ECLI:CZ:US:2003:3.US.46.03
sp. zn. III. ÚS 46/03
Usnesení
III. ÚS 46/03
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Nemocnice K. V., příspěvkové organizace, zastoupené JUDr. J. W., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 10 Co 690/2002, a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 1. srpna 2002, sp. zn. 13 C 239/2001, mimo ústní jednání dne 13. března 2003 soudcem zpravodajem JUDr. Jiřím Muchou, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojila stěžovatelka proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. listopadu 2002 (10 Co 690/2002) a jemu předcházejícímu rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 1. srpna 2002 (13 C 239/2001-28) a tvrdila, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva obsažená v čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka navrhla zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona).
Podle sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb., o postupu týkajícím se výkladu přípustnosti a lhůty k podání ústavní stížnosti při souběžném podání ústavní stížnosti a mimořádného opravného prostředku, s výjimkou obnovy řízení, platí, že napříště budou soudci a senáty Ústavního soudu vykládány přípustnost a lhůta k podávání ústavní stížnosti,
o které Ústavní soud rozhoduje podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, v případě jejího souběhu s mimořádnými opravnými prostředky s výjimkou obnovy řízení, takto:
1. Ústavní stížnost bude považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
2. Šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti počne běžet dnem doručení rozhodnutí
o mimořádném opravném prostředku, bez ohledu na způsob rozhodnutí o něm. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí.
Ze zjištění Ústavního soudu (č. l. 13 spisu Ústavního soudu) vyplývá, že stěžovatelka napadla rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. listopadu 2002 (10 Co 690/2002) dovoláním.
Za tohoto stavu věci je zřejmé, že za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, nutno považovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání. Pokud stěžovatelka nevyčerpala poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona), nemohla být její ústavní stížnost věcně projednána, neboť není v souladu s označeným a citovaným sdělením Ústavního soudu přípustná; proto byla posouzena Ústavním soudem jako nepřípustná (§75 odst. 1 zákona) a bylo nutno ji odmítnout [§43 odst. 1 písm. e) zákona], jak je patrno z výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 13. března 2003