ECLI:CZ:US:2003:2.US.85.03
sp. zn. II. ÚS 85/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci stěžovatele V. T., zastoupeného advokátem Mgr. V. K., o ústavní stížnosti proti sdělení Vězeňské služby České republiky, Vazební věznice Ministerstva spravedlnosti České republiky v Ostravě, o nepropuštění stěžovatele na svobodu a jeho převedení do výkonu trestu odnětí svobody, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel napadl ústavní stížností ze dne 5. 2. 2003 v záhlaví uvedené sdělení Vězeňské služby ČR. Tvrdí, že jím došlo k porušení čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené "opatření" Vězeňské služby ČR o převedení stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody a současně Vězeňské službě ČR přikázal propustit stěžovatele na svobodu.
Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2001, čj. 33 T 13/97-648, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 5. 2001, čj. 3 To 53/2001-691, uznán vinným trestným činem podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, 4 tr. zák. Za uvedený trestný čin a další sbíhající se trestné činy byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce šesti let, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou. Výkon trestu však nenastoupil, neboť byl dne 14. 5. 2002 zadržen při dalším trestném činu a usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 16. 5. 2002, čj. 10 Nt 662/2002-19, byl vzat do vazby. V rámci tohoto trestního řízení byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 3. 7. 2002, čj. 3 T 80/2002-82, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 8. 2002, čj. 5 To 333/2002-107, uznán vinným trestným činem podvodu dílem dokonaným, dílem nedokonaným podle ustanovení §250 odst. 1, 2, §8 odst. 1 tr. zák., a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců nepodmíněně. Pro výkon trestu byl zařazen do věznice s ostrahou.
Stěžovatel nastoupil trest uložený v rámci řízení vedeného pod sp. zn. 3 T 80/2002 dne 22. 8. 2002. Stěžovatel v uvedeném řízení podal ve věci dovolání. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 11. 12. 2002, čj. 7 Tdo 954/2002-I., usnesení Krajského soudu ze dne 21. 8. 2002, čj. 5 To 333/2002-107, a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 3. 7. 2002, čj. 3 T 80/2002-82, zrušil a přikázal, aby věc byla v potřebném rozsahu znovu projednána a rozhodnuta. Dále usnesením z téhož dne (11. 12. 2002), čj. 7 Tdo 954/2002-II., rozhodl, že se stěžovatel nebere do vazby s odůvodněním, že u stěžovatele byl nařízen výkon dalších trestů, a to rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2001, čj. 33 T 13/97-648, (šest let odnětí svobody nepodmíněně) a rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 71 T 301/2001. Na základě uvedeného usnesení vydal Nejvyšší soud ČR Vazební věznici v Ostravě příkaz k propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 3 T 80/2002, v trvání osmnácti měsíců a k jeho okamžitému převedení k výkonu trestů odnětí svobody uloženému rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2001, čj. 33 T 13/97-648, a rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 71 T 301/2001. Stěžovatel napadl ústavní stížností sdělení Vězeňské služby ČR ze dne 13. 12. 2002, v němž se uvádí, že byl dne 11. 12. 2002 na příkaz Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 7 Tdo 954/2002, propuštěn z trestu odnětí svobody uloženého Okresním soudem v Karviné v řízení vedeném pod sp. zn. 3 T 80/2002 a převeden do trestů Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 33 T 13/97, v délce šest let a Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 71 T 301/2001, v délce dvaceti měsíců.
Stěžovatel označuje napadený přípis Vězeňské služby ČR za "opatření", na jehož základě údajně byl propuštěn z výkonu trestu uloženého zrušeným rozsudkem a převeden do výkonu dalšího pravomocně uloženého trestu odnětí svobody. V petitu své ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud při svém rozhodování vázán, pak navrhuje, aby Ústavní soud zrušil toto opatření a nařídil jeho propuštění na svobodu.
Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Zaměřil se zejména na posouzení otázky její opodstatněnosti. Předmětem řízení o ústavní stížnosti je ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu pravomocné rozhodnutí, opatření nebo jiný zásah orgánu veřejné moci způsobilý porušit ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelů. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu není podstatné, jak je určitý akt označen, ale zda svým obsahem může zasáhnout do ústavně zaručených práv. Ústavní soud proto v souladu s tím řešil otázku, zda je napadené sdělení Vězeňské služby ČR aktem způsobilým zasáhnout do sféry ústavně zaručených práv stěžovatele.
Ze spisového materiálu vyplývá, že rozhodnutími, na jejichž základě stěžovatel nebyl propuštěn na svobodu, nýbrž převeden do výkonu dalšího trestu odnětí svobody uloženého pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2001, čj. 33 T 13/97-648, jsou usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2002, sp.zn. 7 Tdo 954/2002-I. a sp.zn. 7 Tdo 954/2002-II., a zejména pak příkaz Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 7 Tdo 954/2002. Tato rozhodnutí však nebyla projednávanou ústavní stížností napadena. Vězeňská služba ČR v napadeném sdělení stěžovateli pouze oznámila důsledky rozhodnutí dovolacího soudu týkající se výkonu stěžovatelových dalších trestů odnětí svobody. Z uvedeného je zřejmé, že napadené sdělení způsobilé zasáhnout do právních poměrů stěžovatele nebylo a nemohlo samo o sobě porušit žádné z jeho tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod. Podaná ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout návrh jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 8. července 2003 Vojtěch Cepl předseda senátu