ECLI:CZ:US:2003:3.US.161.03
sp. zn. III. ÚS 161/03
Usnesení
III. ÚS 161/03
Ústavní soud rozhodl dne 9. října 2003 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové, ve věci navrhovatelky V. S., zastoupené JUDr. PhDr. S. B., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. ledna 2003 sp. zn. 26 Cdo 450/2002 a Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2001 sp. zn. 39 Co 192/01, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka, která se domáhala zrušení výše označených rozhodnutí, odůvodnila ústavní stížnost tím, že se jimi cítí dotčena v právech zaručených čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Poukázala na průběh řízení, na situaci, v nímž se i s nezletilou dcerou octla poté, co jí byl znemožňován vstup do předmětného společného bytu, na snahu vyřešit svou bytovou situaci, která se stala jednáním žalovaného pro ni neúnosnou, a na dobu, po kterou řízení probíhalo, což s ohledem na rozhodnutí soudu po více než 6 letech mělo pro ni i negativní majetkové důsledky.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práv, kterých se stěžovatelka v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud ČR přezkoumal rozsudek soudu II. stupně dle §242 odst. 1 a 3 obč. soudního řádu, a to jeho měnící výrok ve věci samé a v odůvodnění svého rozhodnutí se vypořádal se všemi námitkami v dovolání uplatněnými tak vyčerpávajícím způsobem, že lze na toto odůvodnění v dalším odkázat. Je třeba dodat, že stěžovatelka ve svém návrhu nic konkrétního Nejvyššímu soudu ČR ani nevytýká, poukazuje pouze na řízení a rozhodnutí odvolacího soudu - namítá pochybení, kterých se dle jejího
přesvědčení soud II. stupně dopustil, když změnil rozhodnutí soudu I. stupně a předmětný družstevní byt určil do výlučného užívání žalovanému jako jedinému členu bytového družstva. Námitky, jež se týkají skutkových zjištění, na základě nichž soudem bylo rozhodnuto tak, jak výše uvedeno, jsou námitkami týkajícími se hodnocení provedených důkazů, nezbytných pro rozhodnutí dle §705 odst. 2 věta druhá obč. zákona, tj. pro rozhodnutí, kdo z rozvedených manželů bude jako člen družstva dále uživatelem bytu. Vzhledem k tomu, že soud II. stupně dokazování doplnil mj. o důkaz, z něhož bylo spolehlivě zjištěno, že v době jeho rozhodování byla bytová potřeba stěžovatelky uspokojena na základě smlouvy uzavřené na dobu neurčitou - o nájmu bytu I. kategorie, sestávajícího ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, pak ani v tomto směru postup soudu v rozporu s §132 a s §220 odst. 2 obč. soudního řádu shledán nebyl.
Pro výše uvedené, a tedy zjištění, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bylo rozhodnuto tak, jak ve výroku obsaženo [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Pokud stěžovatelka poukazovala také na průtahy v soudním řízení, v tomto rozsahu je stížnost nepřípustná, když v době tvrzených průtahů nepostupovala dle §26 a násl. zák. č. 436/1991 Sb. [§43 odst. 1 písm. e), §75 odst. 1 cit. zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2003