ECLI:CZ:US:2003:3.US.48.03
sp. zn. III. ÚS 48/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudkyní JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti JUDr. S. L., zastoupeného JUDr. L. S., advokátem, proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. 5 C 58/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 1. 2003 napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu, jímž byl vyzván k uhrazení soudního poplatku ve výši 126.400 Kč podle položky 1b) Sazebníku soudních poplatků, a to do 3 dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že podal dne 25. 8. 2000 žalobu o zaplacení způsobené škody ve výši 3.160.000 Kč, přičemž žalovanou stranou je Česká republika v zastoupení Ministerstvem financí ČR. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 25. 1. 2001, č. j. 13 C 184/2000-33, věc postoupil Okresnímu soudu ve Znojmě jako místně příslušnému soudu k projednání této žaloby. Okresní soud ve Znojmě vyzval stěžovatele usnesením ze dne 4. 5. 2001, č. j. 5 C 28/2001-43, k doplnění původního podání. Žaloba a také doplnění žaloby byly podle stěžovatele koncipovány jako uplatnění peněžitého nároku na náhradu škody, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem státního orgánu v procesu privatizace, přičemž v podání odkázal na aplikaci zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem.
Okresní soud ve Znojmě vydal dne 26. 11. 2002 ústavní stížností napadené usnesení, jímž stěžovatele vyzval k zaplacení soudního poplatku podle položky 1b) Sazebníku soudních poplatků ve výši 126.400 Kč. Stěžovatel podal podle ust. §12 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, návrh, aby soud rozhodnutí jako nesprávné zrušil, neboť měl zato, že v souladu se zněním §11 odst. 1 písm. g) zákona o soudních poplatcích je řízení zahájené na základě podané žaloby osvobozeno od soudních poplatků.
Dne 3. 1. 2003 vydal Okresní soud ve Znojmě usnesení č. j. 5 C 58/2001-82, kterým řízení o podané žalobě zastavil z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Ve lhůtě pro odvolání stěžovatel stanovenou poplatkovou povinnost splnil, neboť v dané věci podle jeho názoru záleželo na běhu prekluzivních lhůt. Stěžovatel vyjádřil v ústavní stížnosti názor, že po zastavení řízení by pro něj již nebylo možné domáhat se opětovně svého práva. Z toho důvodu nenapadl usnesení o zastavení řízení odvoláním a soudní poplatek uhradil.
Stěžovatel má zato, že důsledkem postupu Okresního soudu ve Znojmě je porušení principu rovnosti účastníků (čl. 37 odst. Listiny základních práv a svobod), je zpochybněna nestrannost soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a současně došlo dle stěžovatele k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, neboť soud svým rozhodnutím vybočil z mezí zákona.
Stěžovatel dále zdůraznil, že se nemůže svého práva domáhat jinou cestou než ústavní stížností, a proto žádá Ústavní soud, aby napadené usnesení obecného soudu zrušil.
K výzvě Ústavního soudu reagoval na ústavní stížnost předseda senátu 5 C Okresního soudu ve Znojmě, který uvedl, že určením povinnosti zaplatit poplatek soud toliko potěžkával status účastníků, aniž by dále právně kvalifikoval.
Po zvážení všech okolností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost představuje svou povahou subsidiární prostředek k ochraně práva, který lze uplatnit toliko v případě, kdy stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná, pokud nejsou splněny podmínky stanovené v ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud proto před tím, než přistoupil k meritornímu posouzení stížnosti, zkoumal otázku připuštění ústavní stížnosti za situace, kdy stěžovatel namísto toho, aby pořadem práva brojil proti usnesení soudu o zastavení řízení v důsledku nezaplacení soudního poplatku, tento zaplatil a teprve následně napadl ústavní stížností usnesení, jímž byl vyzván k uhrazení soudního poplatku.
Usnesení, jímž soud podle ust. §9 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, účastníka řízení vyzval k zaplacení soudního poplatku, nelze napadnout opravným prostředkem. Důsledkem nesplnění poplatkové povinnosti v příslušné výši a lhůtě je vydání usnesení o zastavení řízení (§9 odst. 1, věta za středníkem), vůči němuž je možné uplatnit řádný opravný prostředek.
Odvolací soud pak v rámci odvolacího řízení posuzuje i skutečnost, zda byl poplatek stanoven v souladu se zákonem, tedy zkoumá i otázku, zda má být řízení zahájené na základě žalobního návrhu osvobozeno od soudních poplatků. Přezkum nalézacím soudem stanoveného soudního poplatku je proto soustředěn až v řízení o odvolání proti usnesení o zastavení řízení.
Stěžovatel v daném případě sice se soudním poplatkem nesouhlasil a domníval se, že byl soudem k jeho zaplacení vyzván v rozporu se zákonem o soudních poplatcích, přesto proti usnesení o zastavení řízení neuplatnil opravný prostředek a soudní poplatek uhradil. Pokud by Ústavní soud připustil, aby se za dané procesní situace předmětem jeho přezkumu stalo usnesení, jímž byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku, porušil by tak zásadu subsidiarity ústavní stížnosti a nepřípustně by tak zasáhl do rozhodovací činnosti obecných soudů.
Stěžovatel totiž svým vlastním jednáním vyloučil možnost přezkumu napadeného usnesení odvolacím soudem. V takové situaci však musí Ústavní soud trvat na uplatnění zásady subsidiarity ústavní stížnosti, kterou lze připustit až poté, co stěžovatel využil všechny procesní prostředky k ochraně práva. Námitku stěžovatele že tak učinil z důvodu běhu prekluzivních lhůt (stěžovatel má zřejmě na mysli lhůty promlčecí podle ust. §22 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem), neboť po zastavení řízení by již nebylo možné domáhat se práva opětovně, považuje Ústavní soud za irelevantní. I v případě, že by odvolací soud neposkytl stěžovatelovu právu ochranu, a usnesení o zastavení řízení by tak nabylo právní moci, případné kasační rozhodnutí Ústavního soudu by nepochybně mělo za následek zachování účinků podané žaloby ke dni jejího podání.
Stěžovatel tak touto námitkou dává pouze jinými slovy najevo, že prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje - a to včetně ústavní stížnosti podané až po vyčerpání všech procesních prostředků -, považuje za neefektivní. Tento názor stěžovatele však Ústavní soud nesdílí, a také z toho důvodu je nucen setrvat na uplatnění podmínky subsidiarity ústavní stížnosti.
Ústavní soud neshledal ani důvod připuštění ústavní stížnosti podle ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť ústavní stížnost nesplňuje podmínku podstatného přesahu vlastního zájmu stěžovatele.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že Okresní soud ve Znojmě postupoval vadně, když skrze stanovení poplatkové povinnosti implicite projevil svůj právní názor na posouzení věci, aniž by dal účastníkům možnost se k právnímu názoru vyjádřit. Takový postup je v rozporu s §118a odst. 1 a 2 o. s. ř. a z hlediska ústavního jej lze označit za výkon libovůle, který je v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2003
JUDr. Eliška Wagnerová soudce zpravodaj