ECLI:CZ:US:2003:2.US.71.99
sp. zn. II. ÚS 71/99
Nález
Nález Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 4. června 2003 sp. zn. II. ÚS 71/99 ve věci ústavní stížnosti V. D. proti nečinnosti soudu a průtahům v soudních řízeních vedených u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 39 C 249/94 a sp. zn. 39 C 508/94.
Výrok
I. Okresnímu soudu v Ostravě se ukládá, aby nepokračoval v průtazích ve věcech vedených u něj pod sp. zn. 39 C 249/94 a sp. zn. 39 C 508/94 a aby neprodleně v těchto věcech jednal.
II. Ve zbylém rozsahu se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal porušení ústavně zaručeného základního práva na projednání své věci v přiměřené lhůtě zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V odůvodnění svého návrhu uvedl, že 8. 6. 1994 podal u Okresního soudu v Ostravě žalobu proti žalovanému M. H. "o vydání neoprávněného majetkového prospěchu", jíž bylo zahájeno řízení vedené pod sp. zn. 39 C 249/94. Teprve více než po dvou letech, tj. usnesením ze 4. 9. 1996, mu bylo uloženo odstranit vady podání, což učinil podáním došlým soudu 8. 11. 1996, v němž také podal návrh na vydání předběžného opatření [§102 ve spojení s §76 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")]. Posléze podal 21. 5. 1997 žádost o osvobození od soudních poplatků a 30. 5. 1997 požádal soud, aby žalovaného vyzval k předložení účetních závěrek a daňových přiznání za období let 1992 až 1995, pro obavy z jejich skartace (§102 ve spojení s §78 o. s. ř.), neboť měly podle jeho tvrzení pro tento spor zásadní význam.
Dne 29. 9. 1997 podal u uvedeného soudu stížnost, v níž namítal, že nebylo vyhověno jeho podání z 30. 5. 1997 a opět se dožadoval zajištění důkazu podáním ze 7. 10. 1997. Usnesením Okresního soudu v Ostravě z 30. 10. 1997 mu byla uložena opětovně povinnost odstranit vady podání z 8. 6. 1994 a 8. 11. 1996. Podáním z 10. 11. 1997 jednak poukázal na to, že dosud nebylo rozhodnuto o jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků, jednak požádal o ustanovení právního zástupce podle §30 o. s. ř. a rovněž připomněl, že nebyl dosud zajištěn důkaz, který navrhl.
Teprve 14. 5. 1998 byl stěžovatel soudem vyslechnut. Vznesl tehdy námitku podjatosti soudce Mgr. L. T. a spis byl předložen k rozhodnutí Krajskému soudu v Ostravě 16. 11. 1998. O tomto, jakož ani o ostatních uvedených návrzích, jak uvedl stěžovatel, nebylo ke dni podání ústavní stížnosti dosud rozhodnuto.
Ve druhé části narace ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že podal žalobu na zaplacení 280 000 Kč proti M. H. u Okresního soudu v Ostravě, jejímž podáním bylo 15. 11. 1994 zahájeno řízení vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 39 C 508/94. Podáním došlým soudu 13. 3. 1995 žalobu doplnil a současně požádal o ustanovení právního zástupce. Posléze 28. 9. 1995 urgoval nařízení jednání nebo vydání platebního rozkazu, ale dopisem předsedy soudu ze 3. 10. 1995 mu bylo sděleno, že jeho podání ze 13. 3. 1995 se ve spise nenachází. Proto 11. 10. 1995 soudu fotokopii tohoto podání znovu zaslal.
V návaznosti na tyto procesní úkony 17. 11. 1995 požádal soud o doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku. Žádost o osvobození od soudních poplatků (podle kontextu předtím podanou) a o ustanovení právního zástupce vzal 27. 11. 1995 zpět. Dne 7. 3. 1996 podal stížnost, neboť mu nebyla zaslána výzva k zaplacení soudního poplatku. Dne 11. 7. 1996 znovu podal ve věci vyměření soudního poplatku stížnost, když předtím pětkrát v této záležitosti soud bezúspěšně osobně navštívil. Ačkoliv vzal žádost o osvobození od soudních poplatků zpět, Okresní soud v Ostravě o ní usnesením ze 4. 9. 1996 rozhodl tak, že osvobození nepřiznal, pročež stěžovatel podáním ze 17. 10. 1996 navrhl, aby bylo toto usnesení zrušeno. Potom rovněž podal několik stížností na průtahy v řízení předsedovi soudu a Ministerstvu spravedlnosti. K zaplacení soudního poplatku v dané věci byl vyzván 29. 4. 1997.
Stěžovatel také uvedl, že podáním ze 14. 8. 1997 navrhl delegaci věci jinému soudu, ale teprve 14. 5. 1998 byl vyslechnut, a při této příležitosti vznesl námitku podjatosti soudce Mgr. L. T. Spis byl předložen Krajskému soudu v Ostravě k rozhodnutí o návrhu na vyloučení soudce až po dalších šesti měsících.
S poukazem na tato tvrzení stěžovatel namítá, že v předmětných řízeních dochází k neodůvodněným průtahům, jelikož soud ani po tolika letech nezapočal jednat ve věci samé, pročež se domáhá, aby Ústavní soud nálezem zakázal Okresnímu soudu v Ostravě v porušování jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě pokračovat, neboť má za to, že nejde o věci příliš složité a sám podle svého přesvědčení příčinu k těmto průtahům nezavdal.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil soudce Okresního soudu v Ostravě jako účastník řízení, který v plném rozsahu odkázal na obsah spisů v daných věcech vedených a uvedl, že nemá co by více k ústavní stížnosti dodal.
Ústavní soud za účelem ověření pravdivosti skutkových tvrzení stěžovatele a posouzení důvodnosti ústavní stížnosti požádal jmenovaný soud taktéž o zaslání spisů u něj vedených pod sp. zn. 39 C 249/94 a sp. zn. 39 C 508/94. Po výzvách a v různých směrech vedených pátráních vyšlo najevo, že není známo, kde se předmětné spisy nalézají, a Ústavnímu soudu bylo dopisem předsedy Okresního soudu v Ostravě sděleno, že uvedené spisy byly zapůjčeny Ministerstvu spravedlnosti, přičemž jejich doručení je řádně vykázáno. Tyto spisy se nicméně nepodařilo u ministerstva nalézt, a proto byl dne 20. 1. 2003 vydán pokyn k provedení jejich rekonstrukce. Předseda soudu své sdělení uzavřel konstatováním, že Ústavní soud vyrozumí o dokončení rekonstrukce předmětných spisů obecným soudem ihned poté, co bude v potřebném rozsahu provedena.
K projednávané ústavní stížnosti se k opakované žádosti Ústavního soudu rovněž vyjádřilo Ministerstvo spravedlnosti. K podstatě ústavněprávní argumentace uplatněné stěžovatelem poznamenalo, že v roce 1994, kdy byly příslušné žaloby podány, bylo materiální a personální vybavení soudů skutečně nedostatečné a při vyřizování věcí zásadně v termínu odpovídajícímu chronologickému pořadí podaných žalob řada průtahů byla způsobena výhradně objektivními okolnostmi. V další části svého stanoviska poukázalo na nemožnost dosáhnout zlepšení této situace během krátké doby a zrekapitulovalo následující vývoj v oblasti personálního i materiálního zajištění Okresního soudu v Ostravě, jakož i s odvoláním na konkrétní údaje zdůraznilo dosažení výrazného zlepšení uvedené situace ve vztahu k odstranění těchto nepochybně nežádoucích nedostatků znemožňujících výkon spravedlnosti v přiměřených lhůtách. Ministerstvo spravedlnosti konečně uvedlo, že problém délky soudních řízení chápe jako závažný stejně jako účastníci řízení a v rámci svých pravomocí usiluje o zlepšení daného stavu, a to přirozeně nejen u Okresního soudu v Ostravě.
Ústavní stížnost je opodstatněná. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu shodující se s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva plyne posuzování "přiměřenosti doby řízení" z těch kterých okolností konkrétního případu, zejména složitosti dané záležitosti, způsobu chování stěžovatele a státních orgánů (srov. např. nález Ústavního soudu z 12. 5. 1999 sp. zn. II. ÚS 445/98 - Sbírka rozhodnutí Ústavního soudu, svazek 14, str. 117 a násl.). Při posuzování tvrzeného porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů vyjadřujícího stěžejní zásadu spravedlivého procesu Ústavní soud vždy postupuje v každé věci samostatně a zvažuje, zda s ohledem na okolnosti případu se jedná o průtahy neodůvodněné či nikoliv (srov. např. usnesení Ústavního soudu z 30.3.1999 sp. zn. IV. ÚS 247/98 - Sbírka rozhodnutí Ústavního soudu, svazek 13, str. 491 a 492).
Ústavní soud v posuzované věci, nemaje možnost opřít svá zjištění a z nich plynoucí úvahy o obsah příslušných spisů, byl nucen vycházet z tvrzení stěžovatele uvedených v odůvodnění ústavní stížnosti. Se zřetelem k tomu je třeba konstatovat, že Okresní soud v Ostravě s ohledem na zahájení obou řízení již v roce 1994 nedostál postulátům plynoucím z ústavního pořádku republiky, neboť za období více než osmi let učinil v daných věcech toliko uvedené úkony a nezapočal ani o příslušných návrzích meritorně jednat, což nelze v kontextu se stěžovatelem naznačeným procesním vývojem obou předmětných věcí považovat za rozhodování v přiměřených časových dimenzích. Ztráta samotných spisů a jejich s poměrně značným prodlením započatá rekonstrukce (§26 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy) potom nejsou způsobilé zhojit či odstranit porušení základního stěžovatelova práva, aby jeho věc byla projednána v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů. Přitom je evidentní, že namítané průtahy podle všeho stěžovatel neinicioval ani nezpůsobil, i když na základě tvrzení uvedených v ústavní stížnosti by bylo možno dovozovat i případnou aktivitu stěžovatele přenášející alespoň jejich část na jeho vrub. To však budiž řečeno pouze v hypotetické rovině bez jakékoliv relevance pro vlastní rozhodnutí o ústavní stížnosti.
Obecný soud na úkor stěžovatele vybočil z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv a tím současně zasáhl do ústavnosti právního státu samotné. Bez ohledu na ústavní kautelu, podle níž jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci [čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], jakož i na ústavní imperativ, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům (čl. 90 Ústavy), nezajistil obecný soud stěžovateli v předmětných řízeních dostatečnou ochranu základního práva, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů [čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy).
Přitom právě toto ústavně zaručené základní právo, jež nezanedbatelnou měrou spolupodmiňuje ve společnosti vnímaný stupeň právní jistoty, náleží k těm, jejichž splnění je mj. jednou ze záruk posilování důvěry v právo a stimulem pro jeho dodržování ze strany občanů, při vědomí toho, že se jedná v tomto smyslu o oboustrannou projekci, neboť obsah právního řádu je stejně závazný jak pro stát, jenž z uvažovaného pohledu má vrchnostenské postavení, tak pro občany, jimž státní moc slouží (čl. 2 odst. 3 Ústavy), a to nejen v abstraktní rovině, nýbrž především ve svém praktickém uplatnění, protože řádný výkon spravedlnosti je třeba také chápat zejména jako i včasnou ochranu práv, neboť řádná realizace (aplikace) práva soudní mocí je, nikoliv v poslední řadě, i dostatečnou zárukou pro náhled a přesvědčení občanů uznávajících řádný pořad úsilí o dosažení práva, že se lze na justici spolehnout a na ni s důvěrou, coby respektovaného arbitra, přenést řešení sporů. Na druhé straně, v případě marného úsilí o nalézání spravedlnosti cestou řádného pořadu práva, jsou právní subjekty, mimo ostatní negativní následky takto reflektované snahy, sváděni k tomu nalézat řešení jiná, v praxi ovšem začasté mnohdy rychlejší a průchodnější, přičemž právní stát by jim zajisté svou (ne)činností neměl dávat k takovým postupům, byť je tím samozřejmě nelze omluvit, sebemenší příčinu. Řečeno poněkud jinak, přiměřená včasnost ochrany narušeným právním vztahům ze strany k tomu ex constitutione povolaných orgánů státní (veřejné) moci je totiž nejen účinnější, ale především je základním předpokladem právního státu posilujícím důvěru v právo a spravedlnost ve společnosti vůbec.
Proto v návaznosti na shledané porušení čl. 90 Ústavy, jakož i čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy Ústavní soud ústavní stížnosti podle §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu uložil Okresnímu soudu v Ostravě, aby nepokračoval v průtazích ve věcech vedených u něj pod sp. zn. 39 C 249/94 a sp. zn. 39 C 508/94 a aby v těchto věcech neprodleně jednal.
Pokud stěžovatel ve svém doplňujícím podání žádal, aby Ústavní soud výrokem nálezu rozhodl, že se soudce Okresního soudu v Ostravě Mgr. L. T. vylučuje z projednávání a rozhodování všech jeho se týkajících věcí a že se mu přiznává peněžité zadostiučinění za utrpěné újmy morální, psychické a zdravotní ve výši 100 000 Kč, Ústavní soud v této části návrh, jelikož k jeho projednání není příslušný, podle §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl. S ohledem na takto konstruovaný stěžovatelův návrh a s odkazem na čl. 2 odst. 3 Ústavy (čl. 2 odst. 2 Listiny) a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ve spojení s §72 odst. 1 písm. a) a §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu je totiž třeba konstatovat, domáhá-li se stěžovatel vydání rozhodnutí, jímž by Ústavní soud rozhodl z důvodu námitky podjatosti o vyloučení soudce obecného soudu z projednávání a rozhodování věci a rovněž přiznal náhradu tvrzené nemajetkové újmy v penězích, že se v daném případě jedná o návrh, který nemůže v rámci svých pravomocí reflektovat, tj., k jehož projednání a vydání jemu korespondujícího rozhodnutí není oprávněn.
Ústavní soud nepřiznal stěžovateli podle §62 odst. 4 a 5 zákona o Ústavním soudu náhradu hotových výdajů v souvislosti s uplatněným požadavkem na náhradu jeho cestovních výloh včetně stravného, neboť pro takový postup neshledal podmínky.
Stěžovatel spojil ve svém návrhu ústavní stížnosti směřující proti průtahům ve dvou soudních řízeních. Protože šlo o totožnou právní problematiku z hlediska ochrany základních práv (spravedlivý proces), Ústavní soud o návrhu rozhodl jedním nálezem za přiměřeného použití §112 odst. 1 o. s. ř. o objektivní kumulaci podle §63 zákona o Ústavním soudu.