ECLI:CZ:US:2003:3.US.364.03
sp. zn. III. ÚS 364/03
Usnesení
III. ÚS 364/03
Ústavní soud rozhodl dne 22. října 2003 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci navrhovatelky nezl. A. J., zastoupené otcem V. J., jako zákonným zástupcem, zastoupené Mgr. V. S., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. května 2003 č. j. 25 Odo 691/2003-145, výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2001 č. j. 14 Co 46/2001-118 a výroku VI. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. října 2000 č. j. 12 C 2/98-94, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka se domáhala zrušení výše označených výroků rozsudků s tím, že se jimi cítí dotčena v právech, zakotvených v čl. 32 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Uvedla, že při určení rozsahu náhrady škody, která jí vznikla zaviněním žalované, nebyl vzat zřetel na rozsah péče poskytované jí dříve zemřelou matkou, bylo vycházeno pouze z jejích průměrných výdělků, a tak došlo k opomenutí dalšího "nevýdělkového" přínosu zemřelé, kterým plnila svou vyživovací povinnost. K rozsahu této péče měl soud přihlédnout stejně, jako se k péči o děti a společnou domácnost přihlíží při vypořádání společného jmění manželů, a proto měla být náhrady škody stanovena tak, jak to učinil soud I. stupně, když svou stížností směřující proti jeho rozsudku brojí pouze proti výroku o nákladech řízení, které jí měly být k náhradě přiznány. Pokud jde o hodnocení označené péče, poukázala na rozpory v rozhodnutích soudů a v jejich odůvodněních, s těmito rozpory a s nimi spojenými argumenty se nevypořádal ani dovolací soud.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů, když tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), odst. 2, §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práv, kterých se stěžovatelka v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud ČR v dovolacím řízení, tj. v řízení o posledním prostředku, který k ochraně tvrzeného práva stěžovatelce příslušel, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu a opodstatněně shledal jeho zamítavé rozhodnutí správným. S použitím §448 a §447 odst. 2 obč. zákona, jakož i při aplikaci §85 odst. 2 a 96 odst. 1 zákona o rodině shodně s rozsudkem soudu II. stupně vyložil, proč stanovení výše náhrady na výživu nezletilé, jako pozůstalé, za dobu od 1. září 1994 do 31. srpna 1996 částkou 200,-Kč, za dobu od 1. září 1996 do 31. srpna 1999 částkou 300,-Kč a od 1. září 1999 pak částkou 500,-Kč odpovídá citovaným ustanovením zákonů, charakteru výživného, zjištěným poměrům osob, jež měly a mají k pozůstalé vyživovací povinnost, jakož i poměrům na straně oprávněné. V rozhodnutí se Nejvyšší soud ČR vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky a na jeho vyčerpávající a přiléhavé odůvodnění lze v dalším zcela odkázat. Pokud jde o napadené výroky soudu I. a II. stupně týkající se nákladů řízení na jejichž úhradu nebylo navrhovatelce přiznáno právo, rozhodnutí o nich je v souladu s §142 odst. 2 obč. soudního řádu, když s ohledem na výsledek řízení pro přiznání jejich náhrady či jejich části důvody nebyly dány - nelze přehlédnout, že žalovaná požadovala náhradu škody v částce několikanásobně vyšší, než jí byla přisouzena.
Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2003