ECLI:CZ:US:2003:3.US.535.02
sp. zn. III. ÚS 535/02
Usnesení
III. ÚS 535/02
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R., spol. s r. o., zastoupené JUDr. P. O., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. dubna 2002, sp. zn. 1 Co 4/2002, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2001, sp. zn. 34 C 11/2001, mimo ústní jednání dne 17. března 2003 soudcem zpravodajem JUDr. Jiřím Muchou, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojila stěžovatelka proti pravomocnému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. dubna 2002 (1 Co 4/2002-128) a jemu předcházejícímu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2001 (34 C 11/2001-95) a tvrdila, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, a to právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), zásada rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), právo na svobodu projevu (čl. 17 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod) a dále čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy ČR. Stěžovatelka proto navrhla zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona).
Podle sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb., o postupu týkajícím se výkladu přípustnosti a lhůty k podání ústavní stížnosti při souběžném podání ústavní stížnosti a mimořádného opravného prostředku, s výjimkou obnovy řízení, platí, že napříště budou soudci a senáty Ústavního soudu vykládány přípustnost a lhůta k podávání ústavní stížnosti,
o které Ústavní soud rozhoduje podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, v případě jejího souběhu s mimořádnými opravnými prostředky s výjimkou obnovy řízení, takto:
1. Ústavní stížnost bude považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
2. Šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti počne běžet dnem doručení rozhodnutí
o mimořádném opravném prostředku, bez ohledu na způsob rozhodnutí o něm. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí.
Ze zjištění Ústavního soudu (č. l. 14 spisu) a samotného obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka napadla rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. dubna 2002
(1 Co 4/2002-128) dovoláním.
Za tohoto stavu věci je zřejmé, že za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, nutno považovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání. Pokud stěžovatelka nevyčerpala poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona), nemohla být její ústavní stížnost věcně projednána, neboť není v souladu s označeným a citovaným sdělením Ústavního soudu přípustná; proto byla posouzena Ústavním soudem jako nepřípustná (§75 odst. 1 zákona) a bylo nutno ji odmítnout [§43 odst. 1 písm. e) zákona], jak je patrno z výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 17. března 2003