ECLI:CZ:US:2003:3.US.111.03
sp. zn. III. ÚS 111/03
Usnesení
III. ÚS 111/03
Ústavní soud rozhodl dne 16. října 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. P., zastoupené JUDr. B. M., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2002, čj. 22 Co 428/2002-318, a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 21. května 2002, čj. 4 C 135/92-303, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], stěžovatelka brojí proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2002, čj. 22 Co 428/2002-318, jakož i jemu předcházejícímu usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 21. května 2002, čj. 4 C 135/92-303, když tvrdí, že postupem obecných soudů byla krácena na svých právech garantovaných jí čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak Ústavní soud z příslušného soudního spisu zjistil, ústavní stížností napadeným usnesením okresnímu soudu bylo znalci, Vysokému učení technickému v Brně, za podaný znalecký posudek v řízení o vydání věci, resp. o zaplacení 1,485.291,- Kč, vedeném mezi stěžovatelkou a žalovaným - Okresním bytovým podnikem, s. p., v likvidaci, přiznáno znalečné v celkové výši 5.214,60,- Kč [tato částka se skládala z odměny za 4 hod. práce po 100,- Kč, zvýšení odměny podle §15a vyhlášky č. 37/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve výši 610,- Kč a náhrady hotových výdajů ve výši 3.956,30 Kč + 5 % DPH (tj. 248,30 Kč)]. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, ve kterém namítala, že je vadné a nepřezkoumatelné, protože se jednak týká právní věci, která byla pravomocně skončena, a dále z něj nelze zjistit, kterého znaleckého posudku se přiznání znalečného týká. Proto se lze dle stěžovatelky domnívat, že byl vypracován nějaký posudek, se kterým nebyla seznámena, a proto jí nebyla dána možnost se k tomuto důkaznímu prostředku vyjádřit. Dále stěžovatelka poukázala na to, že součet na jednotlivých řádcích neodpovídá přiznanému znalečnému.
Krajský soud o odvolání stěžovatelky rozhodl v záhlaví citovaným usnesením tak, že usnesení soudu I. stupně potvrdil. Své rozhodnutí zdůvodnil tím, že z obsahu spisu okresního soudu vyplynulo, že na základě usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 1. 12. 1997, čj.
4 C 135/92-113, byl vypracován Vysokým učením technickým v Brně, Ústavem soudního inženýrství, a to Ing. P. D., Ing. R. K. a Ing. L. W., znalecký posudek datovaný dnem 17. 5. 1999. Uvedení zpracovatelé pak byli předvoláni k ústnímu jednání u Okresního soudu v Kolíně, nařízenému na den 20. 7. 1999, aby stvrdili správnost zmíněného posudku a podali žádaná vysvětlení (§22 odst. 1 věta druhá vyhlášky č. 37/1967 Sb., v platném znění). Jmenovaní se k soudu řádně dostavili a podali požadovaná vysvětlení, čímž jim vznikl nárok na znalečné a náhradu cestovních a jiných výdajů v souladu s citovanou vyhláškou. Znalec znalečné likvidoval svým přípisem ze dne 23. 7. 1999 a celkové náklady na znalečné vyčíslil částkou 5.214,60 Kč, přičemž výše přiznané odměny respektuje charakter a složitost znaleckého úkonu; za situace, kdy znalecký posudek, jehož správnost předvolaní osvědčovali, byl podán znaleckým ústavem, odpovídá vyúčtované znalečné kritériím upraveným v ustanovení §15 cit. vyhlášky, stejně tak správně byla účtována náhrada nákladů v souvislosti se znaleckým úkonem. Pokud tedy soud předmětnou částku, jež je v souladu
s jemu zaslaným přesným vyúčtováním znalečného, znalci přiznal, rozhodl dle odvolacího soudu správně.
V posuzované stížnosti stěžovatelka namítá, že odvolací soud pouze zkontroloval součet částek uvedených v odvoláním napadeném usnesení, nezkontroloval však správnost jejich výpočtu, protože jinak by musel dospět k závěru, že na znalečném mělo být
přiznáno - vzhledem k nesprávnému výpočtu 5 % DPH z částky 3.956,30 Kč - o 50,50 Kč méně. Dále stěžovatelka poukazuje na to, že v odvolání napadala nepřezkoumatelnost předmětného usnesení s tím, že neobsahuje údaje, ze kterých by bylo možné určit, kterého znaleckého posudku se znalečné a náhrada hotových výdajů týkají, konkrétně chybí název znaleckého posudku a datum jeho vyhotovení. To je zřejmé i z toho, že odvolací soud nemohl odůvodnit své rozhodnutí bez spisu soudu prvního stupně; potřeboval jej totiž nejen k ověření údajů v prvostupňovém usnesení, ale zejména ke zjištění údajů, aby mohl dané usnesení posoudit, přičemž stěžovatelka opakovaně zdůrazňuje, že v něm chybí datum vypracování znaleckého posudku. Stěžovatelka má za to, že při stanovení znalečného nebylo postupováno objektivně, chybně byla určena jeho výše a v usnesení chybí údaje umožňující jeho přezkoumání, přičemž tyto nedostatky nebyly napraveny ani odvolacím soudem. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhuje, aby Ústavní soud napadená usnesení obecných soudů zrušil.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Praze k ústavní stížnosti. Uvedený účastník řízení pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona. Za opodstatněnou je třeba považovat takovou ústavní stížnost, jež směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelce nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Úvodem pokládá Ústavní soud za potřebné poznamenat, že pokud se stěžovatelka domnívá, že napadenými rozhodnutími mohlo být porušeno její ústavně zaručené právo dle
čl. 36 odst. 2 Listiny, pak toto ustanovení na posuzovaný případ vůbec nedopadá již jen z toho důvodu, že v něm nejde o rozhodnutí orgánu veřejné správy, nýbrž soudu. Kromě toho, že v ústavní stížnosti není relevantní odkaz na žádné ústavně zaručené právo, které mělo být napadenými rozhodnutími porušeno, tato neobsahuje ani námitky porušení "jednoduchého" práva, v němž se nějaké základní právo či svoboda promítá. Za této situace se jedná o pouhou polemiku se závěry obecných soudů, jež ovšem opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže. Jak totiž bylo v řadě předchozích rozhodnutí Ústavního soudu konstatováno, Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy).
Především však je třeba poukázat na skutečnost, že usnesením soudu I. stupně nebylo rozhodováno o právech a povinnostech stěžovatelky, nýbrž jím bylo přiznáno peněžité plnění ze strany státu třetí osobě - znalečné znalci Vysokému učení technickému v Brně, Ústavu soudního inženýrství. Je tedy zřejmé, že uvedenými rozhodnutími nemohla být stěžovatelka ve své hmotněprávní pozici (bezprostředně) dotčena; kvalitativně takovým rozhodnutím může být až rozhodnutí o povinnosti k náhradě nákladů řízení (§151 o. s. ř.), přičemž v dané věci bylo rozhodnuto o náhradě nákladů jen co do základu rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2002, čj. 22 Co 178/2001, 22 Co 179/2001-288, a samostatné usnesení o její výši patrně dosud, jak vyplývá ze soudního spisu, soudem I. stupně vydáno nebylo.
S ohledem na výše uvedené důvody nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona
o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 16. října 2003