ECLI:CZ:US:2003:2.US.577.01.1
sp. zn. II. ÚS 577/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského v právní věci navrhovatelek a) N., a b) N., obou zastoupených advokátem JUDr. L. M., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 21 Co 176/2001, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a P. N., zastoupené JUDr. I. H., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadly stěžovatelky rozhodnutí uvedená v záhlaví. Domnívají se, že jimi došlo k porušení jejich práv, garantovaných čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 6 C 194/98, z něhož zjistil následující:
Okresní soud v Kladně zamítl rozsudkem ze dne 22. 11. 2000, čj. 6 C 194/98-52, návrh vedlejší účastnice P. N. na určení, že závěť zůstavitelky J. S., zemřelé dne 26. 9. 1997, sepsaná dne 8. 5. 1995 se dvěma svědky ve prospěch stěžovatelek, je neplatná. Rozhodl dále, že se stěžovatelkám nepřiznává náhrada nákladů. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že zůstavitelka J. S. byla způsobilá pořídit závěť a nebyly prokázány ani jiné skutečnosti, jež by zpochybnily platnost této závěti.
Vedlejší účastnice se proti uvedenému rozhodnutí odvolala. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 6. 2001, čj. 21 Co 176/2001-73, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. Rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že podnětem pro zahájení tohoto řízení bylo usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 8. 1998, čj. D 1543/97-58 (projednání dědictví po J. S. J. Š. - P. N. - byla uložena povinnost do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podat žalobu k soudu proti stěžovatelce sub a) s návrhem na určení, že závěť zůstavitelky ze dne 8. 5. 1995 je neplatná [§175k odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou zák. č. 30/2000 Sb. (dále jen "o.s.ř.")]. Krajský soud zohlednil, že podle §175a odst. 3 o.s.ř. se usnesení vydané podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. doručuje do vlastních rukou. Ze spisu Okresního soudu v Kladně, sp. zn. D 1543/97, však zjistil, že uvedené usnesení nebylo zástupcům vedlejší účastnice a stěžovatelky sub a) doručeno do vlastních rukou, nýbrž obyčejně. Nepovažoval proto zmíněné usnesení za pravomocné a usoudil, že žaloba byla podána předčasně. Dosud neskončilo řízení, které mělo předcházet občanskému soudnímu řízení spornému, nebyl vymezen předmět takového řízení a nebyly tedy ani splněny podmínky pro jeho zahájení. Krajský soud rozhodl v důsledku toho výše uvedeným způsobem [§221 odst. 1 písm. b) a odst. 2 o.s.ř.] a nezabýval se meritem věci.
Stěžovatelky napadají závěry odvolacího soudu v projednávané ústavní stížnosti. Tvrdí, že odvolání vedlejší účastnice směřovalo výhradně proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 22. 11. 2000, sp. zn. 6 C 194/98. Jiné rozhodnutí napadeno nebylo, a krajský soud proto neměl důvod jiné rozhodnutí přezkoumávat. Navzdory tomu zrušil napadené rozhodnutí proto, že shledal, že předcházející rozhodnutí Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 8. 1998, sp. zn. D 1543/97, nebylo řádně doručeno. To však nikdo z účastníků nenamítal a všichni jej považovali za doručené řádně. Stěžovatelky upozorňují, že na výtisku, který mají k dispozici, je výslovně označeno, že dané rozhodnutí nabylo právní moci dne 3. 9. 1998 a je vykonatelné. Krajský soud tak podle názoru obou stěžovatelek překročil svou pravomoc, vymezenou ustanovením §212 o.s.ř., neboť zrušil právní moc rozhodnutí, které nebylo napadeno žádným opravným prostředkem. Nesplnil též povinnost uloženou mu uvedeným ustanovením, neboť se nezabýval napadeným rozhodnutím, ani vlastním obsahem odvolání. Tím došlo k nezákonnému zásahu do obecného zájmu na právní stabilitě soudních rozhodnutí. Soud vrátil svým postupem celé řízení o tři roky zpět a zásadním způsobem narušil jeho dosavadní vývoj, neboť zmařil uplatněnou námitku stěžovatelek, že žaloba podaná vedlejší účastnicí na základě usnesení ze dne 10. 8. 1998 byla podána pozdě.
Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Krajský soud v Praze, a vedlejší účastnici řízení, P. N., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Praze sdělil Ústavnímu soudu, že jeho usnesení napadené ústavní stížností bylo vydáno v souladu s občanským soudním řádem a že považuje návrh za nedůvodný.
Vedlejší účastnice ve svém vyjádření navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost zcela zamítl. Jestliže odvolací soud zjistil procesní vadu řízení před soudem prvého stupně a měla-li tato vada dle jeho názoru vliv na nesprávné rozhodnutí ve věci, pak správně aplikoval ustanovení §221 odst. 1 písm. b) a odst. 2 o.s.ř. Napadeným rozhodnutím tedy nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelek.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Stěžovatelky především tvrdí, že krajský soud překročil svou pravomoc vymezenou ustanovením §212 o.s.ř., když zrušil "právní moc rozhodnutí, které nebylo napadeno žádným opravným prostředkem". Podle ustanovení §212 odst. 1, věta prvá, o.s.ř., projedná odvolací soud věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí. Tímto rozsahem není vázán pouze ve věcech vyjmenovaných dále v daném ustanovení. K porušení uvedeného ustanovení zjevně nedošlo. Vedlejší účastnice napadla rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 22. 11. 2000, čj. 6 C 194/98-52, v plném rozsahu, tedy jak ve výroku ve věci samé, tak ve výroku o nákladech řízení, svým odvoláním ze dne 20. 2. 2001, doplněným dne 11. 4. 2001. Krajský soud se ve svém rozhodnutí zabýval pouze tímto rozhodnutím a také pouze toto rozhodnutí napadeným usnesením zrušil (a řízení zastavil). Jen v odůvodnění napadeného rozhodnutí se zabýval tím, zda dřívější rozhodnutí Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 8. 1998, čj. D 1543/97-58, již nabylo právní moci, a to s ohledem na splnění podmínek pro projednání žaloby vedlejší účastnice. Z výroku napadeného usnesení však není možné dovodit, že by rušil "právní moc rozhodnutí, které nebylo napadeno žádným opravným prostředkem" či jakkoli jinak vybočil z mezí, v nichž se vedlejší účastnice domáhala přezkoumání.
Stěžovatelky dále tvrdí, že se krajský soud vůbec nezabýval napadeným rozhodnutím, ani vlastním obsahem odvolání. Rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil jen proto, že předchozí rozhodnutí téhož soudu ze dne 10. 8. 1998, čj. D 1543/97-58, neshledal řádně doručeným, a to přesto, že si na tuto skutečnost nikdo nestěžoval. Jak již bylo shora uvedeno, soud je podle ustanovení §212 o.s.ř. vázán mezemi, stanovenými odvolatelem (kvantitativní stránka odvolání). Kvalitativní stránka odvolání, tj. návrh na způsob rozhodnutí odvolacího soudu, nemá většího významu, neboť odvolací soud není odvolacím návrhem v tomto směru vázán (srov. §212 o.s.ř. a komentář k němu v: Bureš, Drápal, Mazanec: Občanský soudní řád, komentář. C.H. Beck, 4. vydání, str. 664 a násl., resp. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 21 Cdo 60/98). Z ustanovení §221 odst. 1 písm. b), věta druhá, o.s.ř., vyplývá, že odvolací soud zruší rozhodnutí, jestliže tu jsou takové vady, že řízení nemělo proběhnout pro nedostatek podmínek řízení nebo rozhodoval věcně nepříslušný soud nebo vyloučený soudce anebo soud nebyl správně obsazen. Právě k takovému závěru odvolací soud dospěl, což ostatně ve svém rozhodnutí uvedl a řádně odůvodnil. S ohledem na ustanovení §221 odst. 1 písm. b) k němu musel při svém rozhodování přihlédnout, ačkoli argument nebyl v odvolání uplatněn. Stěžovatelky napadají uvedený závěr soudu pouze v tom směru, že předchozí rozhodnutí Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 8. 1998, sp. zn. D 1543/97, považovali účastníci za řádně doručený a pravomocný s tím, že právní moc byla vyznačena i na výtisku rozhodnutí, který mají ony samy k dispozici. Jejich argument však není důvodný. Právní moc rozhodnutí není vázána na formální vyznačení právní moci, ale zákon ji spojuje se skutečností, že rozhodnutí již nelze napadnout odvoláním. Předpokladem pro nabytí právní moci rozhodnutí je ale jeho řádné doručení (§167 odst. 2 ve spojení s §159 odst. 1 o.s.ř.). Krajský soud správně odkázal na ustanovení §175a odst. 3 o.s.ř., podle něhož se usnesení ve stanovených případech (mimo jiné i usnesení vydané podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř., o nějž v projednávané věci šlo) doručuje do vlastních rukou. Jestliže krajský soud zjistil, že předmětné usnesení nebylo doručováno do vlastních rukou, ale obyčejně, musel z toho vyvodit, že nebylo doručeno řádně, a nemohlo tedy ani nabýt právní moci. Na tom nic nemění ani subjektivní přesvědčení stěžovatelek, že účastníci rozhodnutí obdrželi a považovali jej za pravomocné.
Ústavní soud proto konstatuje, že výše uvedený právní názor odvolacího soudu nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Nedospěl proto k závěru, že by došlo v souzeném případě k porušení práva na spravedlivé řízení ve smyslu ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy či čl. 37 Listiny. Tato ustanovení garantují právo na soudní ochranu, přirozeně je však nelze vykládat jako garanci práva na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatelky se závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí neztotožňují, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry soudu jsou přitom výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti. V projednávaném případě Ústavní soud neshledal ani žádný jiný důvod, pro nějž by napadená rozhodnutí zrušil.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2003 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu