ECLI:CZ:US:2003:2.US.756.02
sp. zn. II. ÚS 756/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelů 1) J. Š. a 2) M.Š., zastoupených advokátkou JUDr. E. R., o ústavní stížnosti proti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2002, čj. 55 Cm 127/2001-33, a ze dne 15. 10. 2001, čj. 55 Cm 127/2001-26, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 2002, čj. 6 Cmo 41/2002-41, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé se návrhem ze dne 6. 12. 2002, doručeným Ústavnímu soudu dne 9. 12. 2002, domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci. Tvrdí, že uvedená rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 4 odst. 1 a 3, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dne 11. 2. 2003 stěžovatelé požádali o vydání předběžného opatření, jímž Ústavní soud uloží dražebníkovi Ing. V. B., aby nepokračoval v zásahu do vlastnického práva stěžovatelů úkony souvisejícími s realizací dražby v rámci konkurzního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 37 K 98/97.
Z přiložených listin Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 15. 10. 2001, čj. 55 Cm 127/2001-26, zastavil Krajský soud v Brně řízení o žalobě stěžovatelů na vyloučení nemovitostí z konkurzní podstaty úpadce P., a.s., když dospěl k závěru, že stěžovatelé nesplnili poplatkovou povinnost. Stěžovatelé se proti uvedenému usnesení odvolali. Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 23. 1. 2002, čj. 55 Cm 127/2001-33, odvolání odmítl jako opožděné a rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku. O odvolání stěžovatelů proti tomuto usnesení rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 12. 9. 2002, čj. 6 Cmo 41/2002-41. Napadené usnesení potvrdil. Stěžovatelé napadli uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní stížností, k níž se vyjádřil Krajský soud v Brně. Z jeho vyjádření vyplynulo, že stěžovatelé podali současně s ústavní stížností i dovolání. Dne 17. 2. 2003 bylo ověřeno, že Nejvyšší soud o dovolání doposud nerozhodl.
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Ze sdělení Ústavního soudu, publikovaného pod č. 32/2003 Sb., plyne, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Také lhůta k podání ústavní stížnosti má být počítána od doručení tohoto rozhodnutí. Jinými slovy, Ústavní soud v uvedeném sdělení vyjádřil názor, že rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, je v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání až rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, bez ohledu na způsob vyřízení.
S ohledem na výše uvedené, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh není přípustný. Posledním opravným prostředkem v projednávané věci totiž je dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, resp. rozhodnutí o něm. Projednávaná ústavní stížnost však směřuje proti rozhodnutím Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci, jež rozhodnutími o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, v dané věci nejsou. V opačném případě, pokud by Ústavní soud v dané fázi ústavní stížnost věcně projednal, rozhodnutí o posledním opravném prostředku, tedy rozhodnutí o dovolání, by jeho rozhodnutím zůstalo nedotčeno, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.
Shora uvedené sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb. bylo rozesláno 3. února 2003. Projednávaná ústavní stížnost byla odevzdána k poštovní přepravě před tímto datem. Ústavní soud proto musel posoudit použitelnost svého sdělení v daném případě s ohledem na princip předvídatelnosti. Stěžovatelé podali současně s ústavní stížností i dovolání v dobré víře, s ohledem na dosavadní rozhodovací praxi Ústavního soudu, a nemohli následný vývoj názorů tohoto soudu vyjádřený ve sdělení č. 32/2003 Sb. předvídat. Ústavní soud přesto dospěl k závěru, že v daném případě lze pravidla svého rozhodování obsažená ve sdělení č. 32/2003 Sb. použít, a to vzhledem k tomu, že ústavní práva stěžovatelů nejsou tímto postupem nijak dotčena. Nejvyšší soud o jejich dovolání dosud nerozhodl, a stěžovatelé proto budou případně moci v budoucnu napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale i rozhodnutí obecných soudů mu předcházející.
Ústavní soud se ovšem zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 písm. zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§75 odst. 2 písm. a)] nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 §75 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm. b)]. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil.
S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen projednávaný návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout. Ze stejného důvodu Ústavní soud odmítl i návrh na vydání předběžného opatření, jenž má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a sdílí její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2003 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj