ECLI:CZ:US:2003:2.US.746.01
sp. zn. II. ÚS 746/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského v právní věci navrhovatelů a) R. V., b) I. V. a c) P. V., M. H., zastoupených advokátem JUDr. M. R., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2001, čj. 45 Ca 19/2001-32, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a JUDr. T. P., správce konkursní podstaty státního podniku M., v "likvidaci", jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadli stěžovatelé v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Praze jako jediní dědicové zesnulé L. Ř., rozené V., která v řízení před krajským soudem vystupovala jako navrhovatelka. Domnívají se, že napadené rozhodnutí bylo v rozporu se zákonem v takovém rozsahu, že již došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spisy Krajského soudu v Praze, sp. zn. 45 Ca 19/2001, a Okresního soudu v Kladně, sp. zn. D 1806/2001, i spisový materiál Okresního úřadu v Kladně, okresního pozemkového úřadu (nyní Ministerstvo zemědělství, pozemkový úřad, dále též "pozemkový úřad") k projednávané věci, z nichž zjistil následující:
Okresní úřad Kladno, okresní pozemkový úřad, rozhodl dne 22. 1. 2001 pod čj. PÚ-722/2/1992/Hs-72/9, podle ustanovení §9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), že paní L. Ř. není vlastnicí pozemku, původně zapsaného v evidenci nemovitostí na v kultuře sad o výměře 1,2596 ha, v držení M., s.p. v likvidaci, jako část parc., ostatní plocha o výměře 1,0158 ha, a st. parc., zastavěná plocha o výměře 0,2438 ha (dále jen "předmětný pozemek"). Pozemkový úřad přitom rozhodoval v dané věci již opakovaně. Jeho předchozí rozhodnutí totiž zrušil Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 1. 2000, čj. 45 Ca 204/99-20, mj. s ohledem na nedostatečná skutková zjištění. Z odůvodnění obou rozhodnutí pozemkového úřadu vyplývá, že předmětné nemovitosti přešly na stát kupní smlouvou ze dne 30. 12. 1971, uzavřenou mezi prodávajícími V. a L. Ř. a kupujícími n.p. M. Pan V. Ř. zemřel v průběhu řízení před pozemkovým úřadem dne 2. 8. 1992. Pozemkový úřad na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že předmětný pozemek byl v době převodu v extravilánu města. Cena pozemků uvedená v kupní smlouvě ze dne 30. 12. 1971 ve výši 12.976,70 Kčs překračuje o 6.342,30 Kčs cenu stanovenou podle platného cenového předpisu. Pozemkový úřad nezjistil žádné další skutečnosti, jež by svědčily o tom, že by vlastníci kupní smlouvu uzavřeli za nápadně nevýhodných podmínek.
Proti rozhodnutí Okresního úřadu Kladno, okresního pozemkového úřadu, ze dne 22. 1. 2001, čj. PÚ-722/2/1992/Hs-72/9, podala L. Ř. opravný prostředek ke Krajskému soudu v Praze, v němž uplatnila obdobnou argumentaci jako nyní stěžovatelé v ústavní stížnosti.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 9. 2001, čj. 45 Ca 19/2001-32, potvrdil uvedené rozhodnutí pozemkového úřadu s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů. Podle odůvodnění rozsudku má soud za to, že pozemkový úřad rozhodoval na základě bezpečně a úplně zjištěného skutkového stavu. Odmítl námitku navrhovatelky, že odůvodnění rozhodnutí je formulováno v rozporu s ustanovením §47 odst. 3 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). Konstatoval, že v odůvodnění jsou obšírně uvedeny skutečnosti, které byly podkladem rozhodnutí, jakož i úvahy, jimiž byl pozemkový úřad veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě nichž rozhodoval. Rozhodnutí tak obsahuje všechny požadované náležitosti. Soud nesouhlasil ani s argumentem stěžovatelky, že k převodu nemovitostí do vlastnictví státu bylo podle tehdy platného ustanovení §134 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen "o.z."), třeba registrace státním notářstvím a k převodu vlastnictví nemovitostí na stát tak mohlo dojít až registrací kupní smlouvy státním notářstvím. Ustanovení §134 odst. 2 o.z. se vztahovalo na způsoby nabývání osobního vlastnictví, jak vyplývá z tehdejšího nadpisu k ustanovením §132 až §135 o.z.
Při posouzení otázky, zda při převodu nemovitostí do vlastnictví státu byla třeba registrace státním notářstvím a souhlas okresního národního výboru ve smyslu ustanovení §490 odst. 2 o.z., je podle krajského soudu třeba vycházet ze směrnice ministerstva spravedlnosti a ministerstva zemědělství, lesního a vodního hospodářství č. 21/1964 Sbírky směrnic pro národní výbory, o postupu při registraci smluv u státních notářství a při udělování souhlasu k převodům a nájmům některých druhů nemovitostí okresními národními výbory (dále jen "směrnice"). Podle jejího čl. II odst. 9 nepodléhaly smlouvy o převodu nemovitostí do socialistického vlastnictví registraci ani souhlasu okresního národního výboru, a to bez ohledu na druh nemovitosti a povahu osobního nebo soukromého vztahu převodce k převáděné nemovitosti. Předmětná kupní smlouva proto nepodléhala souhlasu okresního národního výboru ve smyslu ustanovení §490 odst. 2 o.z., ani registraci státním notářstvím.
Prodávané nemovitosti, tedy i předmětný pozemek, přešly do vlastnictví československého státu v souladu s čl. V kupní smlouvy dnem jejího podpisu, tj. dnem 30. 12. 1971. Na tom nic nemění ani skutečnost, že k převodu pozemků předmětnou kupní smlouvou udělil Městský národní výbor v Kladně k návrhu manželů Řečínských rozhodnutím ze dne 10. 10. 1979 souhlas podle ustanovení §490 odst. 2 o.z. Pozemkový úřad tedy postupoval správně, když otázku, zda se předmětný pozemek nacházel v extravilánu či intravilánu města Kladna, posuzoval k datu uzavření kupní smlouvy, tj. k datu 30. 12. 1971, kdy nemovitost přešla na stát. Krajský soud přisvědčil závěru pozemkového úřadu, že předmětný pozemek se v dané době nacházel v extravilánu města. Souhlasil i s jeho závěrem, že předmětná kupní smlouva nebyla prodávajícími uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. Kupní cena pozemku prodaného na základě předmětné smlouvy byla vyšší než cena pozemku zjištěná znaleckým posudkem podle cenových předpisů platných v době prodeje. Navrhovatelka jiné skutečnosti k nápadné nevýhodnosti kupní smlouvy nenabídla. Nebyly tedy současně naplněny obě podmínky ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě (tj. existence tísně a nápadně nevýhodných podmínek), a uvedený restituční titul tudíž není v projednávané věci dán.
Rozhodnutí krajského soudu napadli stěžovatelé projednávanou ústavní stížností. Ze spisu Okresního soudu v Kladně, sp. zn. D 1806/2001, (resp. z jeho usnesení ze dne 1. 7. 2003) ověřil Ústavní soud, že stěžovatelé a) až c) jsou jedinými dědici po zůstavitelce L. Ř., navrhovatelce v předchozím řízení.
Stěžovatelé podle ústavní stížnosti dovozují své právo na vydání nemovitosti z ustanovení §6 odst. 1 písm. p), resp. k) zákona o půdě. Domnívají se, že stát převzal předmětné pozemky bez právního důvodu, neboť smlouva z 30. 12. 1971, na jejímž základě byl pozemek převzat, nebyla nikdy registrována státním notářstvím, a k převodu nebyl nikdy dán souhlas příslušného národního výboru. Převzal-li stát nemovitosti, došlo k tomu při tísni L. Ř. a za nápadně nevýhodných podmínek. Rozpor rozhodnutí krajského soudu se zákonem spatřují stěžovatelé v prvé řadě v tom, že soud uvedl, že vlastnictví na stát přešlo, neboť v tomto případě nebylo registrace kupní smlouvy podle směrnice třeba. Taková argumentace je dle stěžovatelů v rozporu s kogentním ustanovením §134 odst. 2 o.z. To se sice nachází v oddíle zvaném "Způsoby nabývání do osobního vlastnictví", s ohledem na ustanovení §490 odst. 2 věta čtvrtá o.z. je však toto ustanovení třeba vztáhnout na veškeré převody majetku, na něž se nevztahoval tehdejší hospodářský zákoník, tedy i na převody z občana na stát. Byla-li tato zásada prolomena normou nižší právní síly, jež je se zákonem v rozporu, soud nemůže ze směrnice ve své argumentaci vycházet. Obdobně lze dle stěžovatelů argumentovat i v případě povinnosti schválit předmětnou kupní smlouvu národním výborem. Kogentní ustanovení §490 o.z. neumožňuje odchylku od této povinnosti na základě smluvní dohody účastníků vztahu nebo na základě podzákonného předpisu. Stěžovatelé odkazují v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ČSR, publikovaný pod zn. Rc 22/75.
Stěžovatelé dále tvrdí, že skutková zjištění, na jejichž základě soud rozhodl, neodpovídají provedeným důkazům. Základní skutečností, kterou bylo s ohledem na ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě nutno dokázat, bylo zjištění polohy nemovitosti z hlediska intravilánu či extravilánu města Kladna. To mělo zásadní vliv na určení (nápadné) nevýhodnosti ceny za nemovitosti zaplacené. Celkově bylo shromážděno jedenáct různých důkazů, které si vzájemně odporovaly. Soud dospěl nicméně k závěru, že předmětný pozemek byl v době uzavření kupní smlouvy, tedy ke dni 30. 12. 1971, v extravilánu města. Dokazování k lokalizaci nemovitosti nelze provádět k tomuto datu, ale k datu, kdy smlouva mohla nabýt nejdříve účinnosti. Podmínkou převodu nemovitosti byl mimo jiné souhlas národního výboru s tímto převodem, který byl udělen až po více než sedmi letech po jejím uzavření. Jakkoli byl nazván "schválením", soud i pozemkový úřad tvrdily, že schválením byl přechod vlastnického práva legalizován ex tunc a vlastnické právo přešlo ke dni uzavření smlouvy. Takovému právnímu výkladu nelze přisvědčit pro rozpor v právních pojmech. Rozdíl mezi "souhlasem" a "schválením" spatřují stěžovatelé s odkazem na odbornou literaturu v tom, že souhlas je udělován předběžně (je podmínkou vzniku oprávnění) a schválení je až následné (něčí činnost je následně aprobována). Byl-li pro převod nemovitostí vyžadován souhlas národního výboru, mohlo se v případě předmětného schválení jednat o právě takovýto souhlas, byť chybně nadepsaný, tedy formálně vadný správní akt s účinky ex nunc, nebo o nulitní právní akt, přičemž nulitu zakládá absolutní nedostatek kompetence národního výboru akt vydat.
Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Krajský soud v Praze, i vedlejší účastníky řízení, Pozemkový fond České republiky, Okresní úřad Kladno, okresní pozemkový úřad, a JUDr. T. P., správce konkursní podstaty státního podniku Mototechna v likvidaci, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Praze odkázal ve svém vyjádření na odůvodnění svého rozhodnutí. Trvá na názoru, že požadované nemovitosti přešly na stát kupní smlouvou ze dne 30. 12. 1971, která nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek, a ve věci tudíž není dán restituční titul.
Pozemkový fond České republiky a Okresní úřad Kladno, okresní pozemkový úřad, se postavení vedlejšího účastníka podle ustanovení §28 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vzdaly. Ústavní soud s nimi proto nadále jako s účastníky nejednal.
JUDr. T. P., správce konkursní podstaty státního podniku M. v likvidaci, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní stížnost zjevně není opodstatněná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich
činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé pouze polemizují s právními závěry obecného soudu, přičemž zvolili argumentaci obsahově totožnou s argumenty, jež uvedla jejich právní předchůdkyně již v řízení před tímto soudem. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena toliko otázka, zda jsou právní závěry obecného soudu ústavně konformní, nebo, zda naopak v jejich důsledku došlo k zásahu orgánu veřejné moci, jímž bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Stěžovatelé (resp. jejich právní předchůdkyně) svůj návrh opírali o ustanovení §6 odst. 1 písm. p), resp. písm. k) zákona o půdě. Podle něj budou oprávněným osobám vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku převzetí nemovitostí bez právního důvodu [§6 odst. 1 písm. p)], resp. v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek [§6 odst. 1 písm. k)].
Ústavní soud připomíná, že účelem zákona o půdě není odstranění veškerých majetkových křivd, které utrpěli vlastníci zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989, ale pouze odstranění některých z nich. Tento účel je mimo jiné vyjádřen v pojmech "oprávněných osob" a "osob povinných". Zákonodárce jimi určil podmínky, za nichž lze určité osoby ve smyslu uvedeného zákona považovat za oprávněné či povinné a za nichž lze věc (nemovitosti) vydat. Tyto podmínky, které zákonodárce stanovil, je třeba respektovat. Ústavní soud v této souvislosti především zohlednil nález sp. zn. IV. ÚS 109/94, Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, 1996, str. 143 a násl., v němž při interpretaci jiného restitučního zákona dospěl k závěru, že pokud z obsahu zákona výslovně vyplývají podmínky, jež je třeba splnit pro získání postavení oprávněné osoby, není možno takto výslovně vyjádřená pravidla chování modifikovat, případně dokonce nerespektovat, s odvoláním na úmysl či vůli zákonodárce, když právě úmysl a vůle zákonodárce našly výraz v normativním textu zákona. Uvedený závěr je třeba analogicky vztáhnout i na podmínky stanovené ustanovením §6 odst. 1 zákona o půdě, o jejichž naplnění se v projednávané věci vedl spor.
K výkladu ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě (resp. obsahově shodně znějící části ustanovení §6 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích) se opakovaně vyjádřil Nejvyšší soud ČR (např. rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 2956/2000, 3 Cdon 1202/96 či 3 Cdon 503/96). Konstatoval, že je třeba odlišit situace, kdy došlo k plnění bez právního důvodu a k plnění z neplatného právního úkonu. Plnění bez právního důvodu zahrnuje jen případy, kdy právní důvod neexistoval již od počátku, tedy došlo k faktickému zmocnění se věci, jež nebylo právně podloženo (okupace nemovitosti). O plnění z neplatného právního úkonu pak jde tehdy, kdy stát převzal věc na základě existujícího, byť neplatného, právního důvodu. Ústavní soud neshledal důvod upřít výkladu vyslovenému Nejvyšším soudem ústavně právní konformitu. Aplikace ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě připadá tedy v úvahu jen tehdy, kdy stát převzal věc, aniž k tomu existoval právní důvod. Toto ustanovení naopak nelze použít na případy, kdy stát převzal věc na základě formálně existujícího právního úkonu, jak tomu bylo i v projednávaném případě (předmětná kupní smlouva). Případná neplatnost takového právního úkonu nemůže přivodit závěr o převzetí věci státem bez právního důvodu. Ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě je proto v projednávané věci neaplikovatelné.
Ústavní soud nad rámec vlastní ústavně právní argumentace dodává, že ani námitky stěžovatelů, které zpochybňují přechod vlastnictví předmětných nemovitostí na stát z důvodu neregistrace kupní smlouvy státním notářstvím, nejsou důvodné. Podle ustanovení §490 odst. 2 o. z. ve znění platném ke dni uzavření kupní smlouvy smějí občané převádět nezastavěné stavební pozemky jen na stát nebo na socialistickou organizaci k tomu zvláštním předpisem oprávněnou. Pokud by nezastavěné stavební pozemky vzhledem k svému určení a výměře mohly být předmětem práva osobního užívání (§200), mohou je občané darovat příbuzným v řadě přímé a sourozencům. Ke smlouvě o převodu budovy, která je v soukromém vlastnictví, a ke smlouvě o převodu nebo nájmu zemědělského (lesního) pozemku, je třeba souhlasu okresního národního výboru. Na smluvní převody věcí, které jsou předmětem soukromého vlastnictví, se jinak přiměřeně vztahují ustanovení §134. Podle ustanovení §134 odst. 2 o.z. je ke smlouvě o převodu nemovitosti třeba její registrace státním notářstvím. Vlastnictví přechází registrací smlouvy. Krajský soud ve svém rozhodnutí vyloučil aplikaci ustanovení §134 odst. 2 o.z. s odůvodněním, že uvedené ustanovení se vztahovalo na nabývání osobního vlastnictví. Nutnost registrace státním notářstvím i souhlasu národního výboru v případech převodů nemovitostí do vlastnictví státu pak vylučovala směrnice ministerstva spravedlnosti a ministerstva zemědělství, lesního a vodního hospodářství č. 21/1964 Sbírky směrnic pro národní výbory.
Ústavní soud se stěžovateli souhlasí, tvrdí-li, že ustanovení §134 odst. 2 o.z. bylo třeba vztáhnout i na projednávaný případ s tím, že působení citovaného zákonného ustanovení nelze vyloučit normou podzákonné právní síly. Stěžovatelé však také poukazují na novelu občanského zákoníku zákonem č. 131/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník a upravují některé další majetkové vztahy, přičemž tvrdí, že zákonodárce zmíněnou novelou reagoval na stav, kdy podzákonná norma upravovala vztahy contra legem. Dodávají, že se tak nicméně nestalo se zpětnou účinností. S tímto názorem však již souhlasit nelze. Zmíněná novela občanského zákoníku měla vyhovět potřebám praxe a výslovně upravit i takové vztahy, které dosavadní občanský zákoník neupravoval buď vůbec nebo je sice upravil, ale v nedostatečné šíři. Aby byly pokryty i vztahy vzniklé ode dne účinnosti občanského zákoníku (1. 4. 1964) do dne účinnosti novely (1. 4. 1983), zavedla novela obecným ustanovením §507a odst. 1, jakkoli jde v legislativní praxi o výjimku, pravou zpětnou retroaktivitu. Citované retroaktivní ustanovení uvádí, že "pokud není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé v době od 1. dubna 1964 do 1. dubna 1983". Ustanovení je třeba na tyto právní vztahy uplatnit od počátku, nikoli až ode dne účinnosti novely, za předpokladu, že uvedené právní vztahy nadále trvají (srov. Občanský zákoník - komentář, Češka a kol., Praha, 1987, str. 788 a násl.). V daném případě byla kupní smlouva uzavřena 30. 12. 1971, tedy v době pravé zpětné účinnosti zavedené novelou. Právní režim této smlouvy se tedy řídí občanským zákoníkem ve znění zákona č. 131/1982 Sb. Na právní vztahy vzniklé ze smlouvy v posuzovaném případě se především použije §134 odst. 2 o.z., ve znění zák. č. 131/1982 Sb., jenž zní: "Převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví účinností smlouvy; k její účinnosti je třeba registrace státním notářstvím, nejde-li o převod do socialistického vlastnictví." Poněvadž v tomto ustanovení "není uvedeno jinak" (viz §507a odst. 1 o. z. ve znění platném po novele zák. č. 131/1982 Sb.), vykazuje ustanovení §134 odst. 2 rovněž pravou zpětnou účinnost. Na smlouvu z 30. 12. 1971 se tedy aplikuje. Vzhledem k tomu, že předmětná smlouva převáděla nemovitost do socialistického vlastnictví (druhou smluvní stranou byl národní podnik M.), k nabytí její účinnosti nebylo třeba registrace státním notářstvím (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 289/99). Obdobně lze argumentovat, pokud jde o povinnost dosáhnout souhlasu národního výboru podle ustanovení §490 odst. 2 o.z. ve znění platném ke dni uzavření smlouvy. Podle něj, ve znění platném po novele zák. č. 131/1982 Sb., totiž bylo třeba souhlasu národního výboru ke smlouvě o převodu budovy, která je v soukromém vlastnictví, a ke smlouvě o převodu nebo nájmu zemědělského (lesního) pozemku, vyjma případů, kdy šlo o převod do socialistické- ho společenského vlastnictví. I toto ustanovení je na předmětnou kupní smlouvu vzhledem na ustanovení §507a odst. 1 o. z. ve znění platném po novele zák. č. 131/1982 Sb. použitelné. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud konstatuje, že právní závěr obecných soudů, že předmětné nemovitosti na stát přešly, je správný.
Stěžovatelé svůj nárok dále opírali o shora citované ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Podmínky (uzavření kupní smlouvy v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek) jsou do textu ustanovení vloženy kumulativně. Neexistence byť jen jedné z nich tak vylučuje nástup právních následků, které s jejich splněním zákon o půdě spojuje.
Stěžovatelé v dané souvislosti namítají, že skutková zjištění v projednávané věci neodpovídají provedeným důkazům, a to zejména v poměru ke zjišťování polohy předmětné nemovitosti stran toho, zda byla v extra- či intravilánu města. Tvrdí, že dokazování není možné provádět k datu uzavření kupní smlouvy, nýbrž k datu, kdy tato smlouva mohla nejdříve nabýt účinnosti. Tímto okamžikem mohl být podle nich nejdříve 10. říjen 1979, tedy den, kdy národní výbor udělil souhlas s převodem nemovitosti.
Takovou úvahu Ústavní soud nepodpořil. Zákon o půdě předně explicitně vztahuje existenci nápadně nevýhodných podmínek a tísně k momentu "uzavření kupní smlouvy". Mimo to, tíseň je možno kvalifikovat jako speciální vadu vůle (srov. Jedlička, Švestka, Škárová: Občanský zákoník, komentář, 5. vydání, 1999, str. 200). Je proto nezbytné zkoumat její výskyt právě k okamžiku projevu vůle účastníků kupní smlouvy, nikoli k okamžiku pozdějšímu, vymezenému jinak než vlastním projevem vůle strany. Obdobné platí pro nápadně nevýhodné podmínky. Ty jsou judikaturou vykládány mj. jako podmínky, které se zřetelně odlišují od podmínek, za nichž by uzavírala podobnou smlouvu kterákoli jiná osoba a které jsou specifické jen ve vztahu k prodávajícímu, a to k jeho neprospěchu. Zákonné ustanovení tak má na mysli podmínky, jež existují v době uzavření kupní smlouvy. Ty pak jsou oproti podmínkám ostatních uzavřených smluv nevýhodné. Kupní smlouva posuzovaná v jiném časovém období a za jiných okolností se sice může jevit jako (nápadně) nevýhodná, z ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě však nelze logicky ani teleologicky dovodit, že by právě toto byl případ, s nimiž by měly a chtěly restituční zákony spojovat zamýšlené právní následky.
Ve prospěch argumentace Ústavního soudu svědčí i kumulativní poměr obou zákonných podmínek. Znamená, že je-li nutné zkoumat tíseň v době uzavření smlouvy jako vadu projevu vůle, nelze než posoudit i existenci nápadně nevýhodných podmínek ke stejnému okamžiku. Není tak co vytknout postupu soudu, resp. pozemkového úřadu, který zjišťoval pozici předmětné nemovitosti (a potažmo i nápadnou nevýhodnost podmínek smlouvy) v době uzavření smlouvy. Jeho výklad jednoduchého práva je ústavně konformní. Z něj vyvozený závěr, že se daná nemovitost nacházela v době uzavření smlouvy v extravilánu města, považuje Ústavní soud proto za výsledek nezávislé činnosti soudu, který k němu dospěl na základě provedených důkazů rozhodnutím, které řádně a srozumitelně odůvodnil. Ústavní soud není oprávněn takový závěr obecného soudu zpochybňovat, neboť nic nenaznačuje, že by šlo o skutkové zjištění extrémně rozporné s vykonanými důkazy.
Ústavní soud tak nemohl dospět k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelů na spravedlivé řízení. Čl. 36 Listiny je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu, přirozeně však je nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Ačkoli Ústavní soud nesdílí některé dílčí právní závěry, k nimž dospěl krajský soud na základě jednoduchého práva, jak toto rozhodnutí blíže rozvádí, s jeho právním závěrem o nenaplnění podmínek stanovených v ustanoveních §6 odst. 1 písm. k) a p) zákona o půdě se ztotožnil a považuje jej za plně ústavně souladný. Neshledal tak v projednávaném případě žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí měl zrušit.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2003 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu