ECLI:CZ:US:2003:3.US.446.03
sp. zn. III. ÚS 446/03
Usnesení
III. ÚS 446/03
Ústavní soud rozhodl dne 25. listopadu 2003 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele Mgr. M. S., zastoupeného Mgr. M. S., advokátkou, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. července 2003 sp. zn. 7 Tdo 638/2003, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. února 2003 sp. zn. 3 To 34/2003 a Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. prosince 2002 sp. zn. 6 T 136/2002, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se cestou ústavní stížnosti domáhal zrušení výše označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčen v právu, zakotveném v čl. 2, čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy (míněna zřejmě Listina základních práv a svobod a Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod). Poukázal na obsah dokazování před soudem I. a II. stupně, které nepovažuje za vyčerpávající, jakož i na hodnocení důkazů, k němuž vyslovil výhrady, zejména když svědecké výpovědi byly rozporné - tyto nedostatky pak měly nepochybně vliv na kvalifikaci činu, jakož i na hodnocení jeho společenské nebezpečnosti. Dále se vyslovil k průběhu řízení před odvolacím soudem, kdy v jednací síni byla umožněna přítomnost veřejnosti, tisku, rozhlasu a televize a tak i pořizování obrazových záznamů, čímž, dle jeho přesvědčení, byla porušena zásada presumpce neviny, vyplývající z §2 odst. 2 tr. řádu.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR bylo zjištěno, že jmenovaný soud dne 2. července 2003 odmítl dovolání, v němž stěžovatel namítal nesprávné hmotněprávní posouzení věci, dále to, že bylo proti němu vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo nepřípustné, jakož i nedostatečné dokazování a tedy nesprávnost ve skutkovém zjištění. Jmenovaný soud v písemném odůvodnění rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem objasnil, co jej vedlo k odmítnutí dovolání, a proto na ně lze v dalším odkázat. Je třeba uvést, že ani stěžovatel sám v ústavní stížnosti postupu či rozhodnutí dovolacího soudu konkrétně nic nevytýká. Pokud jde o řízení a rozhodnutí o odvolání, Krajský soud v Českých Budějovicích přezkoumal rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. prosince 2002 č. j. 6 T 136/2002-715, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání dle §242 odst. 2 a §243 tr. zákona a trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže dle §217 odst. 1 písm. b) tr. zákona, po doplnění dokazování a zhodnocení důkazů posoudil prokázané skutky obžalovaného a opodstatněně rozhodl tak, jak ve výroku rozsudku obsaženo. V jeho odůvodnění se pak vypořádal se všemi námitkami v odvolání uplatněnými, vyčerpávajícím způsobem objasnil, proč neshledal důvod ke zpochybnění výpovědí řady poškozených či jiných slyšených svědků a proč neměl pochybnosti o vztahu a jednání obviněného k těm, k jejichž výpovědi v odvolání výhrady vznesl.
Pro výše uvedená zjištění zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, shledán nebyl. Pokud v ústavní stížnosti vyslovil také výhrady k průběhu odvolacího řízení, které se konalo za účasti veřejnosti, když v hlavním líčení před soudem I. stupně byla veřejnost vyloučena, lze uvést, že ustanovení §199 tr. řádu stanoví zásadu veřejnosti hlavního líčení, přičemž o jejím vyloučení z důvodů uvedených v §200 tr. řádu rozhodne po slyšení stran soud usnesením. Je nepochybné, že stanovit výjimku ze zásady veřejnosti lze v případech, kdy je třeba respektovat obecný zájem nebo zájem určitých osob na nezveřejňování jistých údajů a intenzita tohoto zájmu převyšuje nad požadavkem veřejného projednávání věci před soudem. Proto v nevyloučení veřejnosti v odvolacím řízení nelze spatřovat porušení zásady presumpce neviny, jak se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává.
S ohledem na uvedené byl návrh shledán zjevně neopodstatněným a dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2003