ECLI:CZ:US:2003:3.US.625.02
sp. zn. III. ÚS 625/02
Usnesení
III. ÚS 625/02
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. H., zastoupeného JUDr. F. V., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2002, sp. zn. 12 To 87/02, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. března 2002, sp. zn. 2 T 25/2000, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti, mimo ústní jednání dne 17. března 2003 soudcem zpravodajem JUDr. Jiřím Muchou, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Opožděně podanou ústavní stížností a co do formálních náležitostí jinak ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona)], brojil stěžovatel ve své trestní věci proti pravomocnému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2002 (12 To 87/02-829) a jemu předcházejícímu rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. března 2002 (2 T 25/2000) a tvrdil, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva obsažená v čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 2, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel proto navrhl zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona).
Podle sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb., o postupu týkajícím se výkladu přípustnosti a lhůty k podání ústavní stížnosti při souběžném podání ústavní stížnosti a mimořádného opravného prostředku, s výjimkou obnovy řízení, platí, že napříště budou soudci a senáty Ústavního soudu vykládány přípustnost a lhůta k podávání ústavní stížnosti,
o které Ústavní soud rozhoduje podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, v případě jejího souběhu s mimořádnými opravnými prostředky s výjimkou obnovy řízení, takto:
1. Ústavní stížnost bude považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
2. Šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti počne běžet dnem doručení rozhodnutí
o mimořádném opravném prostředku, bez ohledu na způsob rozhodnutí o něm. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí.
Ze zjištění Ústavního soudu (č. l. 8 spisu) a samotného obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2002
(12 To 87/02-829) dovoláním.
Za tohoto stavu věci je zřejmé, že za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, nutno považovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání. Pokud stěžovatel nevyčerpal poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona), nemohla být jeho ústavní stížnost věcně projednána, neboť není v souladu s označeným a citovaným sdělením Ústavního soudu přípustná; proto byla posouzena Ústavním soudem jako nepřípustná (§75 odst. 1 zákona) a bylo nutno ji odmítnout [§43 odst. 1 písm. e) zákona] odhlédnuto již od toho, že byla podána opožděně; podle §72 odst. 2 zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů a její běh v dané věci počínal dnem doručení napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dle zjištění Ústavního soudu na
č. l. 5 byl napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze doručen stěžovateli dne 22. 7. 2002, jeho obhájci dne 3. 7. 2002, ústavní stížnost podána k poštovní přepravě dne 23. 9. 2002, tedy
64. den). Odmítavý výrok [§43 odst. 1 písm. e) zákona] současně zakládá nedostatek zákonných důvodů pro stěžovatelem navržený odklad vykonatelnosti rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 17. března 2003