ECLI:CZ:US:2003:2.US.717.02.1
sp. zn. II. ÚS 717/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského v právní věci stěžovatelů V.F. a J. F., obou zastoupených advokátem Mgr. F.P., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2002, čj. 20 Co 295/2002-179, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a nezletilé K. F., zastoupené Magistrátem města Hradce Králové, oddělení sociálně právní ochrany dětí, jako opatrovníkem, R. F., zastoupeného advokátkou JUDr. J. S., a A. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), napadli stěžovatelé v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové. Domnívají se, že jím došlo k porušení čl. 3 a 12 Úmluvy o právech dítěte (dále jen „Úmluvy“).
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. P 541/95, z něhož zjistil následující:
Okresní soud v Hradci Králové stanovil rozsudkem ze dne 18. 4. 2002, čj. P 541/95-153, že otec nezletilé K. F. R. F. (vedlejší účastník) má právo stýkat se s ní každý sudý týden v roce vždy v sobotu od 9.00 h do 17.00 h, kdy si nezletilou převezme a předá ji v místě bydliště pěstounů, a každý lichý týden v roce vždy ve středu od 15.00 h do 17.00 h za stejných místních podmínek, jakož i každého 25. 12. v roce do 9.00 h do 17.00 h za stejných místních podmínek. V ostatním návrh vedlejšího účastníka zamítl.
Proti uvedenému rozhodnutí se odvolali pěstouni (dále jen „stěžovatelé“) i otec nezletilé. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 25. 9. 2002, čj. 20 Co 295/2002-179, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že otec nezletilé je oprávněn se s ní stýkat každý sudý týden v roce od pátku 18.00 h do neděle 18.00 h, dále každou středu v době od 15.00 h do 18.00 h, o vánocích každého roku vždy od 26. 12. od 9.00 h do 27. 12. do 18.00 h, o letních prázdninách po dobu dvou týdnů od soboty 9.00 h prvého týdne do neděle 18.00 h druhého týdne vždy s tím, že termín tohoto styku oznámí pěstounům vždy do 31. 5. každého roku, a s tím, že si nezletilou převezme a předá vždy v jejím bydlišti.
Stěžovatelé napadli rozhodnutí odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Domnívají se, že soudy dostatečně nezohlednily zájmy dítěte, konkrétně jeho zdravotní stav, které mají být podle čl. 3 Úmluvy předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Dále tvrdí, že odvolací soud nezletilé neumožnil, aby se svobodně vyjádřila, zda chce k otci docházet či ne (čl. 12 Úmluvy). Namítají, že soud se před začátkem jednání nedotázal účastníků, zda souhlasí s obsazením senátu, čímž porušil ustanovení §15a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Napadené rozhodnutí není podle jejich názoru přesvědčivé a nevyhovuje tak požadavkům uvedeným v ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř.
Soud podle jejich názoru pojal celé řízení jako vztah otec-jeho nová manželka, otec-pěstouni. Zdůrazňují, že přitom zcela „ignoroval“ zdravotní stav dítěte, čímž podle jejich názoru došlo rovněž k dotčení jeho práva na zdraví. Domnívají se, že otec o dítě opravdový zájem nemá a nikdy neměl. Připomínají, že otcovství k němu uznal až přibližně po roce od jeho narození, přičemž krevní zkouška nikdy nebyla provedena. Namítají, že na manželku otce soud pohlížel jako na účastníka řízení, ačkoli jím ve skutečnosti není.
Stěžovatelé dále uvádějí, že pěstouni vychovávají dítě od jeho narození a že bez jejich péče by již dávno bylo chovancem dětského domova. Skutečnost, že je na nich dítě závislé, považují proto za naprosto přirozenou. Cítí se dotčeni a znechuceni tvrzením odvolacího soudu, že pokud nebudou řádně respektovat právo otce na styk s dcerou, je to důvod pro změnu výchovného prostředí.
Podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Krajský soud v Hradci Králové, i vedlejší účastníky řízení, K.F., zastoupenou Magistrátem města Hradce Králové, oddělení sociálně právní ochrany dětí, jako opatrovníkem, R. F. A. P., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. K námitkám stěžovatelů odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí. Připomíná, že při svých úvahách zajisté respektoval zmíněnou Úmluvu o právech dítěte. Ta však ponechává na úvaze soudu, jakým způsobem si stanovisko nezletilého dítěte s ohledem na jeho věk, sociální a psychickou zralost opatří. Soud uvádí, že názor nezletilé zjištěný ze znaleckého posudku z oboru dětské psychologie zohlednil, v daném případě nicméně převážily jiné zájmy dítěte. Připomíná, že stanovisko nezletilé v posuzované věci bylo silně ovlivněno jednáním pěstounů.
Magistrát města Hradce Králové, oddělení sociálně právní ochrany dětí, jako opatrovník nezletilé, se k projednávané ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu stanovené nevyjádřil.
R. F., otec nezletilé, zastoupený advokátkou JUDr. J. S., Advokátní kancelář se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737, považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou. Uvádí, že řada tvrzení, která obsahuje, jsou zkreslená či přímo nepravdivá. Sám se na výchově dcery vždy podílel a od jejího narození ji pravidelně navštěvoval. Jejich vzájemný vztah považuje za velmi pěkný. V rámci dříve vedeného řízení o vyživovací povinnosti potvrdila tyto skutečnosti sama pěstounka. Připomíná, že důvodem svěření nezletilé do péče pěstounů nebyl jeho nezájem, nýbrž nezájem matky nezletilé. Zákonná domněnka otcovství tehdy svědčila manželovi matky. Poté, co bylo otcovství manžela popřeno, uznal své otcovství on. Vzhledem k tehdejšímu věku nezletilé i ke skutečnosti, že v tu dobu vedlejší účastník pracoval na směny, nemohl péči o dceru osobně zajistit. Výchovy se proto ujali jeho rodiče, čehož si váží. Nepředpokládal však, že nynější zájem o péči o nezletilou bude jeho matka negativně hodnotit a začne dítě na sebe nepřiměřeně vázat. Domnívá se, že pokud je dcera u něho bez vlivu pěstounky, je spokojená. Upozorňuje na to, že ani po vydání napadeného rozsudku pěstouni svůj postoj nezměnili a stále více dítě na sebe fixují. Vedlejší účastník si uvědomuje, že zdravotní stav jeho dcery není dobrý. Má však za to, že nyní je schopen, s pomocí své manželky, dceru vychovávat a důvody pro další trvání pěstounské péče tak odpadly. Uvádí, že proto podal Okresnímu soudu v Hradci Králové návrh na zrušení pěstounské péče a svěření dcery do své péče, o němž nebylo zatím rozhodnuto. Ví, že pro dceru je vazba na pěstouny důležitá, je ale v zájmu nezletilé kontakt s otcem rozšiřovat a postupně tak zajistit pozdější bezproblémový přechod do jeho péče.
A. P., matka nezletilé, se k projednávané ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu stanovené nevyjádřila.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí obecného soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
Ústavní soud především shledal, že ústavní stížnost postrádá ústavní rozměr a pouze polemizuje se závěry obecných soudů stran splnění předpokladů pro stanovení, resp. rozšíření práva otce (vedlejšího účastníka) stýkat se s dcerou, která je v péči pěstounů. Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, pokud by bylo projevem libovůle či dokonce svévole soudce při aplikaci či interpretaci jednoduchého práva, nebo by se protivilo elementárním požadavkům spravedlnosti.
Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze v kontextu otázky, zda jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo. K takovému závěru ovšem Ústavní soud nedospěl.
Stěžovatelé budují svou argumentaci na projeveném nesouhlasu s interpretací ustanovení §27 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rodině“), tak, jak ji provedly obecné soudy, a s jejich následnou aplikací. Podle uvedeného ustanovení, soud styk rodiče s dítětem upraví, vyžaduje-li to zájem na jeho výchově a poměry v rodině.
Ze spisového materiálu je zřejmé, že se soudy v dané věci zabývaly otázkou, zda jsou dány podmínky pro soudní úpravu styku otce s nezletilou dcerou, která byla svěřena do pěstounské péče jeho rodičů, a v jakém rozsahu je z pohledu zájmů nezletilé nejvýhodnější styk upravit. Provedly k těmto zjištěním řadu důkazů, zejména výslechem účastníků, znaleckým posudkem z oboru dětské psychologie, stanovisky opatrovníka, zprávami o pověsti otce, stěžovatelů, prošetřením jejich rodinných poměrů a dalšími. Zjistily, že otec dceru v domácnosti stěžovatelů od jejího narození pravidelně a velmi často navštěvoval. Problémy nastaly v době, kdy si otec našel novou partnerku, s níž se později oženil. Stěžovatelé odmítali připustit styk nezletilé s otcem mimo jejich bydliště, neboť pobyt v nové domácnosti otce (zejména přes noc) údajně nesnáší nezletilá psychicky dobře. Zdůrazňovali přitom, že vážný zdravotní stav nezletilé, která prodělala dětskou obrnu a přetrvávají u ní zdravotní problémy, vyžaduje dodržování speciálního denního režimu. Soudy zjistily, že zdravotní stav nezletilé nebrání krátkodobým pobytům u otce v jeho domácnosti. Ze znaleckého posudku z oboru dětské psychologie vyplývá, že vztah nezletilé k otci je pozitivní, že však má velmi silný a dominantní vztah k pěstounce, v němž je z její strany podporována, což vede až k závislosti na ní. Autorita otce a jeho manželky je působením pěstounů záměrně snižována.
Soud prvého stupně dospěl k závěru, že je na místě styk otce s dcerou soudně upravit, neboť je v zájmu nezletilé jejich vztah postupně prohlubovat, a to tím spíše, že přetrvávají rozpory mezi ním a pěstouny ohledně realizace styku. Soud přihlédl zejména k závěrům znaleckého posudku a stanovil styk dcery s otcem tak, aby u něj prozatím nepobývala přes noc.
Odvolací soud při celkovém zhodnocení případu poté, kdy ve věci provedl další dokazování mimo jiné i lékařskou zprávou MUDr. L., dospěl k závěru, že je v zájmu nezletilé stanovený rozsah styku s otcem ještě rozšířit. Zohlednil, že pěstouni dříve přistoupili na mimosoudní dohodu o styku otce s nezletilou (uzavřenou v rámci řízení o návrhu otce na zrušení pěstounské péče č.l. 88 spisu), která zahrnovala i právo vícedenních pobytů nezletilé u otce, následně ji však nedodržovali. Následné jednání pěstounů ovlivnilo podle názoru odvolacího soudu negativně sociální adaptabilitu nezletilé a má rovněž nepříznivý vliv na její zdravotní stav.
Uvedenému postupu obecných soudů nelze z výše upřesněných ústavněprávních hledisek nic vytknout.
Námitce, že soud zcela „ignoroval“ zhoršení zdravotního stavu dítěte, nelze přisvědčit. Odvolací soud posoudil tuto skutečnost jako nepřímý následek jednání stěžovatelů v reakci na průběh soudních řízení o návrzích otce a rovněž s přihlédnutím k ní změnil rozhodnutí soudu prvého stupně, což vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku.
Pokud stěžovatelé brojí proti tomu, že soud nezjišťoval názor nezletilé v otázce, zda chce k otci docházet, tento poznatek ze spisového materiálu nevyplývá. Podle ustanovení čl. 12 Úmluvy státy, které jsou smluvní stranou Úmluvy, zabezpečují dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. Za tímto účelem se dítěti zejména poskytuje možnost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo, nebo prostřednictvím zástupce anebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství. Právo dítěte vyjádřit svůj názor v rámci řízení o záležitostech, které se ho týkají, se promítá přímo v ustanovení §31 odst. 3 zákona o rodině.
Uvedená právní úprava ponechává na úvaze soudu, jakým právně relevantním způsobem, s ohledem zejména na osobnost dítěte a okolnosti případu, stanovisko dítěte zjistí (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 495/01). V souzené věci byl názor dítěte prezentován znaleckým posudkem PhDr. L. H., znalkyně z oboru dětské psychologie. Soud znalkyni v usnesení ze dne 25. 6. 2001, čj. P 541/95-107, uložil, aby odpověděla mimo jiné na otázky: jaký je vztah dítěte k otci, k jeho manželce a k pěstounům, zda je nezletilá schopna se vzhledem ke svým zdravotním problémům adaptovat na několikadenní pobyt v jiném prostředí, zda nezletilá vícedenní pobyt u otce odmítá a proč. Při osobních setkáních znalkyně s nezletilou se nezletilá k těmto otázkám vyjadřovala. Znalkyně v odpovědi na otázky položené soudem uvedla, že vztah nezletilé k otci je pozitivní, kamarádský, s potřebou fyzického kontaktu, k manželce otce je vztah rezervovaný, mírně pozitivní. Vztah k babičce pěstounce je vřelý a dominantní, je pro nezletilou skutečnou náhradní matkou. Nezletilá je z hlediska somatického schopna spát mimo domov. Je však ze strany pěstounky, zřejmě ze strachu o ztrátu dítěte, vědomě i nevědomě podporována v závislosti na ní. Pravděpodobně dochází ke snižování autority a dovedností otce i jeho manželky. Sociální a emoční nezralost, která není již zcela adekvátní věku dítěte, odpovídá podle názoru znalkyně i tvrzení nezletilé, že u otce více dnů pobývat nechce, neboť se tam bojí spát. Stran pobytu nezletilé u otce je tudíž na místě pomalu přistoupit k postupnému sociálnímu otužování nezletilé (č.l. 123, 124 spisu).
Soud tedy názor nezletilé znal. S ohledem na okolnosti případu však potvrdil existenci podmínek pro stanovení vícedenního styku s přenocováním. To považoval za řešení odpovídající zájmům dítěte. Důvody této úpravy v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil.
Tvrzení stěžovatelů, jimiž se zřejmě snaží zpochybnit otcovství R.F., jsou v dané věci právně irelevantní. Námitka, že soud považoval manželku otce za účastníka předchozího řízení, nemá oporu v napadeném rozsudku, ani ve spisovém materiálu. Soud se její osobou zabýval pouze při posouzení rodinných poměrů vedlejšího účastníka, což je s ohledem na předmět řízení na místě.
Skutečnost, že odvolací soud vzhledem k okolnostem případu považoval za účelné při ústním jednání konaném dne 25. 9. 2002, ale i v odůvodnění svého rozhodnutí, ocitovat znění ustanovení §27 odst. 2 zákona o rodině, podle něhož je bránění oprávněnému rodiči ve styku s dítětem, pokud je opakovaně bezdůvodné, považováno za změnu poměrů vyžadující nové rozhodnutí o výchovném prostředí, je zjevně nezpůsobilé zasáhnout do práv stěžovatelů, byť se tímto upozorněním soudu cítí stěžovatelé rozhořčeni. Jejich tvrzení, že odvolací soud pochybil, když se před začátkem jednání účastníků nedotázal, zda souhlasí s obsazením senátu, se Ústavní soud dále nezabýval, neboť postrádá ústavní rozměr. Stěžovatelé, kteří byli po celou dobu předchozího řízení právně zastoupeni, případné námitky podjatosti soudců, kteří v odvolacím řízení ve věci rozhodovali, v žádném okamžiku řízení neuplatnili (§15a odst. 2 o.s.ř.). Ústavní soud poukazuje v daných souvislostech na procesní zásadu dispozitivity i obecnou zásadu právní vigilantibus iura.
Ústavní soud dospěl k závěru, že postup odvolacího soudu při interpretaci i aplikaci uvedených právních předpisů jednotlivých zákonných ustanovení, včetně citovaných ustanovení zákona o rodině, nevybočil z mezí ústavnosti. Odvolací soud věnoval ve smyslu Úmluvy maximální pozornost ochraně zájmů nezletilé a právě s ohledem na tyto zájmy shledal podmínky pro rozšíření styku otce s ní, a to u vědomí přetrvávajících rozporů při realizaci jeho styku s nezletilou a negativního vlivu těchto rozporů na nezletilou. Své závěry v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě, logicky a ústavně konformním způsobem vyložil. Za dané situace proto není Ústavní soud oprávněn zasáhnout do nezávislého soudního rozhodování. Skutečnost, že se stěžovatelé se závěry obecných soudů neztotožňují, nemůže přirozeně sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2003
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu