ECLI:CZ:US:2003:2.US.8.02
sp. zn. II. ÚS 8/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. J.B. a R. M. B., zastoupených JUDr. V. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. května 2001, sp. zn. 18 Co 247/2001, a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 12. června 2000, sp. zn. 13 C 118/99, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, mimo ústní jednání dne 4. února 2003 soudcem zpravodajem JUDr. Vojtěchem Ceplem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou nikoli včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona") dne 5. ledna 2001, nicméně co do dalších formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé pravomocný rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. května 2001 (18 Co 247/2001) a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 12. června 2000 [(13 C 118/99-71) ve znění opravného usnesení ze dne 13. července 2000 (13C 118/99-79), doplňujícího rozsudku ze dne 11. prosince 2000 (13C 118/99-85), a opravného usnesení ze dne 26. března 2001 (13C 118/99-94)], kterými uložil stěžovatelům povinnost zaplatit 23.198,20 Kč s příslušenstvím.
Stěžovatelé tvrdili, že jmenované obecné soudy svými rozhodnutími porušily jejich ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 36 odst. 1, odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2, Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označeného ústavně zaručeného práva - stručně shrnuto - došlo tím, že obecné soudy shodně uložily stěžovatelům zaplatit požadovanou dlužnou částku žalobci, a. s. V. a k., za předmětnou dobu, po kterou nemovitost vlastnili, když vycházely z neúplného skutkového stavu, nelegitimním způsobem vykládaly právní předpis a nerespektovaly nižší obecně závazné předpisy.
Stěžovatelé dále tvrdili, že rozhodnutí trpí formálními vadami, kdy napadené rozhodnutí, a to zejména odvolacího soudu, je jednostranně zaměřené, zcela nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné, dále poukazovali na nedostatky v řízení před obecnými soudy (stěžovatelům byla odňata možnost osobně jednat před odvolacím soudem, tentýž soud nepřipustil právnímu zástupci stěžovatelů vyúčtovat náklady řízení, nalézací soud rozhodl bez výslechu svědků, atd.) a dle jejich názoru jim byla uložena povinnost zaplatit dlužnou částku neoprávněně. Stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud rozhodnutí napadená ústavní stížností zrušil a odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Stěžovatelé proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu podali sice dovolání, v němž vytýkali odvolacímu soudu, že shodně jako před ním soud prvního stupně rovněž vycházel z neúplného skutkového stavu a nelegitimním způsobem vykládal právní předpis, nerespektoval nižší obecně závazné předpisy a posléze jednal v rozporu s ustanoveními Listiny a navrhli, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud ČR dovolání usnesením ze dne 24. října 2001 (33 Odo 624/2001-115) odmítl jako opožděné, neboť dovolání je nutné posuzovat dle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedou zákonem č. 30/2000 Sb. (srov. Část dvanáctou, Hlavu I. přechodná a závěrečná ustanovení, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb.).
Rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž ústavní stížnost směřuje, dle zjištění Ústavního soudu ( č.l. 7) bylo právnímu zástupci stěžovatelů doručeno 18. června 2001; ústavní stížnost byla svěřena (podle podacího razítka) poště k přepravě dne 5. ledna 2002.
Vycházeje ze skutečnosti vpředu konstatovaných posoudil Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů jako nepřípustnou, neboť
a) opožděným podáním procesního prostředku, který jinak zákon k ochraně práva poskytuje (v daném případě dovolání), stěžovatelé sami svým jednáním způsobili, že rozhodnutí soudu nižšího stupně nebylo (nemohlo být) přezkoumáno soudem instančně nadřízeným, což z hlediska zákonných podmínek zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona),
b) zákonem stanovenou lhůtu k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 2 a 1 zákona) nelze za daných okolností odvíjet od doručení odmítavého rozhodnutí dovolacího soudu, a to tím spíše, jestliže dovolací soud ve věci z důvodu sub. a) meritorně nerozhodoval; ústavní stížnost podaná tak proti rozhodnutí odvolacího soudu, doručeného dne 18. června 2001, je proto podána opožděně [jiný výklad by znamenal nahrazovat rozhodovací činnost obecného (dovolacího) soudu rozhodnutím Ústavního soudu, což z hlediska zásad ústavního soudnictví a pod aspektem ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu je vyloučeno].
Z důvodů takto vyložených byla ústavní stížnost stěžovatelů posouzena jednak jako nepřípustná (§75 odst. 1 zákona), jednak jako opožděná (pro absenci meritorního rozhodnutí dovolacího soudu (§72 odst. 2 zákona); o takto podané ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. b), e) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé, když pro odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí nebyly shledány ani věcné ani zákonné důvody.
.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 4. února 2003 Vojtěch Cepl
soudce zpravodaj