ECLI:CZ:US:2003:2.US.80.03
sp. zn. II. ÚS 80/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci stěžovatele Ing. I. Š., zastoupeného advokátem Mgr. P. Š., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 22 Ca 394/2001, rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 26. 9. 2001, č.j. 6031/110/2000, a rozhodnutí Finančního úřadu v Šumperku ze dne 9. 12. 1996, č.j. FÚ/49777 a 57500/931/96-Kou, a ze dne 19. 7. 1996, č.j. FÚ/40912/920/ 96-Hni, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Finančního ředitelství v Ostravě a Finančního úřadu v Šumperku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 22 Ca 394/2001, jakož i rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 26. 9. 2001, č.j. 6031/110/2000, a rozhodnutí Finančního úřadu v Šumperku ze dne 9. 12. 1996, č.j. FÚ/49777 a 57500/931/96-Kou, a rovněž i rozhodnutí téhož úřadu ze dne 19. 7. 1996, č.j. FÚ/40912/920/96-Hni, neboť má za to, že uvedená rozhodnutí porušují jeho práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak vyplynulo z příslušného správního a soudního spisu, rozhodnutím Finančního úřadu v Šumperku ze dne 19. 7. 1996, č.j. FÚ/40912/920/96-Hni (dodatečný platební výměr č. 960006081) byla stěžovateli doměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 1993 ve výši 4,986.125,-- Kč. Toto rozhodnutí bylo k odvolání stěžovatele změněno rozhodnutím téhož úřadu ze dne 9. 12. 1996, č.j. FÚ/49777 a 57500/931/96-Kou, tak, že doměřená daň činí 4,583.805,-- Kč. Proti němu podal stěžovatel odvolání, které však Finanční ředitelství v Ostravě rozhodnutím 24. 10. 1997, č.j. FŘ 1304/110/1997/Šv., zamítlo. Stěžovatel požádal Ministerstvo financí o přezkoumání uvedeného rozhodnutí, to však jeho žádost rozhodnutím ze dne 28. 2. 2000, č.j. 391/85 301/98, zamítlo; současně je napadl správní žalobou, které Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 8. 2000, č.j. 22 Ca 5/98-31, vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Finančnímu ředitelství v Ostravě k dalšímu řízení.
Následně uvedený finanční orgán vydal projednávanou ústavní stížností napadené rozhodnutí ze dne 26. 9. 2001, č.j. 6031/110/2000, kterým bylo odvolání stěžovatele zamítnuto. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplynulo, že příjmy v částce 9,900.000,-- Kč, které stěžovatel obdržel ve zdaňovacím období 1993 a které takto sám označil jako příjmy získané ve zdaňovacím období roku 1993 v podobě úvěru od společnosti L., spol. s r. o., získal v souvislosti se svou podnikatelskou činností (§7 odst. 1 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb.), a to z obchodní činnosti provozované společně s L. H., za účasti, resp. prostřednictvím firmy L., spol. s r. o. Finanční ředitelství se tak neztotožnilo s tvrzením stěžovatele, že tuto částku získal v podobě úvěru nebo půjčky, neboť tuto skutečnost stěžovatel neprokázal. V odvolání sice předložil nové důkazní prostředky (čestné prohlášení Ing. P. J. ze dne 14. 5. 1997 a plnou moc zmocnitele N. R. na zmocněnce Ing. P. J.). Z obsahu prvně uvedené listiny dle názoru finančního ředitelství vyplývá, že L. Holý byl pro stěžovatele obchodním partnerem, byly mu známy poměry stěžovatele a z jeho iniciativy odvolatel (stěžovatel) docílil předmětných příjmů. Na základě přiloženého zplnomocnění však nebyl firmou L., spol. s r. o., poskytnut úvěr dle zmíněné smlouvy, když její uzavření svědek Ing. P. J. zcela popřel (jeho výpověď ze dne 15. 1. 2001) a nový jednatel výše uvedené společnosti N. R. o žádném úvěru či půjčce nevěděl, nikomu nic nepůjčil; o tom svědčí i skutečnost, že nemohl osobně dne 30. 3. 1994 za věřitele, společnost L., spol. s r. o., dát souhlas s převzetím dluhu ve shora uvedené výši na nového dlužníka, společnost W., s. r. o., protože jmenovaný N. R. jako jediný jednatel L., spol. s r. o., byl v době od 28. 12. 1996 (správně 1993) do r. 1996 ve vazbě. Dále finanční ředitelství uvedlo, že ke dni 10. 2. 1994 na nemovitostech dle LV 3482 (hotel Š., vč. stavební plochy), k jejichž pořízení a rekonstrukci byly deklarovaný úvěr či půjčka určeny, nevázne výše uvedený dluh. Dle finančního ředitelství tyto důkazy zastírají skutečný stav a tvrzení Ing. P. J. o řádném zaúčtování úvěru či půjčky ve společnosti L., spol. s r. o., je účelové. Finanční ředitelství má za dostatečně prokázané, že o příjmech, kterých stěžovatel docílil v příslušném období v souvislosti se svou podnikatelskou činností (§7 odst. 1 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb.) ve svém účetnictví (§23 odst. 9 zákona č. 586/1992 Sb.) účtoval zastřeně (§2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "daňový řád") ve formě příjmů neovlivňujících základ daně, a to pomocí deklarovaných "vlastních vkladů do podnikání". Je zřejmou skutečností, že měl příjem v částce 9.900.000,- Kč, který nepřiznal ke zdanění (§82 odst. 4 daňového řádu, ve znění platném pro rok 1993). Proto byly základ daně a celková daň u stěžovatele správcem daně stanoveny ve správné výši.
Proti výše zmíněnému rozhodnutí podal stěžovatel správní žalobou, tu však Krajský soud v Ostravě rozsudkem napadeným touto ústavní stížností zamítl. K námitce stěžovatele, že závěry žalovaného, Finančního ředitelství v Ostravě, nemají oporu v provedených důkazech, resp. že některé důkazní prostředky použité žalovaným nemohou obstát (§50 odst. 7, §31 odst. 2 a §2 odst. 3 daňového řádu), soud uvedl, že žalovanému nelze vytýkat porušení §50 odst. 6 daňového řádu, protože své rozhodnutí řádně a podrobně zdůvodnil. Z obsahu žaloby nevyplývá, že by stěžovatel žalovanému vytýkal, že se nevypořádal se všemi důvody, které uvedl ve svém odvolání. Nedošlo ani k porušení §31 odst. 2 a §2 odst. 2 daňového řádu, neboť žalovaný dbal, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji a vyhodnotil provedené důkazy, které byly pro rozhodnutí relevantní, podle zásady volného hodnocení důkazů. O této zásadě krajský soud v obecné rovině pojednává a poukazuje na §31 odst. 9 daňového řádu, dle kterého daňový subjekt musí prokázat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání nebo k jejichž průkazu byl vyzván správcem daně v průběhu daňového řízení. Pokud jím tvrzené skutečnosti neprokáže, znamená to, že neunesl důkazní břemeno, a nelze z toho dovodit, že by rozhodnutí správce daně bylo vydáno na základě neúplných skutkových zjištění. V průběhu daňového řízení provedl správce daně i žalovaný rozsáhlé dokazování a všechny provedené důkazy byly vyhodnoceny. Není opodstatněné tvrzení stěžovatele, že pokud chtěl žalovaný použít N. R. jako svědka, byl povinen provést jeho výslech dle daňového řádu. Dle soudu žalovaný nehodnotil výpověď svědka N. R., ale listinu, která obsahovala jeho vysvětlení učiněné před Policií ČR. Je ponecháno zcela na úvaze správce daně, jaké důkazy použije pro zjištění rozhodných skutečností. Závěr, k němuž žalovaný dospěl, má dle soudu oporu v provedeném dokazování a není v rozporu s pravidly logického myšlení. Provedené důkazy, kdy bylo použito takových prostředků, které předpokládá §31 odst. 4 daňového řádu, žalovaný vyhodnotil v mezích svého volného uvážení, přičemž nepřekročil jeho zákonný rámec. Rovněž námitku nerespektování právního názoru vysloveného v předchozím rozsudku (viz výše) soud odmítl, protože žalovaný doplnil dokazování výslechem svědka Ing. P. J. a poté vyhodnotil všechny důkazy s tím, že vyvrátil tvrzení stěžovatele a prokázal, že stěžovatel v roce 1993 dosáhl zatajeného příjmu v uvedené výši. Naopak nebylo prokázáno, že předmětná částka deklarovaná jako "vlastní vklad do podnikání" byla úvěrem poskytnutým firmou L., spol. s. r. o., jak stěžovatel tvrdil.
Stěžovatel také podal žádost (ze dne 26. 9. 2001) o přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě, Ministerstvo financí řízení o tomto mimořádném opravném prostředku podle §27 odst. 1 písm. h) ve spojení s §56a daňového řádu zastavilo (rozhodnutí ze dne 24. 1. 2003, č.j. 533/2 442/2003).
V posuzované ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že jeho věc byla soudem projednávána v "přechodném období", kdy nálezem Ústavního soudu č. 276/2001 Sb. bylo judikováno, že celá hlava pátá o. s. ř. je v rozporu s Ústavou ČR, a kdy ještě nenabyl účinnosti zákon č. 150/2002 Sb., jenž má dle stěžovatele upravovat projednávání správních žalob přelomovým způsobem. Soud si měl být vědom tohoto provizoria a nepostupovat při posuzování správních žalob přehnaně restriktivně s vědomím toho, že od 1. 1. 2003 bude soud povinen zkoumat nejen formální, ale i obsahovou správnost napadeného rozhodnutí. Dále stěžovatel poukazuje na porušení §250i o. s. ř., podle něhož mělo být soudní řízení přerušeno po dobu projednávání jím uplatněného mimořádného prostředku u Ministerstva financí. Rozhodnutí soudu je nezákonné, protože bylo zabráněno projednání žaloby podle předpisů zajišťujících soulad probíhajícího soudního řízení s Ústavou. Soud tak zkrátil stěžovatelovo práva na soudní ochranu. Stěžovatel dále uvádí, že došlo k porušení čl. 11 odst. 5 Listiny, neboť daň může být uložena ve výši a za podmínek stanovených příslušným zákonem a finanční orgány a soud stěžovateli odepřely možnost přezkoumání, zda podmínky pro uložení daně byly splněny, za situace, kdy tyto nezjistily řádně skutkový stav. Stěžovatel pak v obecné rovině poukazuje na to, jak je třeba chápat zásadu volného hodnocení důkazů, avšak z obsahu ústavní stížnosti nelze dovozovat, v čem konkrétně spatřuje porušení této zásady. Následně napadá skutečnost, že soud připustil použití listiny - podání vysvětlení N. R. dle §158 trestního řádu jako důkazu. Přitom správní orgán nehodnotil tento důkaz jako "listinu", nýbrž její obsah, jímž měla jednoznačně být výpověď jmenovaného. Finanční orgány se již nezabývaly tím, zda není účelné tento "důkaz" nahradit řádnou výpovědí podle daňového řádu. Takový přístup orgánů veřejné moci, odvolávající se na §31 odst. 4 daňového řádu, v podstatě umožňuje zcela vyloučit svědecké výpovědi jako důkazní prostředek, protože by je bylo možno "nahradit" pouze písemnými podáními, což představuje eliminaci práv vyplývajících z §16 odst. 4 daňového řádu a tedy rovněž ústavně zaručených práv daňových subjektů. Stěžovatel namítá, že se soud řádně nezabýval námitkou porušení §250j (odst. 3) o. s. ř.; krajský soud ve svém rozsudku č.j. 22 Ca 5/98-31 (ze dne 10. 8. 2000) konstatoval, že finanční orgán má zkoumat nejen to, že v roce 1993 s penězi disponoval, ale také, za jakých okolností, tj. jakou činností a za jaké období, tyto prostředky stěžovatel získal, což však finanční orgány nesplnily, neboť ani po doplnění dokazování výslechem svědka Ing. P. J. nelze dospět k vyřešení výše uvedené otázky a tvrzení finančních orgánů, že tyto prostředky získal z podnikatelské činnosti prováděné společně s L. H., není ničím podloženo, tedy až na samotné vykázání. Správní orgán se minimálně v této části rozhodnutí nechoval v intencích zásad správního uvážení, důkazní řízení doplnil pouze formálně a nesplnil požadavek soudu na doplnění řízení vyjádřený mimo jiné názorem soudu, že nelze ztotožnit pojem "disponovat s prostředky" s pojmem "mít příjem". Soud daný nedostatek honoroval a de facto tím popřel svůj dříve vyslovený názor. S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Stěžovatel současně - vzhledem k tomu, že neústavní postup měl mít příčinu v aplikaci §31 odst. 4 daňového řádu - navrhuje zrušení tohoto ustanovení.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků k ústavní stížnosti. Krajský soud v Ostravě uvedl, že je věcí Ústavního soudu z hlediska čl. 36 Listiny posoudit, zda krajský soud při svém rozhodování v říjnu 2002 nebyl již v plném rozsahu vázán tehdy platnou pátou částí o. s. ř. Pokud jde o namítané porušení čl. 11 odst. 5 Listiny, odkázal soud na odůvodnění svého rozhodnutí a upozornil, že se stěžovatel v podstatě domáhá jeho věcného přezkoumání. Ve vztahu k námitce, že se soud nezabýval otázkou porušení §250j odst. 3 o. s. ř., krajský soud uvedl, že důvody, proč tato námitka nebyla uznána, jsou uvedeny v předmětném rozsudku, a proto není třeba nic k tomu dodávat.
Finanční ředitelství v Ostravě uvedlo, že stěžovatel namítal jednak porušení §2 odst. 1 a §31 odst. 2 daňového řádu v důsledku toho, že finanční orgány nezjistily řádně skutkový stav, způsob hodnocení důkazů se vymyká mezím volného hodnocení důkazů a finanční orgány nepostupovaly v souladu s §250j odst. 3 o. s. ř. V tomto bodě finanční ředitelství odkázalo na své stanovisko k žalobě stěžovatele ze dne 18. 1. 2002, č.j. 7848/110/2001, a na odůvodnění napadeného rozsudku. Uvedené se týká i použití podání vysvětlení N. R. jako důkazu v daňovém řízení. Namítá-li stěžovatel porušení §250i o. s. ř., finanční ředitelství se necítí být k výkladu tohoto ustanovení kompetentní. Tvrzení stěžovatele, že mu daň nebyla uložena na základě zákona ve smyslu čl. 11 odst. 5 Listiny, odmítlo finanční ředitelství jako účelové a neodůvodněné, protože daň mu byla uložena na základě platných zákonů - daňového řádu a zákona č. 586/1992 Sb. ve vazbě s ústavním zákonem č. 212/1992 Sb., o soustavě daní. Stěžovatel má účelově "vytrhávat" skutečnosti zjištěné správcem daně z kontextu posouzení všech jednotlivých důkazů a následného hodnocení všech skutečností v souvislostech a opakovaně odkazovat na důkaz - podání vysvětlení N. R., který si správce daně opatřil v souladu se zákonem, když šetřil skutečnosti ve vazbě na účetnictví vedené u jiného daňového subjektu, firmy L., spol. s r. o. Přitom stěžovatel ponechává stranou skutečnost, že jmenovaný v době schválení převzetí dluhu (dne 30. 3. 1994) byl ve výkonu vazby. Námitku, že byl porušen §250j o. s. ř., protože nebyl respektován předchozí názor soudu, finanční ředitelství pokládá za nedůvodnou, neboť po doplnění dokazování bylo objasněno, jaký způsobem a ve kterém zdaňovacím období měl stěžovatel dosáhnout daných příjmů. Vzhledem k tomu, že nedošlo k porušení práv stěžovatele, navrhuje finanční ředitelství ústavní stížnost odmítnout.
Finanční úřad v Šumperku k ústavní stížnosti uvedl, že správce daně provedl rozsáhlé důkazní řízení, získané důkazy hodnotil zákonným způsobem. Přitom chránil zájem státu a dbal na zachování práv a právem chráněných zájmů daňového subjektu. Z daňového řízení pak vyplynulo, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno a neprokázal, že mu byl v příslušném zdaňovacím období poskytnut úvěr či půjčka ve shora zmíněné výši, přičemž správce daně tuto částku posoudil jako nezdaněný příjem podléhající dani z příjmů fyzických osob. Navrhuje proto, aby Ústavní soud návrh stěžovatele odmítl.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumáním skutkové stránky věci a po posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
V prvé řadě stěžovatel tvrdí, že na základě tehdejší právní úpravy správního soudnictví v občanském soudním řádu došlo k přezkumu žalobou napadeného správního rozhodnutí pouze z hlediska jeho formální, nikoliv obsahové správnosti, a to na rozdíl od právní nové (zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní). S tímto názorem se však Ústavní soud neztotožnil, neboť obecný soud tehdy nebyl oprávněn (povinen) přezkoumávat jen "formální správnost" správního rozhodnutí, nýbrž jeho zákonnost, jak vyžaduje čl. 36 odst. 2 Listiny a jak je tomu ostatně i podle právní úpravy nové (§71 odst. 1 písm. d), 75 odst. 2, §78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb.). V obecné rovině je třeba dodat, že zásadní rozdíl spočívá v možnosti přezkumu toho, zda správní orgán nepřekročil meze správního uvážení nebo toto uvážení nezneužil (§78 odst. 1 cit. zákona) a zda uložená výše trestu není zjevně nepřiměřená (§78 odst. 2 cit. zákona), a v možnosti soudu zopakovat nebo doplnit dokazování provedené správním orgánem (§77 odst. 2 cit. zákona).
V posuzované ústavní stížnosti jde (však) o otázku správnosti hodnocení důkazů ze strany finančních orgánů. Jak bylo v řadě dřívější rozhodnutí Ústavního soudu konstatováno, Ústavní soud není další instanci v systému všeobecného soudnictví a jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním zákonem (srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Tato zásada má význam i pro otázku hodnocení důkazů, neboť z ústavního principu nezávislosti soudu vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu lze považovat až takovou situaci, kdy v soudním rozhodování jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Pro daný případ výše uvedené závěry znamenají, že za protiústavní postup je možno považovat, pokud by finanční orgány vycházely ze skutkového stavu, jenž by byl v extrémním rozporu s vykonanými důkazy, a pokud by současně obecný soud nedostál svým ústavním a zákonným povinnostem, jež pro něj vyplývají z čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a z části páté, hlavy druhé o. s. ř.
V posuzovaném případě však pochybení tohoto druhu Ústavní soud nezjistil. Z napadeného rozsudku krajského soudu je zřejmé, že se uvedený soud příslušným žalobním důvodem, tj. otázkou hodnocení důkazů, zabýval, přičemž dospěl k tomu, že závěr žalovaného má oporu v provedeném dokazování a není v rozporu s pravidly logického myšlení. Zde je třeba doplnit, že hodnocení důkazů samozřejmě není věcí nějakého (libo)volného uvážení správního orgánu, ale naopak tento proces se ve své podstatě řídí striktními pravidly logiky, a pokud dojde k vybočení z těchto pravidel, nebudou skutkové (a následně i) právní závěry příslušného orgánu odpovídat provedeným důkazům, což nutně vede k nezákonnosti vydaného rozhodnutí. Jak lze dovodit z rozsudku krajského soudu, v tomto smyslu (m.j.) bylo žalobou napadené rozhodnutí finančního orgánu přezkoumáno, a nelze tedy přisvědčit názoru stěžovatele, že postup soudu byl v daném ohledu jen formální. Pokud jde o rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě, jež bylo předmětem soudního přezkumu, Ústavní soud zjistil, že v dané věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování, finanční orgány vyhodnotily důkazy v souladu s §2 odst. 3 daňového řádu, přičemž jejich závěry nejsou ve zjevném rozporu s těmito provedenými důkazy, a tak mu z hlediska ústavnosti nelze nic vytknout.
Stěžovatel dále namítá, že finanční orgány "nahradily" důkaz výslechem svědka N. R. listinou obsahující podání vysvětlení jmenovaným podle §158 trestního řádu, v důsledku čehož došlo ke zkrácení jeho procesních práv. V obecné rovině je třeba souhlasit se stěžovatelem, že není možné důkaz výslechem svědka účelově nahrazovat důkazy listinnými, avšak v posuzované věci o takový případ účelového a svévolného jednání nejde, neboť finanční úřady provedly rozsáhlé dokazování, z něhož vyplynulo, že nikoliv uvedená osoba, ale osoby jiné měly hrát ve věci údajného úvěru či půjčky rozhodující roli, a tak z ničeho nelze dovozovat, že by obsahem listiny byly nepravdivé údaje; ostatně ani stěžovatel v daňovém řízení výslech tohoto svědka jako důkaz nenavrhoval či údaje v předmětné listině obsažené nezpochybňoval.
K námitce porušení čl. 11 odst. 5 Listiny Ústavní soud odkazuje stěžovatele na svou konstantní judikaturu, podle níž je nutno uvedené ustanovení interpretovat tak, že pouze zákon (a nikoli tedy právní předpis nižší síly) může založit daňovou povinnost a že i vyměření a vybírání daní musí být svěřeno zákonné úpravě také. Proto Ústavní soud nepovažuje ani tuto námitku za opodstatněnou.
Stěžovatel konečně namítá porušení §250i a §250j odst. 3 o. s. ř. Pokud jde o posledně uvedené ustanovení, řešení otázek vzniklých v souvislosti s ním není věcí Ústavního soudu, ale soudů obecných, protože jen tyto mohou posoudit, zda (či do jaké míry) respektoval správní orgán jejich názor vyslovený v předchozím rozhodnutí. Ústavní soud rovněž nepřisvědčuje stěžovateli ohledně údajného porušení §250i o. s. ř., protože toto ustanovení nepřikazuje obecnému soudu za každých okolností řízení přerušovat. Jeho smyslem je umožnit nápravu (eventuelně) vadného rozhodnutí relativně rychlejším způsobem, tj. ve správní linii; té však v posuzovaném případě nebylo třeba. Je třeba vzít také v úvahu, že pokud jde o právo na soudní ochranu, postupem soudu v daném bodě stěžovatel nebyl zkrácen.
S ohledem takto vyložené důvody nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Protože Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu podaného podle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu, tzn. do návrhu na zrušení ustanovení §31 odst. 4 daňového řádu. Návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení totiž představuje ve vztahu k ústavní stížnosti návrh akcesorický, takže za situace, kdy Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, sdílí osud ústavní stížnosti rovněž návrh na zrušení citovaného ustanovení zákona (viz např. usnesení ze dne 3. 10. 1995, sp. zn. III. ÚS 101/95, publ. in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, usn. č. 22).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2003
Vojtěch Cepl
předseda senátu