ECLI:CZ:US:2003:3.US.181.02
sp. zn. III. ÚS 181/02
Usnesení
III. ÚS 181/02
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. O. K., zastoupeného JUDr. V. K., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 1 Co 256/2001, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. července 2001, sp. zn. 19 C 9/97, mimo ústní jednání dne 17. března 2003 soudcem zpravodajem JUDr. Jiřím Muchou, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí i jinak ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojil stěžovatel proti pravomocnému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. ledna 2003 (1 Co 256/2001-94) a jemu předcházejícímu usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. července 2001 (19 C 9/97-79), kterým byla vyloučena k samostatnému řízení věc o uložení povinnosti žalované (Nemocnice O., spol. s r. o.) umožnit stěžovateli na neutrální půdě nahlédnout do nemocniční zdravotní dokumentace jeho matky M. K., a tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Stěžovatel proto navrhl zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona).
Podle sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb., o postupu týkajícím se výkladu přípustnosti a lhůty k podání ústavní stížnosti při souběžném podání ústavní stížnosti a mimořádného opravného prostředku, s výjimkou obnovy řízení, platí, že napříště budou soudci a senáty Ústavního soudu vykládány přípustnost a lhůta k podávání ústavní stížnosti,
o které Ústavní soud rozhoduje podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, v případě jejího souběhu s mimořádnými opravnými prostředky s výjimkou obnovy řízení, takto:
1. Ústavní stížnost bude považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
2. Šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti počne běžet dnem doručení rozhodnutí
o mimořádném opravném prostředku, bez ohledu na způsob rozhodnutí o něm. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí.
Ze zjištění Ústavního soudu (č. l. 3 spisu) a samotného obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel napadl usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. ledna 2003
(1 Co 256/2001-94) dovoláním.
Za tohoto stavu věci je zřejmé, že za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, nutno považovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání. Pokud stěžovatel nevyčerpal poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona), nemohla být jeho ústavní stížnost věcně projednána, neboť není v souladu s označeným a citovaným sdělením Ústavního soudu přípustná; proto byla posouzena Ústavním soudem jako nepřípustná (§75 odst. 1 zákona) a bylo nutno ji odmítnout [§43 odst. 1 písm. e) zákona], jak je patrno z výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 17. března 2003