ECLI:CZ:US:2003:3.US.382.03
sp. zn. III. ÚS 382/03
Usnesení
III. ÚS 382/03
Ústavní soud rozhodl dne 3. prosince 2003 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele M. D., zastoupeného Mgr. R. Š., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. května 2003 sp. zn. 8 To 303/2003 a Okresního soudu v Chebu ze dne 4. dubna 2003 č. j. 2 Nt 57/2003-28, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel, který se domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí, odůvodnil ústavní stížnost tím, že podle jeho přesvědčení soudy porušily práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 5 odst. 2 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod. Uvedl, že byl stíhán a následně zbaven svobody způsobem, který nestanoví zákon, tj. aniž byl předem seznámen s konkrétními důvody zadržení a s důkazy, kterými jsou podloženy důvody, na základě nichž byl obviněn a následně vzat do vazby. Jeho právo bylo porušeno nejdříve policejním orgánem, který odmítl jeho obhájci nahlédnutí do spisu, přičemž k označenému postupu policie Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, nezaujal správné stanovisko, když uvedl, že pochybení policie bylo možno následně zhojit.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadených rozhodnutí bylo zjištěno, že usnesením soudu I. stupně byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) trestního řádu a nepřipuštěno přijetí nabízených záruk. Usnesením odvolacího soudu byla stížnost obviněného proti uvedenému rozhodnutí zamítnuta, když po přezkoumání napadeného usnesení soud II. stupně důvodně shledal jeho správnost. Ve svém rozhodnutí se vypořádal s námitkou stěžovatele, týkající se práva obviněného nahlížet do spisu, a pokud jde o vzetí do vazby a nepřijetí nabízených záruk, zde, s poukazem na důkazy obsažené ve spise a dokládající existenci uplatněných důvodů vazby v souladu s §67 písm. a), c) tr. řádu, neopodstatněnost stížnosti dostatečným způsobem odůvodnil. Na toto odůvodnění, jakož i na odůvodnění usnesení soudu I. stupně, lze v dalším odkázat. Je třeba dodat, že sám navrhovatel v ústavní stížnosti proti usnesení o nařízení vazby, o zamítnutí stížnosti proti jejímu nařízení a nepřijetí nabízených záruk a proti důvodům, pro něž byl vzat do vazby a nebylo připuštěno přijetí peněžité záruky, ničeho nenamítá, přičemž jde o vazební důvody, tkvící v obavě, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání, zahájenému pro trestný čin obchodování s lidmi za účelem pohlavního styku - dle §246 odst. 1, 2 písm. a), b) a d) tr. zákona, spáchaný formou spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zákona, jehož se měl stěžovatel dopustit tak, jak je popsáno v usnesení ze dne 2. dubna 2003 ČTS: ÚOOZ-199/V7-2002, vyhnul a v obavě, že bude trestnou činnost opakovat.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2003