ECLI:CZ:US:2003:3.US.357.02
sp. zn. III. ÚS 357/02
Usnesení
III. ÚS 357/02
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti S. církve v ČR, zastoupené JUDr. Ing. P. N., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 30 Co 35/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 6. 2002 napadla v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, jímž byl ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 21. 11. 2001, č. j. 14 C 709/99-125.
Stěžovatelka je toho názoru, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a s ohledem na to navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí obecného soudu zrušil.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Z ustanovení §72 odst. 1, 2, 4 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní stížnost může být tedy před Ústavním soudem projednána a rozhodnuta až poté, co byly vyčerpány všechny ostatní zákonem stanovené prostředky k ochraně práv.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani jiných orgánů veřejné moci a nemůže do jejich činnosti zasahovat, pokud stěžovatel nevyužil všechny procesní prostředky k ochraně svých práv nebo svobod. Rovněž je nepřípustné, aby docházelo k souběžnému řízení a rozhodování o podaných návrzích brojících proti stejným rozhodnutím jak před Ústavním soudem ČR, tak i před jiným orgánem veřejné moci.
Sama stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že zároveň podává ve stejné věci i dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, přičemž ústavní stížnost podává k zachování lhůty pro její podání.
Ve světle nejnovější judikatury Evropského soudu pro lidská práva (rozhodnutí 2. sekce tohoto soudu z 12. listopadu 2002 ve věci stížnosti č. 46129/99 a rozhodnutí téže sekce z téhož dne ve věci stížnosti č. 47273/99) vychází Ústavní soud z názoru, že ústavní stížnost, kterou stěžovatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu, případně i nalézacího soudu až poté, co Nejvyšší soud ČR rozhodl o dovolání bez ohledu na způsob vyřízení, je podána včas. V takovém případě se pak lhůta pro podání ústavní stížnosti považuje za zachovanou a počítá se ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (Sdělení Ústavního soudu publikované pod č. 32/2003 Sb.). Z toho však současně plyne, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení.
S ohledem na výše uvedené, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh podaný stěžovatelkou není přípustný.
Posledním opravným prostředkem v projednávané věci je dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, resp. rozhodnutí o něm. V opačném případě, pokud by Ústavní soud v dané fázi ústavní stížnost věcně projednal, rozhodnutí o posledním opravném prostředku, tedy rozhodnutí o dovolání, by jeho rozhodnutím zůstalo nedotčeno.
Shora citované Sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb. bylo rozesláno 3. února 2003, přičemž projednávaná ústavní stížnost byla odevzdána k poštovní přepravě před tímto datem. Ústavní soud proto musel posoudit aplikovatelnost svého sdělení v daném případě s ohledem na princip předvídatelnosti.
Stěžovatelka podala současně s dovoláním také ústavní stížnost v dobré víře s ohledem na dosavadní rozhodovací praxi Ústavního soudu, který v případě odmítnutí dovolání pro nepřípustnost dovozoval, že lhůta k podání ústavní stížnosti se počítá ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud přesto dospěl k závěru, že v daném případě lze pravidla svého rozhodování obsažená ve sdělení č. 32/2003 Sb. použít, a to vzhledem k tomu, že ústavní práva stěžovatelky nejsou tímto postupem nikterak dotčena. Nejvyšší soud ČR o jejím dovolání doposud nerozhodl, a stěžovatelka proto bude případně moci v budoucnu napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale také rozhodnutí obecných soudů, jež mu předcházela.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2003
JUDr. Eliška Wagnerová soudce zpravodaj