ECLI:CZ:US:2003:3.US.198.03
sp. zn. III. ÚS 198/03
Usnesení
III. ÚS 198/03
Ústavní soud České republiky rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Pavla Holländera o ústavní stížnosti K. Č. a P. Č., zastoupených JUDr. M. U., advokátkou proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 12. 9. 2000, č. j. 9 C 45/96-114, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 1. 2001, č. j. 9 Co 1145/2000-123, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, č. j. 30 Cdo 1333/2002-160, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé v zákonné lhůtě podali k Ústavnímu soudu ústavní stížnost. Z této ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem soudu prvního stupně byl zamítnut návrh stěžovatelky na určení vlastnictví nemovitosti. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rovněž nepřipustil změnu návrhu. Nejvyšší soud rozhodl o dovolání stěžovatelů tak, že jejich dovolání zčásti zamítl a zčásti odmítl. Dle názoru stěžovatelů tak bylo porušeno jejich právo, zaručené článkem 11 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a článkem 90 Ústavy.
Soud prvního stupně žalobu stěžovatelů zamítl s tím, že u nich není dán naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. Dle odůvodnění soudu by výrok rozsudku, kterým by se rozhodovalo o určení vlastnictví k nemovitosti, nezavazoval osoby, které jsou jako vlastníci zapsáni v katastru nemovitostí, proto není dán naléhavý právní zájem na vydání určovacího rozhodnutí. Soud prvního stupně takto rozhodl, vázán právním názorem odvolacího soudu v rozhodnutí ze dne 7. 4. 2000, č. j. 9 Co 324/2000-105, přičemž odvolací soud byl při tomto rozhodnutí vázán názorem Nejvyššího soudu v rozhodnutí ze dne 17. 2. 2000, č. j. 33 Cdo 789/98-99, jež Nejvyšší soud vydal v předcházejícím dovolacím řízení. Právní názor, vyjádřený v rozhodnutí soudu prvního stupně byl následně potvrzen napadenými rozhodnutími odvolacího a dovolacího soudu.
Stěžovatelé se však domnívají, že na jejich straně naléhavý právní zájem na určení byl a že obecné soudy měly zohlednit skutečnost, že v rámci jiného soudního řízení bylo rozhodnuto o neplatnosti vyloučení stěžovatele z bytového družstva. Z členství v bytovém družstvu dle názoru stěžovatelů vyplývá jejich právo na užívání předmětné nemovitosti. Předmětnou nemovitost jako členové družstva užívali již od roku 1976 až do opuštění státu, za což byli odsouzeni a předmětná nemovitost byla následně přidělena odpůrcům v řízení před obecnými soudy (v roce 1982). Tito pak kupní smlouvou předmětnou nemovitost nabyli (v roce 1993), ale až poté, co rozhodnutí o propadnutí majetku stěžovatelů bylo v rámci soudních rehabilitací zrušeno (1990). Stěžovatelé se proto domnívají, že kupní smlouva o předmětné nemovitosti je neplatná a žalobou se domáhali určení, že bytové družstvo je vlastníkem předmětné nemovitosti.
Ústavní soud, jak bylo mnohokrát v jeho judikatuře opakováno, není součástí obecné soudní soustavy a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout pouze tehdy, jestliže pravomocným rozhodnutím obecných soudů v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, došlo k porušení základních práv a svobod chráněných právními normami ústavního pořádku ČR. Ústavní soud z obsahu napadených rozhodnutí neshledal zásah do práv, kterých se stěžovatelé dovolávají.
Předně stěžovatelé namítají zásah do vlastnického práva, avšak neuvádějí, v čem má porušení čl. 11 Listiny spočívat a o jaké konkrétní, již konstituované vlastnické právo stěžovatelů by se mělo jednat. Stěžovatelé předmětnou nemovitost nevlastnili a nevlastní a pokud usilují o užívací práva k předmětnému domu, nemohou se přitom dovolávat ochrany vlastnictví. Stěžovatelé dále namítají, že jejich právům nebyla soudy poskytnuta ochrana. V odůvodnění ústavní stížnosti pak však pouze polemizují se závěry obecných soudů o tom, že jejich eventuálního práva se nelze domáhat žalobou na určení ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. Odvolací soud však přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a důvodně konstatoval jeho věcnou správnost. V odůvodnění rozsudku se vypořádal s námitkami uplatněnými v odvolání a vyložil, o jaké důvody opírá svůj právní závěr. Rozhodnutí odvolacího soudu pak přezkoumal dovolací soud a znovu se vypořádal s totožnými námitkami stěžovatelů. Na tato odůvodnění lze v dalším zcela odkázat. Porušení základních práv stěžovatelů však nelze spatřovat ve skutečnosti, že obecné soudy nerozhodly v jejich prospěch.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že do základních práv stěžovatelů nebylo zasaženo a nezbylo mu než návrh odmítnout jako zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2003
JUDr. Jiří Mucha
předseda senátu