ECLI:CZ:US:2003:2.US.92.03
sp. zn. II. ÚS 92/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. A. P. ve věci ústavní stížnosti družstva S., k. d., zastoupené Z. P., předsedkyní představenstva a H. B., členkou představenstva, právně zastoupené JUDr. J. V., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4.prosince 2002, č.j. 30 Ca 399/2001-37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4.12.2002, č.j. 30 Ca 399/2001-37, kterým tento soud zrušil na základě opravného prostředku I. . rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu Jihlava (dříve Okresního úřadu Jihlava, referátu okresního pozemkového úřadu), ze dne 29.5.2001, č.j. PÚ-1/10/7/91-201/3, ohledně výroků označených jako A) I., B) a věc vrátil označenému pozemkovému úřadu v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Podle přesvědčení stěžovatele došlo předmětným rozsudkem Krajského soudu v Brně ke zkrácení jeho práv ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina").
Ke skutkové stránce věci stěžovatel uvádí, že rozhodnutím Okresního úřadu v Jihlavě, referátu okresního pozemkového úřadu ze dne 29.5.2001, č.j. PÚ-1/10/7/91-201/3, bylo podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických práv k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), rozhodnuto mimo jiné tak, že navrhovatelka I. S. není vlastníkem nemovitosti specifikované ve výroku rozhodnutí označeném jako A) I., a že se zřizuje věcné břemeno specifikované ve výroku rozhodnutí označeném jako B).
Ostatní výroky rozhodnutí pozemkového úřadu nenapadené opravným prostředkem nabyly právní moci.
Stěžovatel zdůrazňuje, že nesouhlasí s rozhodnutím Krajského soudu v Brně, pokud tento soud zrušil rozhodnutí správního orgánu o zřízení věcného břemene chůze a jízdy pro vlastníka stavby domu k pozemku v katastrálním území Brtnice. Zrušení věcného břemene soud zdůvodnil tak, že se jedná o otázku závisející na rozhodnutí ve věci samé, které zatím nelze akceptovat. Ve smyslu ustanovení §9 odst. 5 zákona o půdě může pozemkový úřad zřídit na převáděné nemovitosti věcné břemeno, když takto může postupovat pouze současně s převodem nemovitosti, nikoliv následně, případně samostatným rozhodnutím. Podle názoru stěžovatele tím, že soud v předmětné věci zrušil pouze část rozhodnutí pozemkového úřadu, týkající se vydání domu a zřízení věcného břemene bez zrušení výroku o vydání příslušného pozemku, zabránil fakticky tomu, aby pozemkový úřad mohl znovu zřídit věcné břemeno rozhodne-li o tom, že se dům stojící na tomto pozemku nevydává.
Skutkově se má restituční věc tak, uvádí stěžovatel, že I. S. žádá vydání jen jedné části objektu, když další části, které stěžovatel považuje za přístavby, by měly zůstat ve vlastnictví stěžovatele. Stěžovatel zdůrazňuje, že převážná část objektu (včetně přístaveb a nádvoří) je situována na pozemku, takže stěžovatel nezbytně potřebuje zajistit právo přístupu ke svým nemovitostem.
Současně stěžovatel navrhuje odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Z napadaného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4.12.2002, č.j. 30 Ca 399/2001-37, se zjišťuje, že rozhodnutí Okresního úřadu Jihlava, referátu okresního pozemkového úřadu ze dne 29.5.2001, č.j. PÚ-1/10/7/91-201/3, se ohledně výroků označených jako A) I., B) zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení.
Z odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4.12.2002, č.j. 30 Ca 399/2001-37, vyplývá, že pozemkový úřad rozhodl tak, že I. S. není vlastnicí domu na stavební parcele v kat. území Brtnice z toho důvodu, že původní stavba byla později půdorysně rozšířena přístavbami tak, že vznikl jeden provozně propojený celek. Stavbu proto nelze vydat pro překážku uvedenou v ustanovení §11 odst. 4 zákona o půdě. Stavba údajně ztratila svůj původní stavebně technický charakter, neboť změna prvků dlouhodobé životnosti činí ve všech případech více než 1/3 jejich objemu. Splněna byla i další podmínka uvedená v ustanovení §11 odst. 4 zákona o půdě, tj. ztráta účelu, kterému stavba původně sloužila.
Na žádost stěžovatele rozhodl správní orgán o zřízení věcného břemene chůze a jízdy pro vlastníka stavby domu k pozemku v katastrálním území Brtnice. Věcným břemenem byl zatížen celý pozemek, neboť je z větší části zastavěn stavbou domu, když zbývající část pozemku tvoří přístupová cesta a manipulační plocha.
Krajský soud se neztotožnil jak s právním, tak i se skutkovým posouzením restituční věci a konstatoval, že opravným prostředkem napadené správní rozhodnutí je částečně nepřezkoumatelné i pro nedostatek důvodů. Zdůraznil, že v řízení před pozemkovým úřadem nebyla dosud jednoznačně vyřešena otázka, zda stavba je jednou věci či nikoli.
V případě zřízeného věcného břemene se podle názoru krajského soudu jedná o otázku, která závisí na rozhodnutí ve věci samé, tj. zda bude či nebude vydána předmětná nemovitost. Za této situace proto nemohl akceptovat ani tento výrok.
Ústavní stížnost není přípustná.
Jak vyplývá ze shora uvedených skutečností, v předmětném restitučním sporu byly napadeným rozsudkem zrušeny výroky pozemkového úřadu, označené jako A) I., B), když v tomto rozsahu byla věc vrácena k dalšímu řízení. Ostatní výroky rozhodnutí pozemkového úřadu nebyly předmětem řízení o opravném prostředku před krajským soudem a nabyly právní moci. Stěžovatel se však cítí být dotčen na svých základních právech, především na svém vlastnickém právu, rozsudkem krajského soudu, jímž byly zrušeny shora označené výroky rozhodnutí předmětného pozemkového úřadu.
Soudce zpravodaj nejprve zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje formální náležitosti a podmínky pro její projednání, ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")
Z ustanovení §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. vyplývá, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba za splnění tam uvedených podmínek. Pokud stěžovatel ústavní stížností napadá rozsudek Krajského soudu v Brně je nezbytné, aby ve vztahu k předmětu ústavní stížnosti šlo o rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovatele poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.). Z hlediska řízení o ústavní stížnosti nemůže tedy stěžovatel napadat rozsudek obecného soudu, kterým bylo rozhodnuto o zrušení opravným prostředkem napadených výroků správního orgánu, neboť se nejedná o konečné rozhodnutí ve věci.
Nelze rovněž přisvědčit námitkám stěžovatele, že příslušný pozemkový úřad již nemůže za daného stavu věci rozhodnout o věcném břemenu podle §9 odst. 5 zákona o půdě ohledně pozemku v katastrálním území Brtnice, a to samostatným rozhodnutím. V tomto směru odkazuje soudce zpravodaj na nález Ústavního soudu ze dne 11.3.1998, sp. zn. Pl ÚS 41/97, uveřejněný pod č. 37 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 10, ročník 1998 - I. díl, C.H.BECK, str. 239 a následující, který vychází rovněž ze stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR (R 16/1996).
Za této situace soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl, podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., neboť ústavní stížnost je nepřípustná.
Protože soudce zpravodaj odmítl ústavní stížnost, nelze vyhovět ani návrhu stěžovatele na odklad výkonu napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 2. června 2003