ECLI:CZ:US:2003:3.US.226.03
sp. zn. III. ÚS 226/03
Usnesení
III. ÚS 226/03
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů PhDr. M. S. a nezl. M. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2003, sp. zn. 17 Co 11/2003, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 26 C 24/2002, mimo ústní jednání dne 12. září 2003 soudcem zpravodajem JUDr. Jiřím Muchou, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí, s výjimkou vady v zastupování (absence právního zastoupení), ve shodě se zákonem [§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojili stěžovatelé proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2003
(17 Co 11/2003-69) a jemu předcházejícímu usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. listopadu 2002 (26 C 24/2002-56) a tvrdili, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a právo na rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Stěžovatelé proto navrhli zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona).
Podle sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb., o postupu týkajícím se výkladu přípustnosti a lhůty k podání ústavní stížnosti při souběžném podání ústavní stížnosti a mimořádného opravného prostředku s výjimkou obnovy řízení, platí, že napříště budou soudci a senáty Ústavního soudu vykládány přípustnost a lhůta k podávání ústavní stížnosti, o které Ústavní soud rozhoduje podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, v případě jejího souběhu s mimořádnými opravnými prostředky s výjimkou obnovy řízení takto:
1.) Ústavní stížnost bude považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
2.) Šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti počne běžet dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku bez ohledu na způsob rozhodnutí o něm. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí.
Ze samotného obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé napadli usnesení Městského soudu v Praze, jak je vpředu označeno, dovoláním.
Za tohoto stavu věci je zřejmé, že za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, nutno považovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání. Pokud stěžovatelé nevyčerpali poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona), nemohla být jejich ústavní stížnost věcně projednána, neboť není v souladu s označeným a citovaným sdělením Ústavního soudu přípustná; proto byla posouzena Ústavním soudem jako nepřípustná (§75 odst. 1 zákona) a bylo nutno ji odmítnout [§43 odst. 1 písm. e) zákona], jak je patrno z výroku tohoto usnesení, aniž se jevilo účelným vyzývat stěžovatele k odstranění vady v zastoupení (§30 odst. 1 zákona).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 12. září 2003