ECLI:CZ:US:2003:3.US.2.03
sp. zn. III. ÚS 2/03
Usnesení
III. ÚS 2/03
Ústavní soud rozhodl dne 12. června 2003, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Jiřího Muchy, ve věci navrhovatele C.I. F., a. s., zastoupeného JUDr. I. K. CSc., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. srpna 2002 č. j. 25 Cdo 2120/2000-60, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se cestou ústavní stížnosti domáhal zrušení výše označeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo zamítnuto dovolání, jež podal proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, jako soudu odvolacího. Uvedl, že soudem I. stupně byla zamítnuta jeho žaloba proti České republice - Komisi pro cenné papíry o náhradu škody ve výši 401.566.000,-Kč, vzniklé mu poté, co byl zrušen "příkaz k odblokování cenných papírů", Městský soud v Praze dne 15. března 2000 pod č. j. 13 Co 57/2000-38 rozhodnutí potvrdil. V návrhu vyslovil přesvědčení, že se Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí o dovolání, nevypořádal se všemi jeho důvody, nezhodnotil v úplnosti významný aspekt právní stránky věci a poukázal na úřední postup, související s výkladem a aplikací §27 odst. 3 písm. d) zákona o cenných papírech, který označil za nesprávný. Proto se rozhodnutím soudu, jímž tato nesprávnost shledána nebyla, cítí dotčen v právu zakotveném v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 15 C 51/99 a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. srpna 2002 č. j. 25 Cdo 2120/2000-60 zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Městský soud v Praze, který dne 15. března 2000 rozsudkem č. j. 13 Co 57/2000-38 potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně a připustil proti rozsudku dovolání k řešení právní otázky výkladu ustanovení §27 odst. 3 písm. d) zák. č. 591/1992 Sb., o cenných papírech. Nejvyšší soud ČR pak v souladu s vymezeným důvodem dovolání (§239 odst. 1 obč. soudního řádu) přezkoumal, zda na správně zjištěný skutkový stav byl aplikován odpovídající právní předpis a ten pak správně aplikován [§241 odst. 3 písm. d) obč. soudního řádu]. Ve svém rozhodnutí dovolací soud zcela vyčerpávajícím způsobem vyložil, proč se ztotožnil s názorem odvolacího soudu - že ministerstvo, které v daném případě vydalo příkaz k registraci pozastavení výkonu práva, nebylo k tomu dle §27 odst. 3 písm. d) zákona o cenných papírech oprávněno a proč poté, co neoprávněný příkaz byl zrušen, nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu dle §18 zák. č. 58/1969 Sb. a tedy ani k odpovědnosti za škodu tvrzenou stěžovatelem, když právě neodstranění neoprávněného příkazu by ke vzniku škody a odpovědnosti za ni vést mohlo (§27 odst. 7 zák. o cenných papírech). Na toto odůvodnění lze v dalším odkázat.
Pro výše uvedená zjištění byl návrh shledán zjevně neopodstatněným a dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2003