že výkon rozhodnutí by pro stěžovatele mohl představovat újmu, jak předpokládá ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Současně se nepodává, že by odložením vykonatelnosti mohla vzniknout újma třetím osobám. I tato podmínka ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je tedy splněna.
Ústavní soud konečně zvažoval i otázku, zda by odložení vykonatelnosti mohlo být v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Ani to neshledal. Zohlednil přitom právě shora zmíněné mezinárodní závazky České republiky, které jsou svou povahou nederogovatelné. Česká republika proto nemůže vykonat rozhodnutí o správním vyhoštění, pokud by tím tento svůj závazek porušila. Právě to by nepochybně bylo v rozporu s veřejným zájmem. Vzhledem k tomu, že v dané fázi řízení nelze na jisto tvrdit, že by k takovému porušení nemohlo dojít, nezbylo Ústavnímu soudu než konstatovat, aniž by jakkoli předjímal výsledek v samotném meritorním řízení o ústavní stížnosti, že podmínky ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu jsou v současnosti naplněny a že vykonatelnost obou napadených rozhodnutí je třeba odložit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2003
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu