ECLI:CZ:US:2003:3.US.166.02
sp. zn. III. ÚS 166/02
Usnesení
III. ÚS 166/02
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P. S., s. r. o., zastoupené Mgr. et Mgr. V. S., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. prosince 2001, sp. zn. 7 Cmo 421/2001, a rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2000, sp. zn. 15 Cm 209/98, mimo ústní jednání dne 13. března 2003 soudcem zpravodajem JUDr. Jiřím Muchou, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojila stěžovatelka ve své obchodněprávní věci proti pravomocnému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. prosince 2001
(7 Cmo 421/2001-187) a jemu předcházejícímu rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2000 (15 Cm 209/98-129) a tvrdila, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva obsažená v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 11, čl. 26 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka proto navrhla zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona).
Podle sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb., o postupu týkajícím se výkladu přípustnosti a lhůty k podání ústavní stížnosti při souběžném podání ústavní stížnosti a mimořádného opravného prostředku, s výjimkou obnovy řízení, platí, že napříště budou soudci a senáty Ústavního soudu vykládány přípustnost a lhůta k podávání ústavní stížnosti,
o které Ústavní soud rozhoduje podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, v případě jejího souběhu s mimořádnými opravnými prostředky s výjimkou obnovy řízení, takto:
1. Ústavní stížnost bude považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
2. Šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti počne běžet dnem doručení rozhodnutí
o mimořádném opravném prostředku, bez ohledu na způsob rozhodnutí o něm. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí.
Ze samotného obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka napadla rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. prosince 2001 (7 Cmo 421/2001-187) dovoláním.
Za tohoto stavu věci je zřejmé, že za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, nutno považovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání. Pokud stěžovatelka nevyčerpala poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona), nemohla být její ústavní stížnost věcně projednána, neboť není v souladu s označeným a citovaným sdělením Ústavního soudu přípustná; proto byla posouzena Ústavním soudem jako nepřípustná (§75 odst. 1 zákona) a bylo nutno ji odmítnout [§43 odst. 1 písm. e) zákona], jak je patrno z výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 13. března 2003