ECLI:CZ:US:2003:3.US.50.03
sp. zn. III. ÚS 50/03
Usnesení
III. ÚS 50/03
Ústavní soud rozhodl dne 12. června 2003, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Jiřího Muchy, ve věci ústavní stížnosti G. I., zastoupené JUDr. V. J., advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Praha 1, 28. října 1001/3, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. listopadu 2002 č. j. 30 Ca 71/2002-31, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Havlíčkově Brodě ze dne 9. dubna 2002 č. j. PÚ 2756/2000/2419/96-Ji/2/BZ o určení vlastnictví, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 30. ledna 2003 se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. listopadu 2002 č. j. 30 Ca 71/2002-31, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Havlíčkově Brodě ze dne 9. dubna 2002 č. j. PÚ 2756/2000/2419/96-Ji/2/BZ o určení vlastnictví. Uvedeným rozhodnutím obecného soudu se cítí být dotčena ve svých základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 30 Ca 71/2002, jejž si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Okresní úřad v Havlíčkově Brodě rozhodnutím ze dne 9. dubna 2002 č. j. PÚ 2756/2000/2419/96-Ji/2/BZ určil, že stěžovatelka není vlastnicí přesně označených nemovitostí, jejichž vydání se domáhala dle příslušných ustanovení zák. č. 229/1991 Sb., o půdě, ve znění pozdějších předpisů. K uvedenému závěru správní orgán dospěl poté, co vzal za prokázané, že předmětný majetek přešel na stát v rozhodném období způsobem, který odpovídá restitučnímu titulu dle §6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě, avšak neshledal, že by navrhovatelka byla oprávněnou osobou dle §4 odst. 2 uvedeného zákona. V opravném prostředku proti uvedenému rozhodnutí stěžovatelka zejména namítla nedostatečnost skutkových zjištění ze strany správního orgánu ohledně dědického řízení po jejích právních předchůdcích, rozhodnutí o přechodu předmětného majetku označila za nicotné, kdy původní vlastníci zemřeli před jeho vydáním a následně nedošlo k dědickému řízení, a to z důvodu
jejich rasové a politické persekuce. Krajský soud se v řízení dle části páté, hlavy třetí o. s. ř. ztotožnil s právními závěry správního orgánu, dle nichž stěžovatelka nesplňuje podmínky dle §4 odst. 2 zákona o půdě a dle nichž k přechodu vlastnictví předmětných nemovitostí na stát došlo nikoli od jejich původních vlastníků, nýbrž od právnické osoby - ležící pozůstalosti. Soud dále upozornil na právní možnost stěžovatelky domáhat se restituce předmětného majetku dle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. a zák. č. 128/1946 Sb.
V ústavní stížnosti stěžovatelka vytýká správnímu orgánu neprovedení šetření k jejímu návrhu ohledně dědického řízení po původních vlastnících předmětných nemovitostí, dále upozorňuje na utrpení vězněním v koncentračním táboře, emigraci a s tím spjaté složité podmínky adaptace, pro něž restituční nárok po roce 1945 neuplatnila, přičemž v této souvislosti namítá absenci poučení dle §118a odst. 2 o. s. ř. ze strany krajského soudu, dále tvrdí splnění podmínek vydání majetku dle zák. č. 243/1992 Sb., ve znění zák. č. 212/2000 Sb., když zastává názor, že uvedený zákon pro restituci nevyžaduje faktické uplatnění nároku dle zák. č. 128/1946 Sb., nýbrž pouze existenci takového nároku. Jak bylo již uvedeno, rozhodnutím obecného soudu se cítí stěžovatelka být dotčena ve svých základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 5. března 2003 předseda senátu 30 Ca Krajského soudu v Hradci Králové k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž uvádí, že stěžovatelka směšuje okruh osob specielně oprávněných podle zákona o půdě, tedy okruh osob určených jen pro restituční případy, a okruh osob obecně přicházejících v úvahu jako dědicové. Odkazuje dále na odůvodnění napadeného rozhodnutí a konstatuje, že rozhodnutí krajského soudu vychází z konstantní judikatury Ústavního soudu. Pro uvedené navrhuje účastník řízení předmětnou ústavní stížnost odmítnout.
Dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
V posuzované věci Ústavní soud neshledal pochybení ze strany obecného soudu na úrovni jednoduchého práva, když tento předmětnou věc rozhodl v souladu s kautelami obsaženými v části páté, hlavě třetí o. s. ř., v aplikaci jednoduchého práva hmotného pak nevybočil ani z rámce ustálené judikatury ani z rámce standardních interpretačních přístupů, přičemž své závěry řádně a přesvědčivě odůvodnil. Závěr obecného soudu není otřesen ani případnou akceptací interpretace §2 odst. 2 zák. č. 243/1992 Sb., ve znění zák. č. 212/2000 Sb., dle níž uvedený zákon pro restituci nevyžaduje faktické uplatnění nároku dle zák. č. 128/1946 Sb., nýbrž pouze existenci takového nároku, kdy stěžovatelka nenaplňuje podmínky pro status oprávněné osoby dle §2 odst. 3 uvedeného zákona. Ústavní soud rovněž neshledal v řízení před krajským soudem porušení poučovací povinnosti dle §118a odst. 2 o. s. ř., když poukaz na neuplatnění nároku dle zák. č. 128/1946 Sb. nelze z hlediska rozhodovacích důvodů kvalifikovat jako ratio decidendi, nýbrž toliko jako obiter dictum. K výtce týkající se neprovedení důkazu správním orgánem nutno přitom odkázat na odůvodnění rozhodnutí Okresního úřadu v Havlíčkově Brodě ze dne 9. dubna 2002 č. j. PÚ 2756/2000/2419/96-Ji/2/BZ, v němž je právě konstatováno provedení předmětných důkazů ve vztahu k Centrální spisovně Městského soudu v Praze, Státnímu ústřednímu archivu v Praze, Archivu Magistrátu hlavního města Prahy, Státnímu okresnímu archivu v Havlíčkově Brodě, Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě, Státnímu oblastnímu archivu v Zámrsku a Okresnímu soudu v Kutné Hoře (spis Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 30 Ca 71/2002, č. l. 11). V důsledku uvedeného Ústavní soud neshledal naplnění stěžovatelkou namítaných dotčení v základních právech a svobodách.
Za této situace nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh z důvodu neopodstatněnosti dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně , dne 12. června 2003