ECLI:CZ:US:2003:3.US.395.03
sp. zn. III. ÚS 395/03
Usnesení
III. ÚS 395/03
Ústavní soud rozhodl dne 3. prosince 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. M., zastoupeného Mgr. P. F., advokátkou, proti usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. května 2003, sp. zn. 3 Tdo 502/2003, a ze dne 22. května 2003, sp. zn. 3 Tdo 535/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon) a co do formálních náležitostí, po odstranění vady v zastoupení na základě výzev Ústavního soudu, ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. května 2003 (3 Tdo 502/2003 a 3 Tdo 535/2003) a tvrdil, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva obsažená v čl. 3, čl. 4, čl. 10, čl. 96 Ústavy ČR a čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 36 odst. 2 a 3, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3, 5 a 6 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel odůvodnil porušení svých ústavně zaručených práv v obecné rovině tím, že napadenými usneseními Nejvyššího soudu ČR, jak jsou vpředu označena, byla odmítnuta jím podaná dovolání bez nařízení jednání. Tato rozhodnutí jsou "zmatečná a nepřezkoumatelná", provedená vyloučenými soudci. Stěžovatel dále tvrdil, že "soud vedl proti jeho osobě trestní stíhání jako proti obviněnému", když takový postup nemá oporu v zákoně. Bylo mu odepřeno právo na obhájce, kterého soud ustanovil zpětně a který jej nehájil. Uvedená tvrzení stěžovatel nikterak nekonkretizoval. Stěžovatel uzavřel, že daná věc je projednávána u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. Nt 88/96, kterým nebyl dosud veřejně projednán jeho návrh podle §352 tr. ř., který podal v roce 2000.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud obě napadená usnesení Nejvyššího soudu ČR, jak jsou vpředu označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Prvním napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. května 2003 (3 Tdo 502/2003) bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 16. ledna 2003 (2 To 34/2003), kterým byla jako nedůvodná zamítnuta podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 8. listopadu 2002 (Nt 1159/2002), jímž bylo podle §31 odst. 1 tr. ř. za použití §30 odst. 1, 2 tr. ř. rozhodnuto tak, že "senát Okresního soudu v Šumperku ve složení předseda senátu L. K. a přísedící J. V. a O. V. není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci Okresního soudu Šumperk sp. zn. Nt 1159/2002". Dovolací soud dospěl v odůvodnění napadeného usnesení k závěru, že dovoláním lze napadnout pouze rozhodnutí uvedená v §265a odst. 1, 2 tr. ř., která je možné považovat za rozhodnutí ve věci samé. Dovoláním napadená rozhodnutí soudu I. a II. stupně však mezi rozhodnutí ve věci samé nepatří. Dovolání nebylo proto shledáno jako přípustné podle §265a odst. 1, 2 tr. ř. a bylo o něm rozhodnuto v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] odmítavým výrokem [§265i odst. 1 písm. a) tr. ř.].
Druhým napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. května 2003 (3 Tdo 535/2003) bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 16. ledna 2003 (2 To 1069/2002), kterým byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. proti usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 28. srpna 2002 (Nt 1159/2002), jímž byl podle §286 odst. 2 tr. ř. a §283 písm. b) tr. ř. zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení ve věci téhož okresního soudu sp. zn. Nt 88/96 ohledně uložení ochranné ústavní psychiatrické léčby. Dovolací soud posoudil dovolání stěžovatele jako nepřípustné ze stejného důvodu, jaký je uveden v předchozím odstavci.
Ústavní soud je dle své konstantní judikatury vázán petitem ústavní stížnosti. Přezkoumal proto napadená usnesení Nejvyššího soudu ČR, jak jsou vpředu označena, z hlediska své pravomoci jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).
Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele odmítl v obou případech dle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž se mohl zabývat dovoláními po věcné stránce, neboť směřují proti rozhodnutím, proti kterým nejsou přípustná (§265a odst. 1, 2 tr. ř.). Tento postup je v souladu s konstrukcí dovolání jako mimořádného opravného prostředku. K porušení tvrzených ústavně zaručených práv stěžovatele dojít v dané věci nemohlo, neboť dovolací soud postupoval v souladu s procesním předpisem (trestním řádem). Toto konstatování lze vztáhnout i na způsob projednání dovolání v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.].
Nezbývá tedy než uzavřít, že Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, v ústavní stížností napadených rozhodnutích zaujal v souladu s ústavní nezávislostí soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu věci. V odůvodnění napadených rozhodnutí tento soud postačujícím způsobem odůvodnil, z jakého důvodu byla dovolání stěžovatele odmítnuta (§265i odst. 2 tr. ř.); pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jež výlučně zakládá ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, mu proto nelze nic vytknout.
Z takto rozvedených důvodů nebylo shledáno porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele; návrh na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí, jak jsou vpředu označena, byl proto shledán jako zjevně neopodstatněný. Zjevná jeho neopodstatněnost je dána především povahou vývodů ústavní stížnosti.
Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 3. prosince 2003