ECLI:CZ:US:2003:3.US.415.03
sp. zn. III. ÚS 415/03
Usnesení
III. ÚS 415/03
Ústavní soud rozhodl dne 11. prosince 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. I. P., advokáta , zastoupeného Mgr. E. K., advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 6 To 57/03, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2003, sp. zn. 10 T 45/93, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona], napadl stěžovatel usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 6 To 57/03, vydané ve věci usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2003, sp. zn. 10 T 45/93, přičemž tvrdil, že postupem uvedeného soudu došlo k porušení jeho práv uvedených v čl. 9 odst. 2 písm. d) a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplynulo, citovaným usnesením městského soudu byla v trestní věci M. Ch. stěžovateli - jakožto jejímu obhájci - přiznána odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 187.730,- Kč. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplynulo, že stěžovateli nebyly přiznány některé požadované částky (za seznámení se spisem ve dnech 25. 10. 1994 a 3. 2. 1995, za úkony v "řízení o odejmutí pasu"), především pak nebylo vyhověno jeho žádosti o zvýšení požadované odměny na trojnásobek dle §17 vyhlášky č. 270/1990 Sb., neboť dle soudu věc obžalované nebyla sama o sobě skutkově složitá, rozsáhlost provedeného dokazování vyplývala ze způsobu obhajoby, který obžalovaná zvolila a jenž stěžovatel akceptoval, kdy soud musel neustále prověřovat návrhy a nedůvodné opakované stížnosti obžalované, nebylo prokázáno ani studium historických materiálů a pokud stěžovatel některé úkony neúčtoval, je to jeho věcí a soud toto nemůže nahrazovat přiznáním trojnásobku.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze svým shora uvedeným usnesením usnesení městského soudu zrušil a znovu rozhodl tak, že se stěžovateli přiznává odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 204.435,20 Kč. Soud své rozhodnutí na straně jedné zdůvodnil tím, že stěžovateli mělo být v souladu s §19 odst. 4 vyhlášky č. 270/1990 Sb. přiznáno jízdné za období od 24. 5. 1994 do 28. 6. 1995 z Kladna do Prahy a zpět ve výši 16.705,20 Kč, na straně druhé dospěl k závěru, že požadavek trojnásobného zvýšení odměny nelze akceptovat, neboť nebyly splněny podmínky §17 odst. 1 cit. vyhlášky, a že nárokovaná odměna za úkony ve dnech 25. 10. 1994 a 3. 2. 1995 nemá oporu v obsahu spisu; nelze přiznat ani náhradu výdajů na kopírování ze spisu, protože tyto jsou kryty režijním paušálem (§19 cit. vyhlášky).
V posuzované ústavní stížnosti označuje stěžovatel za podstatu sporu to, zda měla být odměna za právní pomoc zvýšena na trojnásobek ve smyslu §17 odst. 1 cit. vyhlášky, kdy dle jeho názoru se jednalo o mimořádně obtížnou věc. To je stěžovatelem spatřováno v neobvyklosti skutků, jimiž mělo být útočeno na historické listiny, vytvářené v době, kdy platil jiný právní řád, takže bylo třeba se seznámit s tehdejší právní úpravou a rozsáhlými historickými podklady, dále v trestním řízení byly pořizovány obsáhlé znalecké posudky, byly prováděny operativní úkony za pomoci policie a odposlechy obžalované, v případě kterých bylo třeba se seznámit i se samotnými záznamy. Přitom rozsáhlost dokazování nevyplývala ze způsobu obhajoby, ale vycházela z rozhodnutí soudce. Věc byla mediálně sledovaná a stěžovatel byl poškozen nepravdivým prohlášením soudce, jenž navíc nesprávně postupoval při nakládání s důkazy, jednalo se dále o časově velmi náročnou věc s vlivem na chod jeho advokátní kanceláře. Pokud nedošlo ke zvýšení odměny ve vztahu k celé obhajobě, mělo tomu být ve vztahu k úkonům, jejichž rozsah se vymykal trvání běžného úkonu, nebo byl konán mimo běžnou pracovní dobu stěžovatele (tyto úkony pak stěžovatel v ústavní stížnosti vyjmenovává). Dále uvádí, že nesouhlasí s nepřiznáním úkonů ve dnech 25. 10. 1994 a 3. 2. 1995, jež byly účtovány analogicky podle seznámení se spisem. Vzhledem k těmto skutečnostem má stěžovatel za to, že rozhodnutí obecných soudů jsou v rozporu s tehdy platným advokátním tarifem a daný rozpor se dotýká čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny takovou intenzitou, že narušuje princip proporcionality, kdy pracovní zátěž je zcela nepřiměřená přiznané odměně. Stěžovatel poukazuje i na skutečnost, že M. Ch. hájil "na plnou moc", poté došly jmenované finanční prostředky, a tak byl ustanoven soudem jejím obhájcem, což bylo náhradním řešením, neboť v dané době nebyl trestní řád doplněn o ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu. To stěžovatel pokládá za důležité z hlediska judikatury Evropského soudu pro lidská práva (věc Van der Mussele v. Belgium, 1983), na niž poukázal Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 132/01. V důsledku uvedených skutečností došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, jak jsou shora uvedena, mohlo být i ohroženo právo jmenované na řádnou obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny, a tak navrhuje, aby Ústavní soud shora citovaná, jakož i všechna navazující rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jak sám stěžovatel uvádí, podstatou ústavní stížnosti je jeho polemika s názory obecných soudů na to, zda měla být příslušná odměna zvýšena na trojnásobek, a to vzhledem k údajně mimořádné obtížnosti věci, jak předpokládá ustanovení §17 odst. 1 vyhlášky č. 270/1990 Sb., kdy dle názoru stěžovatele rozpor mezi závěrem obecných soudů a advokátním tarifem se dotýká čl. 9 odst. 2 písm d) Listiny takovou intenzitou, že došlo k narušení principu proporcionality.
V prvé řadě je třeba uvést, že i když stěžovatel poukazuje na skutečnost, že v době, kdy byl ustanoven obhájcem, chybělo v trestním řádu ustanovení o bezplatné obhajobě, stěžovatel protiprávnost svého ustanovení obhájcem netvrdí a ani Ústavní soud nemá důvod o ústavnosti tohoto kroku (s přihlédnutím k čl. 40 odst. 3 Listiny) pochybovat, neboť i když trestní řád v rozhodné době neobsahoval způsob realizace práva na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu, jak bylo upraveno v §33 odst. 2 trestního řádu, bylo v tomto ohledu možné (nutné) postupovat analogicky podle §38 až §40 trestního řádu.
Z této situace bylo [v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS - st. 1/96 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 9, str. 471)] třeba posoudit, zda "rozpor" mezi závěry obecných soudů a advokátním tarifem se dotýká čl. 9 odst. 2 písm d) Listiny takovou intenzitou, že došlo k narušení principu proporcionality, tedy závazek stěžovatele příslušnou práci či službu vykonat by byl zjevně nespravedlivý, resp. by pro povinného představoval zbytečnou tvrdost, jak vyplývá z výše citovaného stanoviska Ústavního soudu, resp. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ve věci Van den Muselle v. Belgie, 1983, A 70, kterého se ostatně dovolává i stěžovatel.
V tomto ohledu je třeba ve shodě s názorem Ústavního soudu vysloveným v usnesení ze dne 20. 5. 2002, sp. zn. IV. ÚS 132/01 (ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS nepubl.) uvést, že nelze sdílet názor stěžovatele, že došlo k porušení daného principu, jestliže mu odměna a náhrada nákladů přiznána byla, a to v podstatě tak, jak požadoval, ovšem "pouze" v základní výši, tj. bez jejího zvýšení, které obhájce může, ale i nemusí požadovat; to je základní odlišnost od zmíněného případu ESLP, kdy obhájci odměny a výlohy proplaceny nebyly, přesto však nebylo shledáno porušení jeho práva, resp. svobody zaručené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Vzhledem k tomu se námitka stěžovatele ohledně porušení čl. 9 Listiny Ústavnímu soudu nejeví důvodnou.
Dále stěžovatel v souvislosti s aplikací ustanovení §17 odst. 1 vyhlášky č. 270/1990 Sb. tvrdil, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud však opakovaně konstatuje, že není další, superrevizní instancí v systému obecného soudnictví, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a proto mu nepřísluší zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Pokud jde o oblast interpretace a aplikace tzv. jednoduchého práva ze strany obecných soudů, lze o porušení ústavně zaručených práv a svobod (obvykle čl. 36 odst. 1 Listiny) dle konstantní judikatury Ústavního soudu uvažovat teprve tehdy, pokud by tuto bylo možno označit za zjevně svévolnou, např. nerespektováním kogentní normy, či v zásadním rozporu s principy spravedlnosti, např. přepjatý formalismus (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98).
Žádná z těchto podmínek však naplněna nebyla. Předmětné ustanovení vytváří široký prostor právní úvaze obecných soudů a za této situace by prvek svévole mohl být konstatován zpravidla pouze tehdy, pokud by příslušné rozhodnutí nebylo nijak zdůvodněno, případně by se opíralo o zjevně "nerozumné" důvody. To ovšem zjištěno nebylo, kdy ani Ústavní soud, aniž by měl v úmyslu zasahovat do činnosti soudů obecných, s ohledem na stěžovatelem v ústavní stížnosti uváděné důvody není přesvědčen, že náročnost obhajoby v dané trestní věci zásadně přesahovala obvyklý rámec. Pokud jde o otázku eventuálního rozporu s principy spravedlnosti, lze plně odkázat na část odůvodnění tohoto rozhodnutí týkající se tvrzeného porušení čl. 9 Listiny.
Namítá-li za dané situace stěžovatel, že měla být přiznána odměna či náhrada za úkony ve dnech 25. 10. 1994 a 3. 2. 1995, je třeba opětovně poukázat na postavení Ústavního soudu, jehož úkolem je posuzovat ústavnost rozhodnutí orgánů veřejné moci, nikoliv jejich věcnou správnost, tj. zda několik položek z více jak sta dalších nebylo přiznáno důvodně či nikoliv.
S ohledem na výše uvedené důvody nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 11. prosince 2003