ECLI:CZ:US:2003:3.US.139.03
sp. zn. III. ÚS 139/03
Usnesení
III. ÚS 139/03
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky F., spol. s r. o, zastoupené JUDr. R. D., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. ledna 2003, čj. 7 Cmo 413/2000-261, a rozsudku Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 22. června 1999, čj. 24 Cm 98/94-175, mimo ústní jednání dne 28. srpna 2003 soudcem zpravodajem JUDr. Jiřím Muchou, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 10. 3. 2003 napadla stěžovatelka rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. ledna 2003, čj. 7 Cmo 413/2000-261, kterým byl (mj.) potvrzen rozsudek Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 22. června 1999, čj. 24 Cm 98/94-175. Posledně uvedeným rozhodnutím byla stěžovatelce (mj.) uložena povinnost zaplatit Fondu národního majetku České republiky (jakožto žalobci) částku 10,723.791,- Kč. Současně stěžovatelka danou ústavní stížností napadla i výše uvedený rozsudek Krajského obchodního soudu v Brně.
Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon").
Podle sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb., o postupu týkajícím se výkladu přípustnosti a lhůty k podání ústavní stížnosti při souběžném podání ústavní stížnosti a mimořádného opravného prostředku, s výjimkou obnovy řízení, platí, že napříště budou soudci a senáty Ústavního soudu vykládány přípustnost a lhůta k podávání ústavní stížnosti,
o které Ústavní soud rozhoduje podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, v případě jejího souběhu s mimořádnými opravnými prostředky s výjimkou obnovy řízení, takto:
1. Ústavní stížnost bude považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
2. Šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti počne běžet dnem doručení rozhodnutí
o mimořádném opravném prostředku, bez ohledu na způsob rozhodnutí o něm. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí.
Ze samotného obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka napadla v záhlaví uvedený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci dovoláním. Z výše uvedeného je zřejmé, že za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, nutno považovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání. Pokud stěžovatelka nevyčerpala poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje [§75 odst. 1 zákona], nemohla být její ústavní stížnost věcně projednána, neboť není - v souladu s označeným a citovaným sdělením Ústavního soudu - přípustná.
S ohledem na tyto skutečnosti byla ústavní stížnost Ústavním soudem posouzena jako nepřípustná dle §75 odst. 1 zákona, a proto ji bylo nutno, jak je patrno z výroku tohoto usnesení, odmítnout [§43 odst. 1 písm. e) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 28. srpna 2003