ECLI:CZ:US:2003:2.US.777.02
sp. zn. II. ÚS 777/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele R. Š., zastoupeného advokátem JUDr. T.K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 3. 2002, sp. zn. 2 T 26/2002, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2002, sp. zn. 9 To 338/2002, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem ze dne 13. 12. 2002, doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 12. 2002, domáhal zrušení rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze uvedených v záhlaví. Tvrdí, že uvedená rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 1 a čl. 90 Ústavy, čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z přiložených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 18. 3. 2002, sp. zn. 2 T 26/2002, uznal Obvodní soud pro Prahu 4 stěžovatele a spoluobžalovanou P. Š. vinnými trestným činem podvodu dle §250 odst. 1 a 2 trestního zákona ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona. Stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Rozhodl dále o náhradě škody. Stěžovatel i spoluobžalovaná se proti tomuto rozsudku odvolali. Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 11. 9. 2002, sp. zn. 9 To 338/2002, obě odvolání zamítl.
K dotazu Ústavního soudu právní zástupce stěžovatele přípisem ze dne 20. 1. 2003 sdělil, že v zastoupení stěžovatele podal proti usnesení odvolacího soudu současně s ústavní stížností i dovolání. Dne 5. 3. 2003 bylo dotazem u Obvodního soudu pro Prahu 4 ověřeno, že dovolání stěžovatele bylo dne 17. 2. 2003 spolu se spisem předloženo Nejvyššímu soudu.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Ze sdělení Ústavního soudu publikovaného pod č. 32/2003 Sb. plyne, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Také lhůta k podání ústavní stížnosti má být počítána od doručení tohoto rozhodnutí. Jinými slovy, Ústavní soud v uvedeném sdělení vyjádřil názor, že rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, je v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání až rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, bez ohledu na způsob jeho vyřízení.
S ohledem na výše uvedené, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh není přípustný. Posledním opravným prostředkem v projednávané věci totiž je dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, resp. rozhodnutí o něm. Projednávaná ústavní stížnost však směřuje proti rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze, jež rozhodnutími o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, v dané věci nejsou. Pokud by Ústavní soud v dané fázi ústavní stížnost věcně projednal, rozhodnutí o posledním opravném prostředku, tedy o dovolání, by jeho rozhodnutím zůstalo nedotčeno, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.
Shora uvedené sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb. bylo rozesláno 3. února 2003. Projednávaná ústavní stížnost byla odevzdána k poštovní přepravě před tímto datem. Ústavní soud proto musel posoudit použitelnost svého sdělení v daném případě s ohledem na princip předvídatelnosti. Stěžovatel podal současně s ústavní stížností i dovolání v dobré víře, s ohledem na dosavadní rozhodovací praxi Ústavního soudu, a nemohl následný vývoj názorů tohoto soudu vyjádřený ve sdělení č. 32/2003 Sb. předvídat. Ústavní soud přesto dospěl k závěru, že v daném případě lze pravidla svého rozhodování obsažená ve sdělení č. 32/2003 Sb. použít, a to vzhledem k tomu, že ústavní práva stěžovatele nejsou tímto postupem nijak dotčena. Nejvyšší soud o jeho dovolání dosud nerozhodl, a stěžovatel proto bude případně moci v budoucnu napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale i rozhodnutí obecných soudů mu předcházející.
Ústavní soud se ovšem zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 písm. zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§75 odst. 2 písm. a)] nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 §75 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm. b)]. Ústavní soud naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil.
S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen projednávaný návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2003 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj