ECLI:CZ:US:2003:2.US.581.02
sp. zn. II. ÚS 581/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského, soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti R. Č., zastoupeného JUDr. K. Š., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. května 2002, čj. 29Ca 14/2002-24, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a 1) Ministerstva zemědělství ČR - Pozemkového úřadu Brno, 2) České republiky - Ministerstva obrany ČR a 3) Pozemkového fondu České republiky, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, výše citované rozhodnutí, kterým byl zamítnut jeho opravný prostředek proti rozhodnutí Magistrátu města Brna - Pozemkového úřadu města Brna, kterým bylo určeno, že stěžovatel není vlastníkem v obou rozhodnutích citovaných nemovitostí v k. ú. K. a nemá nárok na náhradu dle ust. §11 a §16 zákona o půdě.
Stěžovatel má za to, že Krajský soud vydáním napadeného rozhodnutí nepostupoval v souladu s ust. čl. 95 Ústavy ČR, když neposkytl ochranu stěžovatelem tvrzenému vlastnickému nároku, a dovolával se rovněž čl. 12 odst. 2 Ústavy ČR s poukazem na skutečnost, že byl svého občanství zbaven v rozporu s dnes platnými ústavními zásadami a k této skutečnosti v řízení nebylo přihlédnuto.
Vycházeje z obsahu ústavní stížnosti napadaného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 14/2002, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel uplatnil dne 21. 2. 1996 u Magistrátu města Brna - pozemkového úřadu nárok na vydání zemědělského majetku (pozemků v k. ú. K.) dle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Příslušný pozemkový úřad rozhodl dne 29. 11. 2001, zn. 905/96/1-RN, dle ust. §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, že stěžovatel není vlastníkem předmětných nemovitostí a nemá nárok na náhradu podle ust. §11 ani podle ust. §16 zákona o půdě. K opravnému prostředku stěžovatele Krajský soud v Brně rozhodnutím ze dne 28. 5. 2002, č. j. 29 Ca 14/2002-24, rozhodnutí pozemkového úřadu jako věcně správné potvrdil. Správní úřad i soud přitom vycházely z právního názoru, že stěžovatel není osobou oprávněnou k vydání předmětných nemovitostí. Ohledně nároku na vydání nemovitostí, jejichž původním vlastníkem byla matka stěžovatele, s odůvodněním, že vzhledem k tomu, že tato žila v době běhu původní lhůty k uplatnění restitučních nároků (zemřela 20. 6. 1993), ona sama byla jedině oprávněna k uplatnění nároku. Neučinila tak, ač mohla, a její právo marným uplynutím lhůty zaniklo, přičemž nelze dovodit, že by toto právo nově vzniklo stěžovateli. Ohledně nemovitostí, jejichž původním vlastníkem byl stěžovatel, pak soud i správní úřad shodně dospěly k závěru, že ani zde nelze mít stěžovatele za osobu oprávněnou dle zákona o půdě, neboť možnost nově uplatnit restituční nárok dle ust. §13 odst. 5 zák. č. 229/1991 Sb. byla dána jen osobě, která do 31. 1. 1993 nesplňovala pouze podmínku trvalého pobytu. Navrhovatel však nesplňoval v tomto okamžiku ještě další podmínku - občanství České republiky (nabyl je až 18. 11. 1993). Nelze se ztotožnit s názorem navrhovatele, že oprávněnost nároku má být posuzována teprve od okamžiku, kdy příslušná osoba svůj nárok uplatní, tj. k okamžiku zahájení řízení před pozemkovým úřadem, neboť tento výklad nemá oporu v zákoně, přičemž nelze zohlednit ani námitku stěžovatele, že byl zbaven občanství proti své vůli.
Stěžovatel se domnívá, že zákon o půdě výslovně nestanoví okamžik, ke kterému musí oprávněná osoba splnit podmínku státního občanství České republiky. Podmínku státního občanství splnil ke dni 18. 11. 1993 (v důsledku emigrace byl ze státního svazku ČSSR propuštěn v roce 1988). V době uplatnění nároku podle ust. §9 odst. 1 cit. zák. tedy tuto podmínku splňoval. Označuje právní závěry v řízení učiněné za nesprávné, přičemž znovu uvádí, že dle něj je nutné posuzovat splnění podmínek pro uplatnění nároku teprve od okamžiku, kdy příslušná osoba svůj nárok uplatní a začne jako oprávněná osoba jednat. Má za to, že v jeho případě byla navíc porušena zásada, dle které nesmí být nikdo zbaven svého státního občanství. Užitým výkladem zákona o půdě pak došlo k tomu, že byl opětovně zkrácen na svých právech v důsledku předchozího protiprávního jednání ze strany státu.
Ohledně svého nároku na vydání nemovitostí, jejichž původním vlastníkem byla jeho matka, stěžovatel namítá, že je-li aplikováno ust. §4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě, dle kterého jsou k uplatnění nároku oprávněny děti původního vlastníka, zemřel-li původní vlastník před uplynutím lhůty uvedené v §13 cit. zák, je třeba zohlednit celé ust. §13, nikoliv pouze jeho odst. čtvrtý, nýbrž i odst. pátý. Má za to, že je oprávněn k uplatnění nároku dle ust. §9 odst. 1 cit. zák. s ohledem na skutečnost, že nesplňoval původně stanovenou podmínku trvalého pobytu pro uplatnění nároku v původně stanovené lhůtě. Domnívá se, že mu napadeným rozhodnutím bylo upřeno jeho právo vlastnit majetek, a že postupem správního úřadu a následně soudu bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu, neboť mu nebylo umožněno, aby se domohl svých práv zákonem stanoveným způsobem.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Je na místě zde uvést, jak Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, proti kterému byla podána ústavní stížnost, neboť jeho úkolem je pouze hodnotit ústavnost zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod. Ústavní stížnost, spočívající v polemice s právními závěry rozhodnutí správního úřadu i obecného soudu, a to ve shodném smyslu a rozsahu jako v podaném opravném prostředku proti rozhodnutí tohoto správního úřadu, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na článek 83 Ústavy ČR zjevně nepřísluší.
Ústavní soud v této věci může poukázat na svůj již mnohokrát vyslovený závěr, že smyslem restitucí a jejich zákonné úpravy není a ani nemůže být náprava všech způsobených křivd, které byly napáchány v rozhodném období, nýbrž toliko zmírnění následků některých majetkových křivd. Z toho vyplynula zejména nezbytnost selekce osob oprávněných k vznesení nároku na restituci, přičemž jejich výběr je výrazem rozhodnutí zákonodárce. Zároveň zákonodárce vymezil oprávněným osobám shodné podmínky, které musely při uplatnění nároku splňovat, a samotné uplatnění restitučního nároku jasně omezil prekluzivní časovou hranicí.
Podle ustanovení §13 odst. 5 zákona o půdě po novele provedené zákonem č. 30/1996 Sb. právo na vydání nemovitostí podle §6 zákona o půdě může po 31. 1. 1996 uplatnit oprávněná osoba, která nebyla do 31. 1. 1993 oprávněnou osobou pouze proto, že nesplňovala podmínku trvalého pobytu. Podle ustanovení §13 odst. 4 zákona o půdě, pokud se nejedná o případ popsaný v ustanovení §13 odst. 5 zákona o půdě, měla oprávněná osoba možnost uplatnit svůj nárok do 31. 1. 1993 (a pokud jde o nároky vyplývající z čl. II, do 1. 9. 1993), tedy podle dřívějšího znění zákona o půdě, kdy oprávněné osoby vedle podmínky státního občanství musely splňovat i podmínku trvalého pobytu na území České republiky. Při novelizaci zákonodárce z důvodu právní jistoty záměrně v ustanovení §13 odst. 4 použil formulaci v minulém čase, neboť se jedná o lhůty již uplynulé a uvedené ustanovení bylo zařazeno pouze pro srozumitelnost nové úpravy zákona o půdě.
Stěžovatel však svůj nárok uplatnil až dne 21. 2. 1996, přičemž podmínku státního občanství prokazatelně k 31. 1. 1993 nesplňoval. Stěžovatel tedy nebyl osobou oprávněnou ve smyslu §4 odst. 1 zákona o půdě, dle znění příslušných ustanovení účinných do novelizace zákona o půdě, provedené zákonem č. 30/1996 Sb., a nestal se jí ani po změnách znění zákona o půdě, provedených citovaným zákonem. Nová lhůta k uplatnění nároku se novelou zákona o půdě otevřela pouze pro skupinu osob, jež podle původního zákona o půdě nebyly osobami oprávněnými, neboť sice splňovaly podmínku státního občanství ČR (ČSFR), ale nesplňovaly podmínku trvalého pobytu. V jeho případě se proto lhůta k uplatnění nároku uvedenou novelou zákona o půdě nemohla otevřít, a to ani pro nároky na vydání nemovitostí, jejichž původním vlastníkem a zároveň osobou oprávněnou byla matka stěžovatele. Skutečnost, že zde k uplatnění nároku existovala osoba oprávněná, jež svým jednáním (v tomto případě nečinností) způsobila zákonem předvídané následky, vylučuje, aby stejný nárok byl uplatněn osobou další z jiného titulu.
Ústavní soud rovněž poukazuje na svůj nález ze dne 22. 9. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 24/98 (publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 15, C.H. Beck, roč. 1999-III.díl, nález č. 127), který řešil z ústavněprávního hlediska údajný rozpor mezi restitučními nároky osob, které nebyly oprávněnými osobami pouze proto, že nesplňovaly podmínku trvalého pobytu, a osob, které splnily podmínku státního občanství až po lhůtách k uplatnění nároků na restituci (tj. po 31. 1. 1993, příp. po 1. 9. 1993). Ústavní soud ČR k uvedené problematice konstatoval, že v daném případě nelze nahlížet na obě skupiny osob z pohledu principu absolutní rovnosti občanů za situace, kdy je věcí státu, aby v zájmu zabezpečení svých funkcí rozhodl, že určité skupině obyvatel poskytl méně výhod než jiné. Takový postup je možný pouze s odvoláním na veřejné hodnoty. Veřejnou hodnotou v daném případě je bezesporu i princip právní jistoty, jestliže zásahy do nově vzniklých právních vztahů by pokračujícími změnami signalizovaly i do budoucna stav trvající destabilizace.
Ústavní soud si je vědom toho, že tento argument pozemkový úřad ani krajský soud ve svém odůvodnění nepoužily, nicméně jejich závěr stran nahlížení na stěžovatele jako na osobu neoprávněnou, resp. osobu, jež nesplňuje zákonné požadavky pro vydání předmětných nemovitostí, je s uvedenými argumenty totožný.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel mimo nesouhlas s právními závěry obecných soudů neuvedl nic, co by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 3. prosince 2003
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu