ECLI:CZ:US:2003:2.US.765.02
sp. zn. II. ÚS 765/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele A. N., zastoupeného advokátem JUDr. D. L., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 53 T 6/2002, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 3 To 200/2002, za účasti Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 12. 12. 2002 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavní práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny. Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Z obsahu připojených listin Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím vyšetřovatele Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování v Brně, ČVS: KVJM - 158/21-00 Naj., bylo stěžovateli sděleno obvinění z trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 trestního zákona, dílem dokonaného a dílem ve stádiu pokusu dle §8 odst. 1 trestního zákona. Městský soud v Brně ho usnesením ze dne 20. 9. 2001, sp. zn. 7 Nt 4130/2001, vzal do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) trestního řádu. Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně podal dne 31. 7. 2002 na stěžovatele a další spoluobviněné obžalobu pro jednání, v němž u stěžovatele spatřoval pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 trestního zákona k §250 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 trestního zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1 trestního zákona. Krajský soud v Brně rozhodoval obligatorně v souvislosti s předběžným projednáním obžaloby o dalším trvání vazby stěžovatele. Rozhodl svým usnesením ze dne 25. 10. 2002, čj. 53 T 6/2002-3744, mimo jiné o jeho ponechání ve vazbě. Uvedl, že i nadále u něho trvají důvody vazby dle §67 písm. a), c) trestního řádu, neboť je ohrožen vysokým trestem odnětí svobody. Poukázal na to, že trestnou činnost páchal větším počtem útoků po dobu asi šesti měsíců. Před vzetím do vazby se zdržoval v nehlášeném bydlišti, žil z peněz družky a pracoval pouze brigádně. Po jeho osobě muselo být vyhlášeno pátrání a po určitý časový úsek bylo proti němu vedeno řízení jako proti uprchlému. Trestné činnosti se navíc dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z předchozího výkonu trestu, který mu byl uložen za pokus zvlášť závažného úmyslného trestného činu.
Stěžovatel podal proti usnesení Krajského soudu v Brně stížnost, která směřovala výhradně proti rozhodnutí o ponechání ve vazbě. Namítal, že o dalším trvání vazby naposledy rozhodoval Vrchní soud v Olomouci, který shledal toliko důvod vazby dle §67 písm. a) trestního řádu. Nalézací soud nebyl tudíž oprávněn shledat u něj důvod vazby ve smyslu §67 písm. c) trestního řádu. Stěžovatel upozornil, že v důsledku zastavení části žalované trestné činnosti došlo k mírnějšímu posouzení jeho jednání a nemá tak žádný důvod, proč by se skrýval nebo utekl. Po propuštění z vazby se bude zdržovat u rodičů a hodlá uzavřít manželství se svou družkou. Má také zajištěno pracovní místo. V případě potřeby je ochoten dostavovat se k probačnímu úředníkovi. V další části své stížnosti namítal průtahy orgánů činných v trestním řízení a vady přípravného řízení.
Vrchní soud v Olomouci rozhodl o stížnosti usnesením ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 3 To 200/2002. Napadené usnesení zrušil a nově rozhodl tak, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) trestního řádu. Připustil, že se při vyhlášení usnesení ze dne 5. 9. 2002 dopustil zjevné nesprávnosti, když ve výroku o dalším ponechání stěžovatele ve vazbě výslovně neuvedl důvody vazby a popsal je pouze v jeho odůvodnění. Tato nesprávnost nebyla odstraněna a fakticky tak zůstaly v platnosti důvody vazby ve smyslu §67 písm. a), c) trestního řádu. Na rozdíl od nalézacího soudu shledal vrchní soud u stěžovatele toliko důvody vazby vymezené v §67 písm. a) trestního řádu. Uvedl, že je nadále dána důvodná obava, že stěžovatel se bude při pobytu na svobodě skrývat, případně uprchne a tím bude mařit trestní stíhání. Tato obava je dostatečně podepřena důkazy. Stěžovatel věděl, že je proti němu vedeno trestní stíhání. Přesto příslušným orgánům neoznámil místo svého pobytu a dal tím najevo úmysl skrývat se a vyhýbat se trestnímu stíhání. Soud zdůraznil, že i přes mírnější kvalifikaci jednání stěžovatele mu i nadále hrozí vysoký trest, neboť v případě, že bude uznán vinným, bude soud zvažovat vyměření trestu v horní polovině trestní sazby s ohledem na četnost spáchaných útoků i vzhledem k předchozímu odsouzení a páchání trestné činnosti ve lhůtě podmíněného propuštění z výkonu trestu. Závěrem uvedl, že další námitky stran procesních pochybení a průtahů není oprávněn hodnotit, neboť posuzuje toliko důvodnost vazby, nikoli otázku viny či postup řízení, které má k jejímu posuzování vztah.
Stěžovatel napadl obě rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Má za to, že Krajský soud v Brně rozhodl v rozporu s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 9. 2002, když spatřoval vazební důvody nejen v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu, ale i v ustanovení §67 písm. c) trestního řádu. Vrchní soud v Olomouci svým usnesením ze dne 28. 11. 2002 sice napadené usnesení krajského soudu zrušil a nově rozhodl o ponechání stěžovatele pouze z důvodů uvedených v §67 písm. a) trestního řádu, odůvodnění dalšího trvání vazby však nevěnoval stejně jako soud prvního stupně patřičnou pozornost. Stěžovatel pokládá rozhodnutí stížnostního soudu za ryze formální. Má za to, že se soud nezabýval důvody stížnosti a možností jeho propuštění na svobodu. Poukázal na to, že žádal o nahrazení vazby dohledem probačního pracovníka, písemným slibem ve smyslu §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu i společenskou zárukou dle §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu. Také jeho rodiče požádali dne 31. 7. 2002 o nahrazení vazby peněžitou zárukou. Nahrazení vazby však oba soudy zamítly. Stěžovatel nemá přitom důvod, aby se vyhýbal trestnímu stíhání. Trestnou činnost od počátku popírá a je naopak v jeho zájmu spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení. Nesouhlasí s tvrzením soudů, že v přípravném řízení uprchl a skrýval se. Tvrdí, že do listopadu 2000 bydlel spolu se svými rodiči. O tom, že je trestně stíhán, se dozvěděl až při svém zadržení policií. Jeho rodiče nebyli kontaktováni ani informováni, že je proti němu zahájeno trestní stíhání. Sama skutečnost, že je ohrožen vysokým trestem, není dle jeho názoru vazebním důvodem. Poukázal na tři spoluobviněné, kteří byli na rozdíl od něho z vazby propuštěni po složení peněžité kauce. Celou situaci ztěžuje jeho nedobrý zdravotní stav. Na doporučení lékaře požádal o přiznání plného invalidního důchodu. V souvislosti se svým trestním řízením poukázal na vady přípravného řízení a na průtahy ze strany orgánů činných v trestním řízení. Má za to, že v podané obžalobě není přesně označen skutek s uvedením místa, času a způsobu spáchání. Při podání obžaloby nepostupoval státní zástupce v souladu s §176 odst. 2 trestního řádu a policejní orgán nepostupoval v souladu s §166 odst. 3 trestního řádu. Rovněž Krajský soud v Brně ve svém usnesení ze dne 25. 10. 2002 uvedl, že obžaloba je stižena vadami, nerozhodl však o návrhu na předběžné projednání obžaloby a věc předložil Vrchnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí o příslušnosti. Jestliže bude věc svěřena do příslušnosti Okresního soudu v Kroměříži, bude nezbytné, aby se soud v rámci předběžného projednání obžaloby zabýval vadami, na něž stěžovatel upozornil a které lze odstranit pouze vrácením věci státnímu zástupci k došetření. Tím však dojde k dalšímu prodloužení trestního řízení.
Ústavní soud vyzval dle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu Krajský soud v Brně a Vrchní soud v Olomouci, aby se coby účastníci řízení k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření poukázal na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 9. 2002. Z jeho odůvodnění vyplynulo, že u stěžovatele jsou nadále spatřovány důvody vazby dle §67 písm. a) trestního řádu. Tato skutečnost však nebyla vyjádřena ve výroku usnesení, takže nelze mít za to, že by došlo zákonným způsobem ke změně vazebních důvodů. Následným usnesením ze dne 25. 10. 2002 Krajský soud v Brně rozhodl mimo jiné o ponechání stěžovatele ve vazbě, když shledal vazební důvody dle §67 písm. a), c) trestního řádu. Pokud ke stížnosti stěžovatele Vrchní soud v Olomouci napadené usnesení zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatele ponechal ve vazbě pouze z důvodů dle §67 písm. a) trestního řádu, rozhodl v rámci svého oprávnění. Krajský soud se nedomnívá, že by soudy porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces či jeho právo na osobní svobodu. Upozornil na to, že proti stěžovateli bylo zpočátku vedeno řízení jako proti uprchlému. Do vazby byl vzat při respektování všech procesních předpisů, jež se vazebního řízení týkají. Po podání obžaloby soud neprodleně rozhodl o dalším trvání vazby, stejně jako v rámci předběžného projednání obžaloby. Respektoval tak ustanovení §71 odst. 1 trestního řádu o povinnosti vyřizovat vazební věci přednostně s největším urychlením (upozornil, že předložený spisový materiál obsahoval ke dni podání obžaloby přes 3.500 listů). V každém ze svých rozhodnutí vazební důvody konkrétně rozebral a zdůvodnil taktéž, proč nepovažoval za možné nahradit vazbu jiným institutem. Navrhl, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost zamítl.
Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření uvedl, že námitky stěžovatele považuje za nedůvodné. Odkázal na příslušný spisový materiál, jenž obsahuje dostatek důkazů v podobě konkrétních skutečností, jež byly také citovány v odůvodnění napadeného usnesení. Je z něj zřejmé, že u stěžovatele trvají i nadále důvody vazby dle §67 písm. a) trestního řádu. Vrchní soud v něm dostatečně vysvětlil i své dřívější pochybení, a to absenci citace vazebních důvodů ve výroku usnesení ze dne 5. 9. 2002. Zastává právní názor, že pokud ve výroku usnesení nebyly citovány konkrétní vazební důvody, byť je v jeho odůvodnění zmínka o vypuštění jednoho vazebního důvodu, tato vada nezakládá možnost omezit vazební důvody. Nebylo možno ji odstranit jiným způsobem, než mimořádným opravným prostředkem, který by s přihlédnutím k fázi trestního řízení, ve které se věc stěžovatele nachází, byl nepochybně průtahem v řízení. Závěrem svého vyjádření vrchní soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Ústavní stížnost zjevně není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že je dle své ustálené judikatury vázán petitem návrhu na zahájení řízení, který nemůže sám měnit či překročit. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti navrhuje zrušit výrok III. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 53 T 6/2002, jímž soud rozhodl o jeho ponechání ve vazbě. Dále navrhuje zrušit usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 3 To 200/2002, jímž stížnostní soud uvedené rozhodnutí krajského soudu zrušil a sám rozhodl, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) trestního řádu. Svým petitem stěžovatel vymezil předmět přezkumné činnosti Ústavního soudu (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Z odůvodnění ústavní stížnosti však vyplývá, že jeho námitky směřují i proti dřívějším rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2002 a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 9. 2002, jimiž tyto soudy zamítly jeho návrhy na propuštění z vazby na svobodu a na nahrazení vazby zárukou, dohledem a slibem a jimiž rozhodly o dalším trvání vazby. Jejich zrušení však nenavrhuje. Ústavní soud není tudíž oprávněn tato dříve vydaná rozhodnutí přezkoumávat. Ze stejného důvodu se Ústavní soud nezabýval dalšími námitkami stěžovatele, které směřují proti výroku II. usnesení ze dne 25. 10. 2002, jímž Krajský soud v Brně rozhodl o předložení věci Vrchnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí o příslušnosti, neboť ani tento výrok stěžovatel ve své ústavní stížnosti nenapadl.
Podstatu stěžovatelovy argumentace namířené proti napadenému výroku III. usnesení Krajského soudu v Brně a navazujícímu usnesení Vrchního soudu v Olomouci představuje tvrzení, že soudy řádně nezdůvodnily vazební důvody. Stěžovatel má za to, že tím bylo porušeno jeho ústavní právo dle článku 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny. Ústavní soud se tedy zabýval otázkou, zda obecné soudy v napadených rozhodnutích ústavně konformním způsobem odůvodnily zákonné důvody dalšího trvání vazby stěžovatele.
Ústavní soud připomíná, že výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby je především věcí obecných soudů, jež při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace musí v kterémkoli stádiu svědomitě posoudit, zda je další trvání vazby opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda nelze tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení dosáhnout jinak. Do těchto úvah a rozhodnutí, plynoucích ze skutkových zjištění, jež jsou známé v době rozhodování, je Ústavní soud podle své ustálené judikatury oprávněn zasáhnout jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního řádu. K samotným důvodům vazby, jejichž existenci jsou orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat v každém stádiu trestního stíhání, je zapotřebí uvést, že nelze zcela jednoznačně stanovit, zda nastane následek, který je obsažen v jednotlivých ustanoveních §67 trestního řádu. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností není při tomto typu rozhodování vždy reálný. Při rozhodování o vazebních důvodech je ovšem nutno označit a odůvodnit právem požadované konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu z následku předvídaného v §67 písm. a), b) a c) trestního řádu (srov. usnesení III. ÚS 185/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 22, usn. č. 23).
Stran označených vazebních důvodů soud prvního stupně konstatoval, že od posledního rozhodnutí o vazbě nedošlo k okolnostem, které by odůvodňovaly změnu či zánik vazebních důvodů. Stížnostní soud však vazební důvod dle §67 písm. c) trestního řádu u stěžovatele neshledal a nově rozhodl tak, že stěžovatele ponechává ve vazbě toliko z důvodů uvedených v §67 písm. a) trestního řádu. Postupoval přitom v rámci svého oprávnění ve stížnostním řízení (§147 odst. 1, §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu). Stran konečně stanovených vazebních důvodů dle §67 písm. a) trestního řádu Ústavní soud nespatřuje ve vydání napadených rozhodnutí libovůli soudů, jež by spočívala v jejich nedostatečném odůvodnění, nekonkrétnosti či neurčitosti. Z rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že se tento soud jednotlivými důvody zabýval a stížnostní soud vyslovil s jeho závěry souhlas. Odůvodnění rozhodnutí obsahuje konkrétní skutečnosti, které vedly soud k vyslovení obavy, že by se stěžovatel při ponechání na svobodě zachoval způsobem, který předpokládá trestní řád v ustanovení §67 písm. a). Je z něho zřejmé, že stěžovatel páchal rozsáhlou trestnou činnost řadou útoků, a to ve zkušební době podmíněného propuštění z předchozího výkonu trestu uloženého mu pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, resp. jeho pokus. Tyto okolnosti budou nepochybně významné při zvažování výše trestu ukládaného v daném rozpětí trestní sazby. Stěžovateli tak hrozí i přes změnu v podobě stíhání pro mírnější kvalifikaci vysoký trest odnětí svobody. Taktéž existence reálné obavy, že se stěžovatel bude při pobytu na svobodě skrývat, případně uprchne, aby tak mařil trestní stíhání, je dostatečně podepřena důkazy ve vztahu ke konání řízení proti uprchlému, na něž konkrétně oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí odkázaly. Lze uzavřít, že oba soudy byly po celou dobu jednotné v tom, že důvody vazby dle §67 písm. a) trestního řádu trvají, a své závěry ústavně konformním způsobem odůvodnily. Ústavní soud tak neshledal, že by stěžovatel byl zbaven svobody jinak než z důvodů, které stanoví zákon. Pokud v ústavní stížnosti namítá i porušení článku 8 odst. 5 Listiny, Ústavní soud připomíná, že předmětem jeho přezkumné činnosti nebylo rozhodnutí, jímž byl stěžovatel vzat do vazby. Poukaz stěžovatele na uvedený článek Listiny je tudíž nepřípadný.
Stěžovatel dále namítá, že Krajský soud v Brně rozhodl o jeho ponechání ve vazbě z důvodů stanovených v §67 písm. a) a c) trestního řádu, což je v rozporu s předcházejícím usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 3 To 162/2002, v němž byl spatřován důvod vazby toliko v §67 písm. a) trestního řádu. Vrchní soud se k uvedené námitce vyjádřil v odůvodnění svého následného rozhodnutí ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 3 To 200/2002, napadeného ústavní stížností. Konstatoval v něm, že ve svém rozhodnutí z 5. 9. 2002 se dopustil nesprávnosti v tom, že ve výroku o dalším ponechání stěžovatele ve vazbě výslovně neuvedl důvody vazby (jejich zúžení). Tyto důvody popsal pouze v odůvodnění svého rozhodnutí. Ústavní soud odkazuje v této souvislosti na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu Tpj 46/92 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. Rt 15/94), jež bylo reakcí na nejednotný postup soudů při rozhodování o změně rozsahu vazebních důvodů. Nejvyšší soud v citovaném stanovisku dospěl k závěru, že o každé změně vazebních důvodů uvedených v jednotlivých literách ustanovení §67 trestního řádu je nutno rozhodovat formou usnesení. Pokud soud nevyhoví žádosti obviněného o propuštění z vazby na svobodu, z podnětu žádosti však zúží důvody vazby, musí takové rozhodnutí obsahovat jednak výrok o zamítnutí žádosti, jednak výrok o změně vazebních důvodů. Ústavní soud má za to, že postup krajského soudu, jenž se necítil být vázán omezením důvodů vazby, jež bylo vysloveno nikoli ve výroku, ale pouze v odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu, koresponduje s citovaným stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu.
Postup krajského soudu je akceptovatelný i z ústavního hlediska. Je v souladu s principem právní jistoty, jež je jedním ze základních atributů právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že vrchní soud, jenž posléze rozhodoval o stížnosti proti napadenému usnesení krajského soudu, vazební důvody dle §67 písm. c) trestního řádu neshledal, což se projevilo ve výroku jeho rozhodnutí zúžením vazebních důvodů. Své závěry ústavně přijatelným způsobem odůvodnil. Ústavní soud je proto přesvědčen, že napadené řízení jako celek bylo spravedlivé a že právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny, jehož porušení stěžovatel tvrdí, nikterak porušeno nebylo.
Ústavní soud konstatuje, že závěry obecných soudů odpovídají vykonaným skutkovým zjištěním, nevybočují z mezí zákona a jsou z ústavního hlediska akceptovatelné. Nedošlo jimi ani k porušení mezinárodního závazku státu, jehož respektování ukládá ustanovení čl. 1 odst. 2 Ústavy. Článek 36 odst. 1 Listiny, na nějž stěžovatel odkazuje, je ustanovení, které garantuje právo na soudní ochranu, přirozeně však je nelze vykládat jako právo na úspěch ve věci. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by soudy porušily právo na spravedlivý proces či jiná práva stěžovatele, na něž poukazuje v ústavní stížnosti. Za dané situace tak není oprávněn zasahovat do jejich nezávislého rozhodování.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje také na procesní vady a průtahy svého trestního stíhání. Stejnou námitku uplatnil i v podané stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2002. Stížnostní soud k ní uvedl, že posuzuje toliko důvodnost vazby a není oprávněn se zabývat meritem věci ani postupem v řízení, jež má vztah k posuzování viny stěžovatele. Ústavní soudnictví je založeno na principu subsidiarity, tedy přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, zejména procesními prostředky dle příslušných procesních předpisů. Nutno vyjít ze skutečnosti, že v době podání ústavní stížnosti nebylo trestní řízení stěžovatele pravomocně skončeno a nacházelo se ve stádiu po podání obžaloby. Jeho případnými procesními vadami se budou zabývat obecné soudy. Ústavní soud je oprávněn zabývat se ochranou základních práv a svobod zásadně až po pravomocném ukončení trestního řízení, poté, kdy jsou vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práv, které zákon stěžovateli poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Přitom dbá o to, aby proces byl spravedlivý jako celek, což v daném stádiu řízení nemůže prejudikovat. Posuzovaná ústavní stížnost naznačeným kritériím z převážné míry nevyhovuje nejen proto, že řízení, proti němuž stěžovatel v různých směrech brojí, dosud probíhá, ale především proto, že stěžovatel dosud nevyužil všechny procesní prostředky obrany.
Vzhledem ke všem uvedeným okolnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 3. června 2003 Vojtěch Cepl
předseda senátu