ECLI:CZ:US:2003:3.US.13.03
sp. zn. III. ÚS 13/03
Usnesení
III. ÚS 13/03
Ústavní soud rozhodl dne 9. října 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové mimo ústní jednání ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. C. zastoupeného doc. JUDr. M. P., CSc., advokátem proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. října 2002, čj. 29 Odo 277/2002-146, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2002, čj. 7 Cmo 249/2001-104, a rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 27. ledna 1998, čj. 22 Cm 246/96-14, spojené s návrhem na zrušení §242 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 8. 1. 2003, podanou u Ústavního soudu dne 13. 1. 2003, tj. v zákonem stanovené lhůtě (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon") a doplněnou podáními ze dne 20. 2. 2003 a 3. 3. 2003, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť dle jeho názoru jimi měly být porušeny čl. 90 Ústavy a jeho základní právo dané čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zároveň navrhl ve smyslu §64 odst. 1 písmeno d) zákona zrušení ustanovení §242 obchodního zákoníku.
Z příslušného soudního spisu Krajského obchodního soudu v Praze, dnes Městského soudu v Praze, Ústavní soud zjistil, že dne 4. 10. 1996 byla tehdejšímu Krajskému obchodnímu soudu v Praze doručena žaloba stěžovatele proti Bytovému družstvu K.
v Praze na určení jeho členství v uvedeném družstvu. Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 1. 1998, čj. 22 Cm 246/96-14, však tuto žalobu zamítl. Vyšel přitom z toho, že uvedené bytové družstvo (vedle řady dalších) vzniklo rozdělením Bytového družstva Praha 2, jehož byl stěžovatel členem, přičemž na základě nájemní smlouvy užíval garáž ve vlastnictví tohoto družstva (tj. Bytového družstva Praha 2). V důsledku rozdělení pak přešla zmíněná garáž spolu s domem do vlastnictví žalovaného. Pokud stěžovatel tvrdil, že spolu s příslušnou nemovitostí přešlo na žalovaného rovněž členství stěžovatele, bylo dle soudu na stěžovateli, aby prokázal, že tomu tak bylo přímo ze zákona, což se mu nepodařilo, a tak vzhledem ke skutečnosti, že členství stěžovatele bylo dáno příslušným usnesením členské schůze v souladu s rozdělovacím klíčem - byť bez vazby na nebytové prostory - v některém jiném nově vzniklém družstvu, nikoliv však v žalovaném, bylo třeba žalobu zamítnout.
Na základě odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 3. 1999, čj.
7 Cmo 206/98-50, rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že se určuje, že žalobce je členem Bytového družstva K. v Praze. Uvedený soud dospěl k závěru, že při rozdělení Bytového družstva Praha 2 nebylo příslušným usnesením členské schůze v rozporu s §255 odst. 1 obchodního zákoníku žalobci určeno nástupnické družstvo. Proto vzhledem k citovanému ustanovení v souvislosti s §256 odst. 3 obchodního zákoníku a s přihlédnutím k zásadě uvedené v §255 odst. 1 věta poslední obchodního zákoníku nutno dovodit, že se žalobce stal členem žalovaného družstva, do jehož majetku přešla zmíněná garáž, kterou měl žalovaný, jako člen rozdělovaného družstva, v nájmu. Na základě dovolání žalovaného však Nejvyšší soud ČR dne 17. 1. 2001 rozsudkem čj. 29 Cdo 83/2000-74 rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K tomu uvedl, že z usnesení o zrušení Bytového družstva Praha 2 ze dne 2. 12. 1993 vyplývá rovněž rozdělení členů do jednotlivých nástupnických družstev, přičemž je brána v úvahu i situace, kdy nelze příslušné družstvo určit - v tomto případě se takový člen stane členem Domovního bytového družstva Praha 2. Závěry vrchního soudu tedy nejsou v souladu s provedeným dokazováním, a tak je nesprávné i právní posouzení věci. Dále Nejvyšší soud ČR uvedl, že se vrchní soud má zabývat usnesením ze dne 2. 12. 1993 a rozdělením majetku a členů původního družstva ve vztahu ke stěžovateli, případně i platností tohoto usnesení.
Následně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 1. 2002, čj.
7 Cmo 249/2001-104, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Přitom uvedl, že je vázán právním názorem dovolacího soudu v tom ohledu, že z usnesení Bytového družstva Praha 2 ze dne
2. 12. 1993 vyplývá rozdělení členů (vč. stěžovatele) do jednotlivých nástupnických družstev. Toto usnesení je třeba považovat za platné, neboť nebylo zjištěno podání žaloby podle §242 obchodního zákoníku na vyslovení jeho neplatnosti a v současné době je dané právo již prekludováno. Z uvedeného usnesení či jiných důkazů dle soudu nevyplývá, že by nástupnickým družstvem pro stěžovatele byl žalovaný. Stěžovatel tedy své tvrzení o tom, že je členem žalovaného družstva, neprokázal.
Tento rozsudek Vrchního soudu napadl stěžovatel dovoláním, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR dne 30. 10. 2002 usnesením čj. 29 Odo 277/2002-146 tak, že je odmítl. Žalobce požadoval připuštění dovolání k právním otázkám, zda je možno rozdělit bytové družstvo takovým způsobem, aby členství jeho člena nepřešlo na stejné družstvo, na které přejde byt nebo nebytový prostor, a zda lze považovat za splněný zákonný požadavek na provedení rozdělení družstva podle §255 odst. 1 věta třetí obchodního zákoníku, jestliže člen družstva by po rozdělení měl méně práv než před rozdělením. Nejvyšší soud ČR ale shledal dovolání nepřípustným, k čemuž uvedl, že předpokladem pro přípustnost dovolání podle
§239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, jestliže je v rozhodnutí řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v projednávané věci. Přitom musí jít o otázku, která dosud není řešena v rozhodovací praxi vyšších soudů (anebo v ní není řešena jednotně) a která není řešena ani v rozhodnutí nižšího soudu publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí, ani ve Stanovisku Nejvyššího soudu, popřípadě kdy napadené rozhodnutí řeší určitou právní otázku v rozporu s publikovanou judikaturou. Naplnění uvedených podmínek dovolací soud neshledal. Právní otázky předestřené dovolatelem k posouzení nejsou otázkami, na kterých by založil odvolací soud své rozhodnutí. V projednávané věci neřešil odvolací soud žádné otázky zásadního právního významu. Námitky, které dovolatel uplatňuje vůči usnesení o rozdělení právního předchůdce žalovaného družstva, mohl uplatnit v rámci žaloby na neplatnost tohoto usnesení podle §242 obchodního zákoníku. Této možnosti nevyužil; uvedenou otázku nelze zkoumat jako předběžnou otázku v jiném řízení.
Uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž namítal, že důvodem, proč jak Nejvyšší soud ČR, tak vrchní soud odmítly jeho návrh, byl názor, že měl podat žalobu na neplatnost usnesení rozdělovacího shromáždění delegátů a pokud tak neučinil, je třeba považovat toto rozhodnutí za platné. Tímto postupem však soudy podle navrhovatele aplikovaly jiné ustanovení zákona, které nemá souvislost s podanou žalobou. Dle stěžovatele se členové družstva nemohou dohodnout (usnést), že učiní právní úkon, který zákon nebo sama povaha právního vztahu, který má být tímto úkonem založen, změněn nebo ukončen, nedovoluje. V dané věci je třeba vycházet z principu, že v obsahu členského vztahu člena jako uživatele bytu nebo nebytového prostoru je i oprávnění tohoto člena příslušné předměty užívat, a tak při rozdělení družstva nelze zařadit jeho člena do jiného družstva, než kam byl zařazen předmět (objekt) jeho členského vztahu; jiný postup by v podstatě znamenal jednostranné zrušení tohoto vztahu družstvem. Pokud takový úkon družstvo učiní, jde o tak závažnou vadu, že způsobuje jeho absolutní neplatnost. Dále stěžovatel poznamenal, že žalobu podle §242 obchodního zákoníku nepodal, protože se
o konání rozdělovací schůze dozvěděl pozdě a neměl přístup k uvedenému usnesení. Kromě toho tzv. nástupnická družstva vznikla dříve, než došlo k rozdělení původního družstva. Dle názoru stěžovatele, pokud obecné soudy odmítly rozhodovat o žalobě na určení s tím, že měl podat žalobu jinou, došlo k odepření soudní ochrany. Současně stěžovatel navrhl zrušení
§242 obchodního zákoníku. Jeho aplikace totiž podle navrhovatele vede soudy k tomu, že
v případě, kdy není vůbec nebo včas podána žaloba proti usnesení shromáždění delegátů, je třeba považovat za platné i ty akty družstva, které odporují zákonu.
Ústavní stížnost byla doplněna vlastní rukou nepodepsaným podáním ze dne
20. 2. 2003, ve kterém se uvádí, že odkaz Nejvyššího soudu ČR na rozsudek ze dne
13. 1. 1999, sp. zn. 1 Odon 101/97 - vzhledem k absenci odkazu v tehdy platném ustanovení
§242 obchodního zákoníku na §131 cit. zákona - je nepatřičný a že argumentace principem právní jistoty je zjednodušující a nepřesná, neboť třetích osob se rozdělení členů do jednotlivých družstev netýká, naopak stěžovatel nemá jistotu, jakého nástupnického družstva je členem, a kromě toho je třeba trvat na dodržování zákona, přičemž právní úkony, tj. i rozdělovací usnesení, nesmí být v rozporu se zákonem. Dále byla ústavní stížnost doplněna podáním ze dne 3. 3. 2003, jež bylo podepsáno samotným stěžovatelem a které bylo v podstatě stejného obsahu, jako předchozí doplnění. Z toho lze soudit, že obě učinil přímo stěžovatel, přestože mu muselo být známo, že v řízení před Ústavním soudem má jednat prostřednictvím právního zástupce (§30 odst. 1 zákona).
Ústavní soud si pro účely posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR. Ten pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Nejdříve se Ústavní soud zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona. Za opodstatněnou je třeba považovat takovou ústavní stížnost, jež směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Úvodem Ústavní soud pokládá za nutné poukázat na svou konstantní judikaturu, jež vychází ze zásady, že Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy), a proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika vázána.
V souvislosti s výše uvedenou zásadou nelze přehlédnout skutečnost, že i když stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími mělo být porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy, ústavní stížnost postrádá jakoukoliv ústavněprávní argumentaci. Výjimku tvoří snad jen tvrzení stěžovatele, že mu obecné soudy "vlastně" odmítly poskytnout právní ochranu, když nerozhodly o jeho žalobě na určení. Z dalšího obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů.
Pokud jde o námitku neposkytnutí právní ochrany, tato je zjevně nedůvodná, neboť soud prvého stupně o žalobě stěžovatele zákonem stanoveným postupem rozhodl, stejně tak rozhodly odvolací i dovolací soud o navazujících podáních stěžovatele, příp. žalovaného. Další argumenty stěžovatele, týkající se interpretace a aplikace "jednoduchého práva", jsou jen opakování těch, kterými se již zabývaly obecné soudy a s nimiž se v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly, přičemž skutečnost, že stěžovatel s názorem obecných soudů nesouhlasí, vzhledem k výše uvedenému ještě nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti. Dle názoru Ústavního soudu lze z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvého a druhého stupně (jako celku) dovodit, z jakých důvodů bylo třeba žalobu stěžovatele zamítnout, přičemž tyto důvody jsou srozumitelně formulovány a není ani patrný jejich zjevný rozpor s pravidly logiky. Ústavní soud rovněž nezjistil, že by Nejvyšší soud ČR nepostupoval
v souladu s ustanovením §239 odst. 2 o. s. ř., když zvažoval všechny okolnosti přípustnosti dovolání a posoudil, zda v napadeném rozhodnutí jsou řešeny otázky zásadního právního významu. Své rozhodnutí náležitě a, podle názoru Ústavního soudu, přesvědčivě odůvodnil. Obecné soudy tedy postupovaly v souladu s příslušnými procesními předpisy, tedy ústavně konformním způsobem.
Závěrem je třeba uvést, že členství stěžovatele v žalovaném Bytovém družstvu K. v Praze by mohlo vzniknout přímo ze zákona nebo na základě usnesení členské schůze, obě možnosti však byly obecnými soudy postupně vyloučeny. Jejich závěry ostatně ani stěžovatelem zpochybňovány nebyly, když on sám netvrdil, že je členem Bytového družstva K. v Praze, ale vycházel z toho, že jím pro povahu věci měl být, přičemž předmětné usnesení o rozdělení, které stanovilo jeho členství v jiném družstvu, než v žalovaném, je třeba pokládat za (absolutně) neplatné. Dle názoru Ústavního soudu nelze vytýkat obecným soudům jejich stanovisko, že stěžovatel měl postupovat podle §242 obchodního zákoníku. Jednak tato skutečnost nebyla důvodem pro zamítnutí žaloby, jak se stěžovatel domníval, tím bylo to, že neprokázal své členství v žalovaném družstvu. Kromě toho je třeba vzít v úvahu, že rozhodování o členství v případě rozdělení družstva náleží členské schůzi (§255 odst. 1 obchodního zákoníku), přičemž soud může na návrh člena vyslovit pouze neplatnost příslušného usnesení o rozdělení (§242 obchodního zákoníku). Určení existence právního vztahu, jehož se stěžovatel předmětnou žalobou domáhal, je z povahy věci deklaratorní, a tak i kdyby obecné soudy dospěly k závěru, že usnesení o rozdělení je neplatné, nebylo by v jejich kompetenci nově založit dosud neexistující právní vztah, tj. členství stěžovatele v žalovaném družstvu. Proto, dle názoru Ústavního soudu, nikoliv žaloba na určení, nýbrž návrh podle posledně citovaného ustanovení byl odpovídajícím prostředkem ochrany práv stěžovatele; ten v příslušném řízení mohl uplatnit své současné námitky týkající se neplatnosti usnesení členské schůze o rozdělení, a pokud by neuspěl, mohl se obrátit na Ústavní soud a ve svém návrhu argumentovat mimo jiné tak, jak argumentuje v nyní posuzované ústavní stížnosti. Situace, ve které se stěžovatel nachází, není důsledkem postupu orgánů veřejné moci, ale samotného stěžovatele, jenž si dostatečně nestřežil svá práva.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Protože Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu podaného podle ustanovení §74 zákona, tzn. do návrhu na zrušení ustanovení §242 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení totiž představuje ve vztahu k ústavní stížnosti návrh akcesorický, takže za situace, kdy Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, osud dané ústavní stížnosti sdílí rovněž návrh na zrušení citovaného ustanovení zákona (viz např. usnesení ze dne 3. 10. 1995, sp. zn. III. ÚS 101/95, publ. in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 4, usn. č. 22, Praha 1996). Opačný výklad by totiž vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§64 odst. 1 a 2 zákona) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 9. října 2003