ECLI:CZ:US:2003:3.US.159.03
sp. zn. III. ÚS 159/03
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Jiřího Muchy, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele J. T., zastoupeného JUDr. M. R., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 11. 2002, čj. 23 C 237/2001-20, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 26. 3. 2003, domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 11. 2002, čj. 23 C 237/2001-20, kterým byla zamítnuta žaloba navrhovatele proti Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, a.s. o náhradu částky 400,- Kč.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, který si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že navrhovatel dne 30. 7. 2001 podal žalobu proti Dopravnímu podniku hl.m. Prahy, a.s. (dále jen "zaměstnavatel"), o úhradu částky 400,- Kč s úrokem. Žalobu navrhovatel odůvodňoval tím, že mu byla protiprávně krácena mzda o uvedenou částku za porušení pracovní kázně, ačkoliv zákoník práce podobné krácení (pokutu) neumožňuje. Obvodní soud pro Prahu 10 dne 5. 11. 2002 rozsudkem čj. 23 C 237/2001-20, žalobu zamítl. Rozsudek odůvodnil tím, že žalobce se nepochybně dne 17. 3. 2001 dopustil porušení pracovní kázně (neprovedl předepsanou kontrolu úplnosti provozních náležitostí a předepsaného vybavení autobusu a nehlásil zjištěnou závadu; rovněž vyplnil a podepsal za jiného řidiče tzv. zakázkový list). Zaměstnavatel následně zkrátil navrhovateli mzdu podle přílohy č. 2 k Pravidlům pro odměňování zaměstnanců DP-A o.z., které jsou přílohou kolektivní smlouvy platné u zaměstnavatele pro rok 2001.
Uvedený rozsudek napadl navrhovatel včas ústavní stížností. V ní namítal, že zákoník práce, ani jiný právní předpis neumožňují zaměstnavateli krátit zaměstnanci mzdu za porušení pracovní kázně. Zaměstnavatelem provedené krácení tedy bylo v rozporu s právními předpisy. Jednalo se vlastně o uložení pokuty, což zákoník práce neumožňuje. Zároveň mělo dojít postupem zaměstnavatele k porušení zásady stanovené §4a zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, podle kterého zaměstnanci mají právo na stejnou odměnu za stejnou práci a za práci stejné hodnoty. Byla-li navrhovateli uvedeným způsobem mzda krácena, byl za odvedenou práci odměněn v rozporu s tímto ustanovením. Jestliže soud k těmto okolnostem nepřihlédl, porušil tím základní právo navrhovatele, dané mu č. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (dále jen "Pakt"), čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhoval proto, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil.
Obvodní soud pro Prahu 10, jako účastník řízení, ve vyjádření, které si Ústavní soud vyžádal podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou kterou je ČR vázána.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal. Soud provedl navrhované důkazy, v souladu s ust. §132 občanského soudního řádu hodnotil každý z nich zvlášť a všechny ve vzájemné souvislosti a své rozhodnutí, podle názoru Ústavního soudu přesvědčivě, odůvodnil.
Ze spisového materiálu vyplývá, že navrhovatel pracoval u zaměstnavatele jako řidič autobusu. Dne 17. 3. 2001 nepochybně porušil své povinnosti, vyplývající z vnitřních předpisů zaměstnavatele. To ostatně ani sám navrhovatel nepopírá. Mzda navrhovatele byla stanovena hodinovým tarifem v tarifním stupni 5, podle §4 odst. 1 Pravidel pro odměňování zaměstnanců v DP-autobusy, o.z., které jsou přílohou kolektivní smlouvy platné pro rok 2001. Byla tedy stanovena v souladu s právními předpisy. Z ust. §3 odst. 1 uvedené kolektivní smlouvy vyplývá, že tato mzda se sice používá jako "jednosložková", avšak je v ní sloučen mzdový tarif a nadstavbové složky mzdy (osobní hodnocení, prémie). Podle ust. §111 a násl. zákoníku práce náleží zaměstnanci za vykonanou práci mzda, která nesmí být nižší, než minimální mzda. Podle §4 odst. 3 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, se mzda sjednává zpravidla v pracovní smlouvě nebo jiné smlouvě nebo v kolektivní smlouvě. Není-li mzda takto sjednána, rozhoduje o její výši zaměstnavatel. Musí se přitom řídit zákoníkem práce, zákonem a mzdě a jejich prováděcími předpisy. Takovým prováděcím předpisem je i kolektivní smlouva v těch částech, kde upravuje mzdové otázky a kde je pramenem práva. Ze spisového materiálu dále vyplývá, že mzda byla navrhovateli určena tzv. mzdovým výměrem uvedenou tarifní složkou, tedy jednostranným rozhodnutím zaměstnavatele. Je nepochybné že zaměstnavatel nemůže podle platného znění zákoníku práce udělovat zaměstnanci za porušení pracovní kázně "pokuty", jak na to poukazuje navrhovatel. Nelze mu však odepřít právo na snížení určité části mzdy zaměstnance která vyjadřuje jeho osobní přínos zaměstnavateli, kvalitu jeho práce, popř. i dodržování pracovní kázně (osobní ohodnocení, prémie). Jestliže tak zaměstnavatel v rámci stanoveném kolektivní smlouvou učinil, postupoval v souladu s právními předpisy a nelze proto Obvodnímu soudu pro Prahu 10 vyčítat, že takový postup akceptoval, neboť postupoval v intencích občanského soudního řádu i zákoníku práce a tedy ústavně konformním způsobem.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 11. 2002, čj. 23 C 237/2001-20, nebylo zasaženo do základních práv navrhovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána a nezbylo mu než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. července 2003
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu