ECLI:CZ:US:2003:2.US.646.01
sp. zn. II. ÚS 646/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. dubna 2003 v senátu, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Mgr. J. T., zastoupené JUDr. J. B., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 8. 2001, č.j. 1 Co 174/2001-86, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 6. 3. 2001, č.j. 29 C 33/99-71, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 6. 11. 2001 doručena ústavní stížnost, ve které stěžovatelka žádá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze [1 Co 174/2001-86] a tvrdí, že jím bylo porušeno ust. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které zaručuje právo na soudní ochranu, ust. čl. 90 Ústavy ČR, podle kterého soudy poskytují ochranu právům a porušena měla být i práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a na ochranu jména, tak jak jsou tato práva garantována čl. 10 odst. 1 Listiny. Ústavní stížnost byla podána včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")], a protože byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §35, §72 odst. 1 a §75 zákona], Ústavní soud shledal, že nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé.
Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá následující stav věci. Pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 8. 2001 [1 Co 174/2001-86] byl jako věcně správný potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 6. 3. 2001 [29 C 33/99-71], kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba žádající, aby tam uvedení žalovaní uveřejnili v S. - omluvu tohoto znění: "V květnu 1998 jsme vylepili v prostorách jabloneckého výstaviště a v ulici Na Vršku v Jablonci nad Nisou nápisy o tom, že Mgr. J. T., je dlužníkem, který své závazky neplní, na dohodnutá jednání nechodí a nebere telefony. Prohlašujeme, že uvedený obsah těchto nápisů byl a je i v současné době nepravdivý a touto cestou se J. T. omlouváme". Zamítnut byl rovněž návrh, aby každý ze žalovaných zaplatil stěžovatelce 75 000,- Kč na náhradu nemajetkové újmy. Oba soudy o žalobě rozhodly zamítavým výrokem, když shodně dospěly k závěru, že jednání žalovaných nelze považovat za neoprávněný zásah do stěžovatelčiných osobnostních práv, která jsou chráněna zákonem [§11 a násl. občanského zákoníku]. Vrchní soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním posouzením, jak je provedl krajský soud, a dospěl k závěru, že uveřejnění výše popsaného textu nelze považovat za neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatelky. K tomuto názoru dospěl, přestože bylo v řízení prokázáno, že nikoli stěžovatelce, ale společnosti J., s.r.o., byla pravomocně uložena povinnost zaplatit žalovaným částku 17 934,-Kč. Vrchní soud (stejně jako soud krajský) přihlédl k tomu, že stěžovatelka jménem této právnické osoby učinila objednávku, z níž vznikla předmětná pohledávka, a to v situaci, kdy byla jediným jednatelem a jedním ze tří společníků dlužnické společnosti. Vrchní soud konstatoval, že právnická osoba může činit veškeré své úkony pouze prostřednictvím fyzických osob a jen jejich prostřednictvím může plnit své závazky. Žalovaní oprávněně po uplynutí splatnosti faktury stěžovatelku kontaktovali a jestliže neuspěli, nelze považovat výzvu k zaplacení dluhu za neoprávněný zásah do práv žalobkyně, byť byla učiněna nikoli obvyklým způsobem.
Stěžovatelka se domnívá, že oba soudy na základě úplných skutkových zjištění nesprávně právně hodnotily důkazy a v důsledku toho i chybně rozhodly. Soudy podle ní vychází z nesprávného závěru o pravdivosti tvrzení, že stěžovatelka je dlužníkem. Tento závěr je podle stěžovatelky v rozporu s právní úpravou společnosti s ručením omezeným a platné právní úpravě neodpovídá také názor, že stěžovatelka zosobňovala dlužníka. Žalovaní si byli vědomi, že obchody uzavírali s právnickou osobou J., s.r.o. Předmětná rozhodnutí obou soudů podle stěžovatelky legalizují mimosoudní postup spočívající ve skandalizaci a osobním napadání fyzické osoby - statutárního orgánu. Nesprávný je též závěr soudu o tom, že stěžovatelka ve své pozici jednatelky a společníka byla spoluodpovědná za úhradu závazku dlužnické společnosti s ručením omezeným, protože neodpovídá právní úpravě obchodního zákoníku. Za nedůstojnou a skandalizující považuje stěžovatelka i formu zveřejnění, kdy nápisy byly vylepeny na prosklené prostory redakce, kde prochází denně velké množství lidí a dále v místě bydliště na skleněných vstupních dveřích domu, ve výtazích a na kontejnerech pro odpad.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání [§42 odst. 1 a 2 zákona]. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelce se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka jen opakovaně vznáší výše uvedené námitky, které podle jejího tvrzení odůvodňují závěr, že soudy měly vyhovět jejímu návrhu. Podstata její ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními názory obecných soudů. V tomto směru tvrzení obsažená v ústavní stížnosti nepřináší do posuzované věci nic nového a neposunují věc do ústavně právní roviny. Obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z ústavně garantovaných mezí spravedlivého procesu, když postupovaly v souladu se zákonným předpisem, kterým je občanský soudní řád [zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů], do jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Nelze považovat za porušení základních práv stěžovatelky, jestliže jejímu návrhu obecné soudy nevyhověly. Jak vyplývá z obsahu odvolání [konstatovaného v rozhodnutí odvolacího soudu], i z obsahu ústavní stížnosti, byla tvrzení uváděná stěžovatelkou nejenom obsahem jejího odvolání, ale i základem jí podané žaloby a obecné soudy se se všemi jejími tvrzeními důsledně vypořádaly. Konkrétně vrchní soud [na straně 2 ve druhém odstavci napadeného rozhodnutí] konstatoval, že žalobkyně v odvolání: "zdůrazňovala, že jako fyzická osoba nic žalovaným nedlužila, že žalovaní věděli, že obchody uzavírali s právnickou osobou - J., s.r.o., a že tak rozsudek legalizuje mimosoudní postup formou skandalizace a osobního napadání statutárního orgánu. Namítala dále, že není ani spoluodpovědná za úhradu závazku dlužníka, v této souvislosti odkazovala na ust. §106 obchodního zákoníku". S touto námitkou se pak odvolací soud důsledně vypořádal, když uvedl [na str. 3 citovaného rozhodnutí]: "Osobnost žalobkyně byla totiž spojena se společností, která nesplnila konkrétní závazek, a proto z objektivního pohledu, který je pro posouzení věci rozhodující (subjektivní pocity stěžovatelky jsou právně bezvýznamné), nemohla být dotčena její čest či důstojnost, a to tím spíše ve značné míře". Je proto zjevné, že námitky stěžovatelky uplatněné v ústavní stížnosti představují pouze opakovaně vyjadřovanou nespokojenost s právními závěry obecných soudů a stěžovatelčiny odlišné názory. Ústavní soud proto neshledal důvod k tomu, aby využil svých ústavních a mimořádných pravomocí, zasáhl do nezávislého soudního rozhodování a zrušil ústavní stížností napadené rozhodnutí.
Ve smyslu shora uvedeného nelze tedy akceptovat stěžovatelkou namítané porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud neshledal ani stěžovatelkou namítané porušení čl. 10 odst. 1 Listiny, když oprávněnost zásahu do jejích osobnostních práv byla posouzena v řádném řízení před soudem v mezích Listinu konkretizujících ustanovení občanského zákoníku.
Proto senát Ústavního soudu ČR podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§43 odst. 3 zákona].
Vojtěch Cepl
předseda senátu
V Brně dne 15. dubna 2003