ECLI:CZ:US:2003:3.US.646.02
sp. zn. III. ÚS 646/02
Usnesení
III. ÚS 646/02
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. F. M., zastoupeného JUDr. M. H., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2002, sp. zn. 51 Co 113/2002, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. prosince 2001, sp. zn. 25 C 243/98, spolu s návrhem na úhradu nákladů zastoupení, mimo ústní jednání dne 18. března 2003 soudcem zpravodajem JUDr. Jiřím Muchou, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, co do formálních náležitostí, s výjimkou nepřiložení kopie rozhodnutí o posledním opravném prostředku (§72 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona), ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a) zákona], brojil stěžovatel ve své pracovněprávní věci proti pravomocnému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2002
(51 Co 113/2002-125) a jemu předcházejícímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. prosince 2001 (25 C 243/98-91) a tvrdil, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva obsažená v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel proto navrhl zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona).
Podle sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb., o postupu týkajícím se výkladu přípustnosti a lhůty k podání ústavní stížnosti při souběžném podání ústavní stížnosti a mimořádného opravného prostředku, s výjimkou obnovy řízení, platí, že napříště budou soudci a senáty Ústavního soudu vykládány přípustnost a lhůta k podávání ústavní stížnosti,
o které Ústavní soud rozhoduje podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, v případě jejího souběhu s mimořádnými opravnými prostředky s výjimkou obnovy řízení, takto:
1. Ústavní stížnost bude považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
2. Šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti počne běžet dnem doručení rozhodnutí
o mimořádném opravném prostředku, bez ohledu na způsob rozhodnutí o něm. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí.
Ze samotného obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel napadl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2002 (51 Co 113/2002-125) dovoláním.
Za tohoto stavu věci je zřejmé, že za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, nutno považovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání. Pokud stěžovatel nevyčerpal poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona), nemohla být jeho ústavní stížnost věcně projednána, neboť není v souladu s označeným a citovaným sdělením Ústavního soudu přípustná; proto byla posouzena Ústavním soudem jako nepřípustná (§75 odst. 1 zákona) a bylo nutno ji odmítnout [§43 odst. 1 písm. e) zákona], aniž se jevilo účelným vyzývat stěžovatele k odstranění vady spočívající v nepřipojení kopie rozhodnutí o posledním opravném prostředku. Odmítavý výrok současně zakládá nedostatek zákonných důvodů pro stěžovatelův návrh na úhradu jeho nákladů zastoupení státem.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 18. března 2003