ECLI:CZ:US:2003:2.US.767.02
sp. zn. II. ÚS 767/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. července 2002, sp. zn. 13 To 221/2002, a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 4. března 2002, sp. zn. 6 T 180/2001, mimo ústní jednání dne 25. února 2003 soudcem zpravodajem JUDr. Vojtěchem Ceplem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona") a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. července 2001 (13 To 221/2002) a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 4. března 2002 (6 T 180/2001), jimiž byl uznán vinným pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst.1 tr. z., §148 odst.1, 2 tr. z. a trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst.,1 tr. z. a odsouzen za tyto trestné činy a dále za trestný čin vydírání podle §235 odst.1, 2 písm. c) tr. z. k souhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roků, k peněžitému trestu ve výměře 30.000,- Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody na šest měsíců pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, a k trestu propadnutí věci.
Stěžovatel tvrdil, že jmenované obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, na rovnost stran a na stíhání jen ze zákonného důvodu způsobem v zákoně upraveným [čl. 8 odst. 2, čl. 36, čl. 37 odst. 3 "Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina)]; podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označeného ústavně zaručeného práva - stručně shrnuto - došlo odsouzením stěžovatele v příkrém rozporu se zásadami trestního řízení (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), když skutkový stav, který obecné soudy zjistily a na základě kterého dospěly k závěru o vině stěžovatele, je ve značném rozporu s provedenými důkazy, resp. zcela odporuje jejich obsahu. Dále stěžovatel tvrdil, že obecné soudy provedené důkazy vyhodnotily v neprospěch stěžovatele a k důkazům svědčícím v jeho nevinu nepřihlédly, na základě těchto tvrzení stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí, jak shora jsou označena.
Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, který usnesením ze dne 16. ledna 2003 (7 Tdo 27/2003) zrušil rozhodnutí napadená ústavní stížností a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení.
Ve smyslu §35 a §75 zákona Ústavní soud nejdříve posoudil, zda jsou dány podmínky řízení, za kterých může ve věci jednat. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Tyto podmínky ve věci posuzované ústavní stížnosti ke dni jeho podání (§27 odst. 2 zákona) splněny nejsou.
Dovolací soud přezkoumal rozhodnutí napadená ústavní stížností a dospěl k závěru, že postup nalézacího soudu (zjištěný skutek byl nesprávně právně posouzen - trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny §176 odst. tr. z.) nebyl správný. Stěžovatel předložil pozměněnou kopii technického průkazu motorového vozidla opatřenou toliko jím podepsanou poznámkou, že kopie souhlasí s originálem, neověřenou příslušným subjektem, nelze proto ji pokládat za veřejnou listinu (§176 odst.1 tr. z.), takováto kopie není dostatečně věrohodným důkazem, že existuje listina, o jejíž kopii má jít.
Lze přisvědčit závěrům dovolacího soudu, vyplývajícím z odůvodnění rozhodnutí ze dne 16. ledna 2003 (7 Tdo 27/2003), že z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadené rozhodnutí odvolacího i nalézacího soudu zrušil v celém rozsahu, poněvadž vadnou část výroku o vině nebylo lze oddělit od ostatních (jednota skutku) a v důsledku zrušení výroku o vině bylo třeba zrušit celý výrok o trestu; jestliže totiž Nejvyšší soud ČR vydal rozhodnutí, kterým byla zrušena také všechna další obsahově navazující rozhodnutí a přikázal nalézacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265l odst.1 tr.ř.), jde v současné době o věc dosud pravomocně neskončenou.
Za této procesní situace je zřejmé, že projednání ústavní stížnosti brání nedostatek zákonných podmínek [§72 odst. 1 písm. a) zákona], a proto o takto podané ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. e) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 25. února 2003
Vojtěch Cepl
soudce zpravodaj