ECLI:CZ:US:2003:3.US.632.2000
sp. zn. III. ÚS 632/2000
Usnesení
III. ÚS 632/2000
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P. Brno, a. s., zastoupené JUDr. J. J., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. června 2000, sp. zn. 3 Cmo 262/98, mimo ústní jednání dne 13. března 2003 soudcem zpravodajem JUDr. Jiřím Muchou, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojila stěžovatelka ve své obchodněprávní věci proti pravomocnému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. června 2000
(3 Cmo 262/98-96) a tvrdila, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Stěžovatelka proto navrhla zrušení ústavní stížností napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, jak je vpředu označen.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona).
Podle sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb., o postupu týkajícím se výkladu přípustnosti a lhůty k podání ústavní stížnosti při souběžném podání ústavní stížnosti a mimořádného opravného prostředku, s výjimkou obnovy řízení, platí, že napříště budou soudci a senáty Ústavního soudu vykládány přípustnost a lhůta k podávání ústavní stížnosti,
o které Ústavní soud rozhoduje podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, v případě jejího souběhu s mimořádnými opravnými prostředky s výjimkou obnovy řízení, takto:
1. Ústavní stížnost bude považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
2. Šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti počne běžet dnem doručení rozhodnutí
o mimořádném opravném prostředku, bez ohledu na způsob rozhodnutí o něm. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí.
Ze zjištění Ústavního soudu (č. l. 6 spisu Ústavního soudu) a samotného obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka napadla rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. června 2000 (3 Cmo 262/98-96) dovoláním.
Za tohoto stavu věci je zřejmé, že za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, nutno považovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání. Pokud stěžovatelka nevyčerpala poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona), nemohla být její ústavní stížnost věcně projednána, neboť není v souladu s označeným a citovaným sdělením Ústavního soudu přípustná; proto byla posouzena Ústavním soudem jako nepřípustná (§75 odst. 1 zákona) a bylo nutno ji odmítnout [§43 odst. 1 písm. e) zákona], jak je patrno z výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 13. března 2003