ECLI:CZ:US:2003:3.US.223.03
sp. zn. III. ÚS 223/03
Usnesení
III. ÚS 223/03
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 4. listopadu 2003 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Pavla Holländera ve věci ústavní stížnosti V. S. zastoupeného Mgr. K. N., advokátem proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2002, sp. zn. 1 T 6/2000, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 2002, sp. zn. 3 To 119/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 4. 2003 napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona tím, že jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti S a V business, s. r. o. vystavil dne 14. 7. 1998 fakturu č. 5398 pro obchodní společnost D. leasing Co., a. s. znějící na částku 800.768,50 Kč za údajně dodanou elektrohydraulickou pracovní plošinu typového označení OMME Lift 1300 EBX, výr. č. 4319/98, když dne 13. 7. 1998 uzavřel jako nájemce v postavení jednatele a společníka obchodní společnosti S. s. r. o. smlouvu o pronájmu tohoto zařízení s obchodní společností D. leasing Co., s. r. o., přičemž k předání předmětu leasingu od obchodní společnosti S a V business, s. r. o. obchodní společnosti S. s. r. o. nikdy nedošlo a ani nemohlo dojít, neboť obchodní společnost S. a V. business, s. r. o. nikdy předmětné zařízení nevlastnila, když jeho existence byla stěžovatelem vytvořena fiktivně, čímž měl stěžovatel od poškozené společnosti vylákat cekem 775.644,20 Kč. Současně byl stěžovatel uznán vinným za jednání stejného průběhu, jehož se měl dopustit vystavením faktury dne 16. 9. 1998 a výší způsobené škody 775.644,20 Kč.
Jak stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti, bylo jeho odvolání do rozsudku Krajského soudu v Brně zamítnuto napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci. V souladu s poučením proto podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, o němž Nejvyšší soudu ČR rozhodl usnesením ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 6 Tdo 284/2003, tak, že jej podle ust. §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl. S ohledem na to stěžovatel podal ústavní stížnost, jíž napadá rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti rozvádí argumenty, které již uplatnil jak v odvolání, tak v dovolání, totiž že obecné soudy nesprávně kvalifikovaly jeho jednání z hlediska naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, která předpokládá zavinění ve formě úmyslného jednání ať už přímého či nepřímého. Skutková podstata trestného činu podvodu je podle stěžovatele charakterizována jako jednání, kterým se ke škodě cizího majetku pachatel obohatí sám či obohatí jiného tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu. Stěžovatel je však toho názoru, že svým jednáním nenaplnil subjektivní stránku tohoto trestného činu, čemuž podle jeho názoru paradoxně přisvědčil i nalézací soud, když v odůvodnění rozsudku uvedl, že "zjištěné okolnosti případu nesvědčí tomu, že by obžalovaný nemínil nikdy peníze poškozené leasingové společnosti splatit, neboť v takovém případě by svoji totožnost veřejně neprezentoval, spíše pak lze jeho chování postihnout tak, že potřeba finančních prostředků předstihla úvahy obžalovaného, jak řádně dostát svým závazkům, se kterými si evidentně přinejmenším prvních pár měsíců nečinil vážnějších starostí. Neprokázaný úmysl obžalovaného připravit poškozeného o prostředky definitivně a s konečnou platností, nýbrž pravděpodobněji jen snaha obžalovaného získat tímto způsobem úvěr na úkor jiného bez seriózní úvahy o řádném způsobu dodržení závazku, pak obžalovanému spíše polehčuje, zvláště pak za situace, kdy škoda byla poškozenému, byť bez prokázané snahy obžalovaného, jiným způsobem uhrazena." Z toho pak stěžovatel dovozuje, že samotný nalézací soud učinil závěr o nemožnosti naplnit subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu podvodu.
Dále stěžovatel v ústavní stížnosti namítl nesprávné hodnocení důkazů ze strany obecných soudů a s tím související nesprávné právní posouzení jednání stěžovatelova otce, ing. P. S., který měl závazek stěžovatele splnit. Podle stěžovatele nešlo o náhradu škody, jak toto jednání označily v odůvodnění napadených rozhodnutí obecné soudy, nýbrž o plnění z titulu novace původního závazku, k níž došlo ještě před podáním trestního oznámení na osobu stěžovatele ze strany D. leasing Co., a. s.
S ohledem na to se stěžovatel domnívá, že napadená rozhodnutí obecných soudů trpí závažnými vadami, které jsou v rozporu s ústavním pořádkem, aniž by však jakkoliv specifikoval jaká základní práva či svobody měla být těmito rozhodnutími porušena a aniž by Ústavnímu soudu předložil jakoukoliv ústavněprávní argumentaci. V závěru ústavní stížnosti pak navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
K podané ústavní stížnosti se na výzvu Ústavního soudu vyjádřil jak Krajský soud v Brně, tak Vrchní soud v Olomouci. Oba soudy ve vyjádřeních toliko odkázaly na znění odůvodnění svých rozhodnutí s tím, že všechny námitky uplatněné v ústavní stížnosti soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí postihly.
Po provedeném řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především musí konstatovat, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a v tomto smyslu není součástí soustavy obecných soudů, kterým není ani instančně nadřízen. Ústavní soud tedy není ani další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů.
Ačkoliv stěžovatel v ústavní stížnosti nepředložil Ústavnímu soudu relevantní ústavně právní argumentaci a ani výslovně nespecifikoval, do jakého základního práva a svobody mělo být napadenými rozhodnutími zasaženo, lze z uváděných námitek vyvodit, že brojí toliko proti zásahu do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti brojí především proti hodnocení důkazů a na ně navazující právní kvalifikaci jednání jako trestného činu podvodu, považuje Ústavní soud za nutné k tomu uvést následující.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, jedním ze základních postulátů, jež naplňují právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, je vyloučení libovůle v rozhodování orgánů veřejné moci. Ústavní soud proto může přikročit k posuzování a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem pouze za předpokladu, že lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu.
Ústavní soud si proto pro posouzení toho, zda v daném případě lze hovořit o onom extrémním nesouladu, vyžádal rovněž příslušný spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 T 6/2000.
Ústavní soud pak po konfrontaci spisového materiálu s odůvodněními obou napadených rozhodnutí obecných soudů a rovněž s jejich výroky zjistil, že v daném případě se soudy nedopustily takového excesu, jež by znamenal zásah do stěžovatelova práva na spravedlivý proces, a odůvodňoval by kasační rozhodnutí Ústavního soudu.
Ústavní soud především sdílí názor výslovně traktovaný v odůvodnění usnesení odvolacího soudu, který ostatně vyplývá také ze skutkových vět rozsudku soudu prvního stupně, totiž že trestný čin podvodu byl dokonán již uzavřením smlouvy o pronájmu příslušných plošin s obchodní společností D. leasing Co., s. r. o., a fakturací příslušných kupních cen. Tímto jednáním - jak vyplynulo z dokazování a z hodnocení dokazování obecnými soudy, proti jehož výsledku Ústavní soud nemá výhrad - stěžovatel úmyslně a podvodně vylákal z příslušné leasingové společnosti majetkový prospěch, to bez ohledu na jeho pozdější způsobilost a snahu plnit leasingové splátky a bez ohledu na postavení a roli jeho otce ing. P. S.
Pouze na okraj považuje Ústavní soud za nutné se vyjádřit také k usnesení Nejvyššího soudu ČR, které však stěžovatel ústavní stížností nenapadl, a proto ani nemohlo být předmětem přezkumu v řízení o ústavní stížnosti. Nejvyšší soud ČR stěžovatelovo dovolání odmítl podle ust. §265i odst. 1 písm. b) s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Jak Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého usnesení uvedl, pod deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení) nelze podřadit ani výhradu ohledně naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu. Podle dovolacího soudu je závěr o tom, zda je v trestní věci dáno zavinění a v jaké formě závěrem právním, ovšem tento právní závěr se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu.
S takovým závěrem Nejvyššího soudu ČR nelze než souhlasit, ovšem toliko za podmínky, že posouzení subjektivní stránky by v konkrétním případě jakkoliv bezprostředně souviselo s námitkami týkajícími se stavu dokazování a hodnocení dokazování. Obecně však podle Ústavního soudu nelze tvrdit, že v každém případě je závěr o subjektivní stránce trestného činu bezprostředně spjatý s hodnocením důkazů a se skutkovým stavem, do něhož Nejvyšší soud ČR není oprávněn cestou řízení o dovolání ingerovat. Taková interpretace by podle Ústavního soudu mohla dokonce znamenat, že každé pochybení soudů při kvalifikaci subjektivní stránky trestného činu by mohlo být posouzeno jako související výlučně se stavem dokazování a s hodnocením důkazů, a proto vyloučeno z meritorního nebo kvazimeritorního [§265i odst. 1 písm. e) trestního řádu] přezkumu v řízení o dovolání. Takové rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR by však podle názoru Ústavního soudu bylo způsobilé založit stav denegationis iustitiae. Ostatně v této souvislosti lze poukázat na praxi Nejvyššího soudu ČR, která takové právní závěry respektuje (viz např. usnesení ve věci sp. zn. 5 Tdo 337/2002).
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2003
JUDr. Jiří Mucha
předseda III. senátu Ústavního soudu