ECLI:CZ:US:2003:2.US.784.02
sp. zn. II. ÚS 784/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou v právní věci stěžovatele Mgr. J. Š., zastoupeného advokátkou Mgr. M. G., o ústavní stížnosti proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - volbám do zastupitelstva Statutárního města Opavy, konaným ve dnech 1. a 2. listopadu 2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti ze dne 19. 12. 2002 stěžovatel uvádí, že byl členem volební strany Sdružení politického hnutí N.- R. M. dětem. Uvedená volební strana však ve volbách do zastupitelstva Statutárního města Opavy, jež se konaly ve dnech 1. a 2. listopadu 2002, nezískala potřebných 5 % hlasů z celkových přijatých hlasů k získání mandátu v zastupitelstvu, když dosažení této hranice chybělo jen 0,23 % hlasů. Uvedená volební strana podala v zákonné lhůtě návrh na určení neplatnosti voleb, jenž Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 23 C 128/2002, zamítl, a dále návrh na určení neplatnosti hlasování, který uvedený soud usnesením ze dne 29. 11. 2002, sp. zn. 23 C 127/2002, zamítl rovněž s tím, že navrhovatel neunesl důkazní břemeno, přestože ten navrhoval prokázání svých tvrzení svědeckými výpověďmi, které však soud nepřipustil. V řízení o neplatnosti voleb soud ale zjistil nedostatky v postupu okrskové volební komise č. 27, kdy tato označila za neplatné 35 volebních lístků, z nichž 3 nesprávně, avšak tato nezákonnost s ohledem na celkový počet přijatých hlasů ve vztahu k vyřazeným 78 hlasům nemohla ovlivnit dle soudu výsledky voleb.
Stěžovatel brojí proti postupu okrskové volební komise č. 27 a rovněž proti vyhlášeným výsledků voleb, přičemž tvrdí, že došlo k porušení čl. 21 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť jako kandidát zmíněné volební strany by v případě jejího úspěchu ve volbách s velkou pravděpodobností získal mandát v zastupitelstvu; jak vyplývá z rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 23 C 128/2002, jakož i ze svědeckých prohlášení R. L. a T. P. o praktikách volebních komisí v okrscích č. 27 a 57, došlo ke zkrácení stěžovatele na jeho volebních právech. Dále byl porušen čl. 21 odst. 4 Listiny, kdy jemu samotnému nebyly připočítány preference z neplatně vyřazených volebních hlasů, jichž bylo zjištěno jen krajským soudem 78, a to jen ve volebním okrsku č. 27; přitom se lze důvodně domnívat, že docházelo k obdobné chybě v dalších volebních okrscích, čemuž nasvědčují tvrzení některých členů volebních komisí. Dle stěžovatele byl porušen i čl. 22 Listiny, protože při sčítání hlasů a při vyhodnocování volebních lístků a hlášení o počtech preferenčních hlasů docházelo k častým záměnám volební strany č. 1 a strany stěžovatele - obě mají v názvu "nezávislí", a tak kandidátka s č. 1 byla zjevně zvýhodněna. Byl porušen také čl. 21 odst. 1 Listiny, neboť stěžovateli postupem okrskové volební komise č. 5 bylo - v rozporu s právem - znemožněno volit ve zmiňovaném okrsku, ačkoliv dle jeho trvalého pobytu tomu tak mělo být.
Vzhledem k těmto skutečnostem stěžovatel vytýká okrskové volební komisi č. 27 postup při posuzování hlasovacích lístků (jenž označuje za postup v rozporu s §41 zákona č. 491/2001 Sb.) a Magistrátu města Opavy pak vytýká vyhlášení voleb. Navrhuje proto, aby Ústavní soud v nálezu vyslovil, že postupem uvedené volební komise byla porušena jeho ústavně zaručená práva a že volby do zastupitelstva byly v rozporu s Ústavou ČR, Listinou a zákonem č. 491/2001 Sb., a aby dále zrušil vyhlášení výsledků předmětných voleb Magistrátem města Opavy, jakož i volby jako takové a vyhlášení výsledků voleb Českým statistickým úřadem. Konečně stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud přikázal Ministerstvu vnitra ČR vyhlásit opakované volby do zastupitelstva Statutárního města Opavy, a to do 30 dnů od doručení nálezu.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. To znamená, že toliko v případě, kdy návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně (§42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, když stěžovatel - před jejím podáním - vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); v opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není jen úkolem Ústavního soudu, nýbrž všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice (viz čl. 4 Ústavy ČR), kdy Ústavní soud představuje institucionální mechanismus, který nastupuje v případě selhání všech mechanismů ostatních.
Napadá-li stěžovatel ústavní stížností postup volebních orgánů, pak Ústavní soud poukazuje na ustanovení §60 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů, a ustanovení §200l odst. 1 o. s. ř. (ve znění platném do 31. 12. 2002), z nichž vyplývá, že stěžovateli nic nebránilo obrátit se na příslušný soud s návrhem na vydání rozhodnutí o neplatnosti hlasování, neplatnosti voleb nebo neplatnosti volby kandidáta, což lze považovat za zcela adekvátní prostředek ochrany jeho práv ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Pokud by měl stěžovatel za to, že následným pravomocným rozhodnutím soudu byla porušena jeho základní práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem, mohl proti tomuto rozhodnutí podat ústavní stížnost. Přitom je nezbytné, aby ústavní stížnost směřovala (především) proti rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; srov. Filip, J., Holländer, P., Šimíček V.: Zákon o Ústavním soudu, komentář, 1. vydání, C.H.Beck, 2001, str. 338), v posuzovaném případě tedy proti zmíněnému rozhodnutí příslušného soudu, byť by původně šlo o jiný zásah orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, neboť i v takovém případě musí být splněna podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem než ústavní stížností (srov. lit. shora, str. 295).
Kromě toho v případě jiného zásahu veřejné moci je Ústavní soud oprávněn postupovat jen v mezích §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu, tj. v prvé řadě zakázat příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval. Není však v jeho pravomoci "rušit volby" či "rušit vyhlášení výsledků voleb"; vydávání rozhodnutí v tomto smyslu je v pravomoci soudů obecných (viz výše). Stejně tak se vzhledem k citovanému ustanovení Ústavní soud necítí být oprávněn "přikazovat" Ministerstvu vnitra ČR, aby vyhlásilo opakované volby, když navíc vyhlášení opakovaných voleb je v kompetenci ministra vnitra (srov. §54 odst. 2 zákona č. 491/2001 Sb.); zbývá poznamenat, že proti postupu tohoto orgánu veřejné moci ústavní stížnost ani nesměřuje, což je nezbytnou podmínkou k eventuálnímu vyslovení zákazu ve smyslu citovaného ustanovení.
Z uvedených důvodů je třeba ústavní stížnost pokládat za návrh, který je ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, a současně za návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Proto soudci zpravodaji nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) a e) citovaného zákona odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2003
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu